Článek
Můj čtrnáctiletý syn odchází z domu. Prý to „nemám řešit“
Je mu čtrnáct. Věk, kdy by měl řešit maximálně to, jak zamaskovat beďar na čele a kde je nejbližší Wi-fi. Můj syn má ale jasno – vybrali si ho do hokejového týmu v jiném městě. Takže zatímco jeho vrstevníci se hádají s rodiči o to, jestli můžou být venku do deseti, on si balí brusle, štulpny a sny o NHL a stěhuje se na ubytovnu.
Dřív to bylo běžné, dnes hledám terapeuta
Snažím se uklidnit tím, že dřív děti odcházely na intry běžně. Vlastně i moji spolužáci se po 8. třídě sebrali a odjeli s jedním kufrem někdy i na druhý konec republiky a nikdo z toho nedělal drama v pěti odstavcích na Facebooku, ani nepodstupoval rodinné konstelace a sezení s terapeutem. Jenže já jsem matka 21. století. Moje instinkty mi velí ho obalit bublinkovou fólií a nepustit dál než do lednice a i u toho sledovat jeho polohu přes aplikaci.
Když se ho pokusím varovat, že si bude muset sám prát smradlavé dresy a že čínská polévka není plnohodnotná večeře, dostanu opět tu známou odpověď: „Mami, neřeš, to zvládnu.“
Hrdost vs. Prázdné hnízdo
Bojuju v sobě. Na jedné straně jsem neskutečně hrdá. Můj nedospělý, sotva se sžívající s pubertou, syn má cíl, má disciplínu a odvahu, kterou by mu jeden mohl závidět. Zatímco polovina jeho spolužáků neví, co se životem, on má v hlavě jasný herní plán. Jde si svou cestou a já vím, že je to ta nejlepší věc, co pro sebe může udělat.
Na druhé straně mi dochází, že ta „ztráta syna“ začala dřív, než jsem čekala. Už to není to malé dítě, co potřebovalo pofoukat koleno. Teď je to hokejista, co potřebuje hlavně důvěru. A tak mu ji dávám, i když mě u toho pálí oči a mám chuť s ním být online na whatsappu 24/7.
.
Vítězství nad sebou samou
Dát mu svobodu a zodpovědnost v takovém věku je ta nejtěžší daň za to, že jsem vychovala samostatného kluka. Je to paradox – učíme děti létat, a když poprvé zamávají křídly směr dálnice na Prahu, chceme jim je přistřihnout, aby s námi zůstaly v hnízdě.
Takže až za ním zaklapnou dveře a v domě bude nezvyklé ticho (a žádný řev nesoucí se z jeho pokoje při hraní her se sluchátky), sednu si a zkusím to neřešit. Slibuji sama sobě, že se o to pokusím. Protože on už není jen „můj malý kluk“. Je to někdo, kdo má odvahu postavit se do brány nebo na led života sám za sebe. A i když ho to dozajista často „bolí“, vím, že právě takhle rostou ti nejlepší hráči. Nejen ve sportu, ale i v životě. A tak si “ Leť, synu”, …já se zatím vypíšu, a ušetřím tím za terapii.
