Článek
Když se sejde můj čtrnáctiletý syn se svými kamarády z hokeje, mám na chvíli pocit, že mám poruchu zraku a vidím pětkrát toho samého kluka. Dnešní puberťáci totiž rezignovali na jakoukoli vizuální originalitu. Mají svou vlastní, přísně definovanou uniformu, a běda, jak z ní někdo vybočí.
Generace Nike a vytažených ponožek
Základem úspěchu jsou bílé sportovní ponožky. Ale zapomeňte na to, že by byly schované v teniskách. Musí být vytažené proklatě vysoko, ideálně až do půlky lýtek. K tomu černé sportovní kraťasy a mikina. Samozřejmě všechno s logem Nike, protože bez té správné „fajfky“ by ve škole i na tréninku okamžitě společensky skončili.
Korunou všeho je pak účes zvaný „květák“. Trvalá navrchu hlavy, po stranách vyholeno. Vypadá to, jako by se jim na hlavě usadila vyděšená ovečka Shaun, ale oni na tenhle styling nedají dopustit. Když jim do toho začnu mluvit a ptám se, proč proboha nosí ponožky jako moji rodiče do sandálů v osmdesátkách, syn jen protočí panenky: „Mami, prosím tě, nebuď krindž, to je teď trend, to nepochopíš.“
Neonová šusťákovka a kousavé kamaše
Když si vzpomenu na svoje dětství, musím se smát. Naše mámy nás oblékaly do toho, co zrovna sehnaly v second-handu, na burze, nebo co po někom zbylo. Moje nejoblíbenější fotka z dětství mě zachycuje v neonové šusťákové soupravě a tričku s potiskem, co se po dvou vypráních sloupl. Kousavé kamaše, ze kterých lezly nitě na všechny strany, mrkváče, kalhoty s kapsami nebo džísky s nášivkou přes celá záda. Jako doplňky kožené náramky, holky černé plastové obojky na krku, a kdo byl rebel, ten měl díry na kolenou. Vzpomínáte?
Tak trochu jsme tehdy všichni vypadali jako bezdomovci. Byli jsme neuvěřitelně barevní, každý pes jiná ves, ale bylo nám to úplně fuk. Hlavně že se v tom dalo lézt na stromy a skákat guma u klepadla.
V době hojnosti dobrovolně v uniformě
Když nad tím tak přemýšlím, je to neuvěřitelný paradox. My jsme nosili cokoli, protože nic jiného nebylo. Dnešní generace má k dispozici obchody praskající ve švech, e-shopy z celého světa a možnosti, o kterých se nám ani nesnilo. Můžou vyjádřit svou osobnost milionem způsobů. A oni se místo toho dobrovolně navléknou do naprosto identického stejnokroje. Jako by ta nekonečná svoboda volby byla vlastně děsivá, a tak raději hledají bezpečí v davu, kde nikdo nevyčnívá.
Na jednu stranu je mi jich trochu líto. Jsou sice svobodní, ale přitom strašně svázaní diktátem značek a strachem, že je kolektiv vyčlení. Bez správné mikiny jako by nebyli. Ale pak mi dojde, že každá generace potřebuje svůj manifest. Náš „květák“ a vytažené ponožky byly ty díry v džínách, dlouhé vlasy u kluků nebo šílené rtěnky. Je to prostě jejich verze rebelie proti nám, rodičům. Chovají se stejně, mluví stejně a vypadají stejně jen proto, aby nám ukázali, že patří k sobě – a my dospělí jsme mimo.
Svého „květáka“ s ponožkami pod kolena budu samozřejmě milovat dál, i když mi z té jeho uniformní módy občas cuká oko. Ale jedno vím jistě – až budu mít jednou vnoučata, móda se zase otočí a do trendu přijdou ty moje kousavé kamaše. A já budu ta první, která jim je s úsměvem pořídí.
