Článek
Když jsme si ve Švédsku vybírali naši vysněnou oblast, původní plán byl jasný: chceme jezero jen pro sebe, naši chatu (stuga), molo a my. Nakonec to dopadlo tak, že máme sousedy po obou stranách. No, snad to přežijeme, řekli jsme si nejdřív s lehkou obavou. Přece jen jsme zvyklí na ty české sousedy, co vám vidí až do talíře.
A tady ve Švédsku by to vlastně šlo doslova.
Málokdy tu totiž mezi sebou máte ploty – maximálně tak nějaký dekorační před domem, jinak se pozemky oddělují jen pomyslnou hranicí, keři. Jenže tady funguje úplně jiná kultura a především posvátný respekt k soukromí. Sousedé můžou být kousek od vás celé léto, a vůbec nemají potřebu vám narušovat prostor nebo lézt na návštěvu.
Neznamená to, že jsou nepřátelští. Naopak. Celé týdny o sobě víte, respektujete se, a když se zahlédnete, stačí vám k naprosté spokojenosti jen přátelsky mávnout rukou z terasy. Žádné slídění, žádné nevyžádané rady.
Když už vás ale Švéd osloví, neuvěřitelně mile vás překvapí. Když vám nabídne pomoc nebo vás pozve do restaurace, absolutně za to nic nečeká.
Žádnou protislužbu, žádné velké děkování a připomínání.
Udělají to prostě proto, že chtěli a udělalo jim to radost. Jako když naši sousedé přišli jen tak pozdravit s tím, že v neděli jedou na výlet, ať se přidáme.
Nebo když na nás soused zamával, že jde zrovna do přístavu na oběd: „Pojďte taky, ať nemusíš vařit!“ A když chceš platit? Jen mávne rukou, že je to přece na něj.
Švédové si zkrátka umí život a přírodu užívat. Opravdově. Hodinu sedí na lavičce s kafem (fika) na břehu jezera, absolutně si nemyslí, že mrhají časem, a vychutnávají klid. Pro Čecha „nicnedělání“, pro ně ten nejvyšší luxus.
Máme tu obrovská jezera (sjön) plná čisté, osvěžující vody a ryb. Voda bez sinic a jen já. Luxus! Každé ráno do té nádhery skáču, ale Švéda, ač má chatu u vody, uvidíte plavat málokdy. Dospělí raději vyrazí na loď, krouží po jezeře, v zátočině zakotví a tam jen tak sedí, klidně hodiny…jen tak.
Jezera lákající k odpočinku
A když už se jdou svlažit, tak klidně úplně naostro. Nahota tu prostě není tabu. Nikdy nezapomenu na náš šok, když jsme lodí projížděli kolem jiné lodi a Švéd z ní skočil do vody úplně nahý (naken) a ještě na nás přitom vesele zamával! A můj muž se pro změnu pokochal pohledem na dvě stojící nahé Švédky na přídi, které úplně v klidu debatovaly o životě a vůbec jim nevadilo, že jedeme kolem.
S domem jsme samozřejmě dostali i popelnici. Ale kdyby jednu! Hned dvě, obrovské jak vrata od stodoly. Když jsme jednu z nich poprvé otevřeli, zorničky se nám rozšířily údivem dosiroka. Vnitřek byl šíleně rozdělený: plast měkký/pytlíky/, plechovky, konzervy, papír, běžný karton, plastové lahve, bílé lahve, tmavé lahve… Na běžný odpad je extra sáček a na bioodpad z kuchyně papírový pytlík. Uf! Abychom na to třídění měli vysokou školu.
Typický Čech by se hroutil a remcal, jak je to otravné – což pro nás první týdny fakt bylo. Nyní už to ale bereme jako švédskou rutinu, běžný životní styl, jak splynout s přírodou a šetřit ji.
A to samé platí o lese. Zdejší divočina je plná mechu a obrovských koberců borůvek, brusinek a malin. Když ležím v tom měkkém zeleném koberci, už přesně vím, jak se asi spalo Ronje, dceři loupežníka. A nejlepší je, že si každý může natrhat, kde chce a kolik chce. Mají tu totiž úžasný zákon – takzvané právo Allemansrätten. To v podstatě znamená, že příroda patří všem. Můžete kamkoliv vstoupit, sbírat plody, stanovat, pokud tím nikoho neomezujete.
Možná i proto jsou místní tak v klidu, když jde o houby (svampar). Rostou tu výstavní kousky, ale Švédi je nesbírají, protože je neumí poznat a bojí se otravy. Takže o ty nejkrásnější praváky tady doslova zakopáváte cestou k popelnici!
První týdny našeho pobytu jsem nedělala nic jiného než to české honem honem: sbírala jsem jako šílená, smažila a pěchovala houby do mrazáku, aby bylo v zimě v Čechách na smaženici a omáčky. Člověk ze začátku nevěděl, co s nimi dřív. Největší haluz je, když jedeš po polňačce autem do místního Lidlu, máš otevřené okénko a jenom koukáš, kde jaká houba roste u cesty.
Dnes už jsme se uklidnili a jedeme severský styl. Jen tak jukneme, kde jaký pravák vyrostl, a za tři dny si ho v klidu jdeme sebrat, až povyroste. Vybereme si jen ty nejlepší.
Švédsko vás prostě naučí nespěchat.
Nejkrásnější je to večer na mole. Sednete si, zavřete oči a najednou zjistíte, že neslyšíte vůbec nic. Žádná auta v dálce, žádný hluk civilizace, dokonce ani vítr nefouká. Jen absolutní, hluboké ticho, které vás celé obejme a nepustí. A v tu chvíli si uvědomíte, že přesně tohle je ten největší luxus na světě. Jen tak… být.
Odpočinek není luxus
