Článek
Dnešek byl klasický „busy day“, kdy jsem se od rána nezastavila. Moje běžná realita totiž obnáší neustálé přejezdy mezi dvěma pracemi, k tomu zvládám ještě třetí práci z domova, a když náhodou svítí sluníčko, musím v tom největším vedru v rychlosti zasadit rajčata a zalít zahradu, aby mi z ní nezůstala spálená země. Cestou na zimák pro syna, kterému končí hokejový trénink až v půl osmé večer, horečně promýšlím, co vlastně bude k večeři. Rychlý nákup, naložit unavené dítě a honem domů, ať má aspoň trochu času se připravit do školy, kdyby náhodou něco potřeboval.
„Mami, zítra píšeme z češtiny a přírodopisu,“ oznámí mi s ledovým klidem mezi dveřmi.
V tu chvíli mě polije horko. Rychle kontroluji hodiny a přepínám do krizového managementu: „Tak jo, já letím vařit, ty si to okamžitě přečti a po večeři tě vyzkouším.“ V devět večer už padáme únavou oba. Syn mě ubezpečuje, že to umí, a já jdu spát s pocitem, že jsme to zvládli.
Zase ten Viki…
Druhý den odpoledne se syn vrátí domů. „Tak jak?“ ptám se plná očekávání.
„No, dostal jsem za tři. Ale mami, Viki má taky trojku!“
V ten moment se v mém unaveném mozku přepne nějaká tajná pojistka. Zapomeňte na moderní příručky o respektující výchově a posilování sebeúcty, kde se píše o „přijetí vlastních chyb“ nebo „zvládání vnitřního klidu“.
Z hlubin mého podvědomí okamžitě vystřelí laserově přesná hláška mých vlastních rodičů: „Ale mě nezajímá, co má Viki! Já nemám doma Vikiho, já mám doma tebe! Až ti Viki řekne, abys skočil z okna, skočíš taky?!“
Jakmile to dořeknu, kousnu se do jazyka. Panebože, už je to tady. Jsem oficiálně jako moje máma.
Já ti snad ještě jednu fláknu!
Jenže ono to není jen o známkách. Tenhle náš generační autopilot z mého dětství se nejvíc projevuje v naprostém šoku. Mám v živé paměti, když syn dostal za vysvědčení vytouženou koloběžku. Radost byla obrovská, ale trvala přesně deset minut. Vyrazil ven, zkusil frajerský trik s přeskokem obrubníku a neštěstí bylo na světě.
Bulel, všude bylo strašně moc krve a já vteřinu zírala na to boží dopuštění. Myslíte, že jsem ho mateřsky objala a konejšila? Kdežto. První reakce, která ze mě v tom leknutí vyletěla na celé kolo, byla: „Ježíši, já ti snad ještě jednu fláknu, ať máš pořádný důvod brečet! Panebože, ukaž… ty sis vyrazil oboje přední horní zuby?!“
A v tu chvíli přišel gól. Syn se na mě podíval a s ledovým klidem zkopíroval moji vlastní výchovu. Přestal brečet a povídá: „Mami, nebreč, to přece doroste…“ Nedoroste, jsou to druhé zuby. Ale ta jeho hláška mě totálně odzbrojila. Oni nás totiž poslouchají, i když nechceme.
Generační autopilot našich matek a babiček
Je fascinující, jak hluboko v sobě tyhle zaryté věty máme. Můžeme studovat knihy o tom, jak máme děti správně motivovat, ale jakmile přijde stres, autopilot nás nekompromisně vrátí do našeho vlastního dětství. Ty hlášky z nás prostě vyletí dřív, než jim v tom racionální mysl stihne zabránit.
Vsadím se, že v tom nejsem sama. Schválně, kolik z těchto perel používáte v krizových situacích taky?
„Dokud to nesníš, nepůjdeš od stolu!“ (Klasika, kvůli které polovina naší generace proseděla mládí nad studenou koprovkou, zatímco venku utíkal život.)
„Nejez ten salám samotný, dej si k tomu chleba.“
„Jdi okamžitě do pokoje a vrať se, až se uklidníš!“ (Moderní psychologie sice mluví o zvládání emocí společně s dítětem, ale když vám bouchnou saze, tohle je nejrychlejší řešení.)
„Ukaž, já to udělám radši sama, než se na to dívat.“ (Ideální způsob, jak dítě naučit samostatnosti, že?)
„Zeptej se tatínka, co na to řekne.“ (Alibismus nejhrubšího zrna, když se vám nechce nic rozhodovat.)
Neklesejme na mysli, mami
Někdy mě trochu mrzí, že se na svých dětech takhle „blbě“ podepisuji. Člověk se strašně snaží, chce je povzbudit, budovat v nich zdravé sebevědomí, ale reálný život nerespektuje ideální psychologické příručky. Máte tři práce, na sporáku bublá polévka, v hlavě vám běží termíny a potomek vám hlásí trojku nebo si rovnou na koloběžce zruší úsměv, pak je těžké zachovat dekorum.
Tady bych použila jinou hlášku a to „Babo, raď.“ Ale pravdou je, rodiče na nás tyhle hlášky stříleli denně a taky jsme vyrostli. A když vidím svého syna, jak mi s vyraženými zuby a krví na tričku s klidem řekne „to doroste“, říkám si, že tu zdravou dávku odolnosti v sobě nakonec přece jenom má. I bez těch příruček.
Čtěte také: Můj předchozí článek o tom, jak syn odchází z domu.
https://medium.seznam.cz/clanek/iva-cermakova-muj-14lety-syn-odchazi-z-domu-pry-to-nemam-resit-275138
