Článek
Rychlým pohledem projedu sbalené kufry a mrknu na hodiny. Devět večer. Tak šup, aspoň na chvíli si lehnout. V půl jedné vstávat, v jednu vyjet na letiště, kolem druhé jsme tam – akorát na odbavení, když to letí ve čtyři.
Už dlouho jsme neletěli organizovaně s cestovkou. Syn ale vyjádřil přání, že by chtěl zase jednou zažít ten bezstarostný luxus: lehnout na pláž, relaxovat, spát a mít all inclusive. Při jeho vytížení ze tří fázových tréninků denně, a ještě s vyznamenáním na vysvědčení, si to zasloužil. Vybrala jsem Řecko. Ještě tam nebyl, a kdybychom se náhodou nudili, můžeme obdivovat památky.
Odbavení proběhlo bezvadně, nikde ani noha. Sedíme u gatu a já si krátím čas svou oblíbenou úchylkou: skenováním spolucestujících. Odhaduji, kdo ke komu patří, kdo co dělá a jaký asi je. Upřímně lituji rodiče s malými dětmi – čtyři ráno a na cestě jsou od půlnoci a ten podtlak v dětských uších při přistávání nic moc.
Mapuji náš „účastnický zájezd“: rodiny s prckami i odrostlými teenagery, zamilované mladé páry na první společné dovolené, mámy s dětmi, co nechaly tatínky doma, i skupinky starších dam a manželské dvojice všech věkových kategorií. Každý natěšený na svůj zasloužený odpočinek.
Cesta letadlem proběhla v klidu. Mírná nervozita z probdělé noci se projevila až u pásu se zavazadly.
Pás totiž vydal deset kufrů, zakašlal, zaskočil se a zastavil.
Po dalších nekonečných patnácti minutách se sice rozjel, ale to už se příletovou halou neslo obligátní české mumlání:
„No to snad ne…“
„Tssss, kde to jako jsme?“
„To tam nandávají ještě ručně, ne? Bože, to trvá…“
Když všichni konečně vybojovali svá zavazadla, nastal závod, kdo bude dřív u stánku cestovky. Průvodkyně nás navigovala do autobusu.
Dveře zaklaply a z mikrofonu se ozval její milý hlas: „Hezké dobré ráno, v Řecku je o hodinu více, autobus vás veze do hotelu na opačné straně ostrova, cesta zabere asi 55 minut. Připoutejte se, prosím.“
Autobus se rozjel a v tu ránu se zvedla vlna děsu:
„Hele, ona vystoupila! No to si dělá pr*el?! Kdo nás ubytuje?!“
„Teda to jsem nezažila!“
Přestávám to vnímat. Pohupování autobusu mě ukolébá a ja usínám. Probudí mě až zvučné rozhořčení:
„Kde to jsme? To je jako ONO?! Vždyť tady NIC NENÍ!“ prská paní kolem sebe síru tak silně, že je mi jejího muže až líto.
„Jen počkej, maminko, bude to stát za to,“ konejší ji manžel.
Je půl deváté ráno. Vystupujeme v ospalém, malém rybářském městečku. Jeden minimarket, dvě restaurace, útulný hotýlek a přes úzkou pobřežní silnici oblázkovo-písečná pláž s naprosto průhledným mořem.
Vydechnu.
Jó, to je přesně ono. Tady bude klid.
O to více mě překvapují reakce zbytku výpravy.
Naštvané obličeje manželek, které syčí na své muže: „To nemyslíš vážně, taková díra?!“
Syn se ke mně přitočí a bradou hodí směrem ke skupince dam v kategorii 75+: „Mami?“ Dámy s pozvednutým obočím právě fajnšmekrovsky komentují „blbou pláž“ a strašidelný hotel.
Dav se vrhá na recepci a ihned hřmí: „To tady jako NENÍ delegát?! A co říká ta recepční?“
Někdo ochotně překládá: „Příprava pasů, ubytování bude po třetí odpoledne.“
„COŽE?! No tak to si budu stěžovat!“
Fronta je nekonečná, tak si s klukama sedneme do rohu. „Klid, tamhle je automat, dejte si pití a jdeme se projít.“ Městečko je klidná díra, ale to jsem věděla. Šlo mi o moře, pláž a jídlo. Hluku a stresu máme v Čechách dost. Copak ti lidi nevědí, co si koupili?
Po dvou dnech nastává schůzka s delegátem. Ačkoliv jsme samostatná jednotka a od cestovky nic nechceme, jdu se mrknout. Delegát je milý, vtipný, hezky představí Krétu a přejde k informacím o hotelu. Všímám si divně tuhé atmosféry v místnosti. A pak to bouchne.
Přesně ve chvíli, kdy delegát řekne: „All inclusive vás jistě mile překvapilo, jídla je na Řecko dost a výběr široký…“
Vtom vyletí paní ze skupinky 80+: „No tak to tedy Tunisko ani Egypt NENÍ!“
Delegát se zkusí usmát: „To opravdu ne, tady jste v Řecku.“
„Nóóó, to jsme si všimli! JEDNO maso k večeři!“
Delegát se zarazí: „Jedno maso?“
Kouknu na syna: Tys měl včera tři plátky, žes to té paní snědl?
Šibalsky na mě mrkne.
Jenže to, co já beru jako absurdní komedii, se mění v otevřenou vzpouru.
„Málo jídla!“ dupne paní, která je jak za groš kudla a vůbec bys to od ní nečekal.
A najednou propukne davové šílenství. Lidé se sypou okolo chudáka delegáta jako vosy na bonbón:
„A ta pláž! Všechny lehátka rozbitý!“ (Že jsou trochu oprýskaná od mořské soli, ale plně funkční a zdarma, nikoho nezajímá.)
„A jsou tam OBLÁZKY!“ ťukne hlasitě holí další paní.
„Ano,“ krčí rameny delegát, „to je přesně uvedeno v katalogu.“
„To tam určitě NEBYLO!“
„A vůbec, je to daleko k moři! Já jsem postižená a vybrala jsem si hotel přímo u pláže!“
„Vždyť to máte od hotelu pět metrů…“
„DALEKO!“ štěkne paní.
Do toho se vloží pěkně stavěný pán s moravským přízvukem: „Je to tady pěkně vypí*ený…“
„Prosím?“ neudrží se už delegát, ale stále zachovává slušnost.
„Říkám ti, že je to tady všechno na hvno! Pr*el světa! Nic tu není!“
„Pojď, jdeme,“ pošeptám synovi a v tichosti mizíme.
„Mami?“ vidím ty velké otazníky v jeho očích, když jdeme k moři. „Vždyť si to ti lidi sami vybrali, ne? Šli do té cestovky stejně jako ty a koupili si to. Tak proč?“
Nevím. Nedokážu mu odpovědět, proč máme my Češi potřebu být věčně s něčím nespokojení. Jako mají Němci v genové výbavě pořádek a disciplínu, my máme národní zápis v DNA: naprosté umění stěžovat si na všechno a za každých okolností.
Švýcaři mají hodinky, Francouzi víno, Italové módu a my máme dokonalou schopnost najít si na všem nějakou chybu. Je to náš národní sport. Kdybychom náhodou dorazili do samotného ráje, kde by bylo všechno perfektní, jídla nadbytek a pláž ze zlata, Čech by stejně stál u moře, rozhlédl se a zklamaně prohodil: „No jo, ale to slunce tu svítí až moc a moře je moc slané… Zlatý Mácháč!“
