Článek
Měly jsme takový rituál. Když nám bylo dvacet a byly jsme single, čtvrtky patřily společným nákupům, kafíčkům a dortíkům, kde se probralo všechno zásadní. V pátek to pak začalo nanovo. Lahvinka vína u jedné z nás doma, vyfiknout se a hurá do ulic! Nejdřív večeře a dlouhý pokec, a pak na diskotéku, která vždycky končila přesunem do vyhlášeného baru Tina. Kolem druhé ráno už to tam žilo na maximum. Hlava na hlavě, tělo na tělo, dunící hity a vzduch, který by se dal krájet. Letmé pohledy a první doteky na parketu. Domů se pak šouralo bosky s podpatky v ruce za svítání, v pět nebo v šest ráno, unavené, protancované a většinou už jen v oslabené sestavě, protože dvě kamarádky se cestou v té noční divočině někde ztratily.
V sobotu odpoledne pak člověk procital s mokrým hadrem na hlavě, do sklenice házel šumivý Celaskon a žhavil telefon. S holkami jsme si vyměňovaly drby, skládaly střípky noci a prosmály se celým dnem. A pak to přišlo. Píplo neznámé číslo. Následovala výměna desítek zpráv, než z dotyčného vylezlo, že je to ten krasavec od baru a že mě chce strašně moc vidět. Nastaly dny plné smajlíků, vtipů a regulérních motýlů v břiše. První schůzka, procházka, kino… Byla to doba objevování, kdy měl každý dotek a každá zpráva váhu zlata.
Střih. Vítejte ve třiceti, ve čtyřiceti… (a v roce 2026)
Dneska je všechno jinak. Lidé se už moc nesocializují. Když už se sejdou, tak raději zalezlí doma, nebo si jen líně vyměňují instastories a zprávy na TikToku, Messengeru nebo Snapchatu – zkrátka podle generace, každý to svoje. Živat se přesunul online a seznamování dostalo podobu digitálního katalogu.
Naše páteční večery už dávno nevypadají jako divoká jízda a přesuny do Tiny. Ve třiceti jsme se single kamarádkami sedávaly na sofa, pily Prosecco, louskaly Lidé.cz a poprvé zkoušely kouzlo internetových seznamek. No a ve čtyřiceti v tom vesele pokračujeme dál. Jenže s Tinderem v téhle věkové kategorii už je to dneska mnohem víc unavené a narovinu – hlavně o sexu. Už žádná velká romantika, prostě jen bezmyšlenkovitě jedeme prstem zprava doleva.
A je to slušná jízda, kdy nekompromisně hodnotíme každý profil. „No nene, holky, podívejte na tohle!“ nebo „Uf, co je to za materiál?!“ Pokud se exemplář líbí, šoupne se prstem doprava. Když je z toho shoda, nastává moderní romantika. Většinou vám hned po prvním šťouchnutí přistane v chatu takzvaný „dickpic“ (nevyžádaná fotka pánského přirození).
Mezi mými kamarádkami se pak láme chleba. Jsou ty, které chtějí jen nezávazný sex, tak to prostě využijí. A pak jsou ty, které po takovém pozdravu okamžitě mažou shodu a hledají dál. On je ten lov na síti vůbec zajímavý sport pro obě pohlaví. Mám kamarády, kteří se otevřeně baví tím, kolik holek za určitý časový limit – třeba za týden nebo za měsíc – na seznamkách skolí. O city jim nejde, prostě jen sbírají další zářezy na pažbě.
Když ti algoritmus dohodí exmanžela
Úplný vrchol technologického seznamování ale zažili moji známí. Nedávno se po letech rozvedli. Byl to celkem náročný rozchod, majetky, soudy, emoce. Týden po rozvodu si oba – logicky – založili Tinder, aby začali novou životní etapu. A co neudělal ten slavný počítačový algoritmus? Hned první den jim jako „shodný match“ a nejlepšího partnera pro život nabídl sebe navzájem! Tomu říkám smysl pro černý humor.
A mimochodem, online seznamování neničí životy jen třicátníkům a čtyřicátníkům. Moje matka před časem ovdověla, ale v 68 letech to byla a pořád je strašně čupr baba. Nechtěla sedět doma v koutě, a tak mě uprosila, ať jí založím profil na seznamce. Vzpomínala, jak to chodilo za ní: „Byl to takový bar a restaurace v centru Ostravy. Pořádaly se tam čaje o páté a taneční večery, kde jsme se normálně seznamovali. Bylo to tehdy dost náročné, protože jsme kolikrát šly ráno hned do práce, ale byly to fajn časy.“
Jenže doba čajů o páté je pryč. Máma si na internetu našla pána, na fotce fešák, v chatu gentleman. Vyrazila na rande do restaurace, jenže chlapík sice vypadal dobře, ale naživo mu tak neuvěřitelně páchlo z úst, že to chudák máma prostě nedala. Zachovala se jako akční hrdinka – omluvila se, že jde na toaletu, a regulérně utekla z restaurace ven záchodovým okýnkem.
Někdy to víte už předem. Když vám chlap místo „sejdeme se u Starbucks“ zahlásí s tvrdým českým přízvukem „tak jo, v pět u toho štárbak“, víte, že ta chemie bude trochu drhnout.
Zklamání na parkovišti u Lidlu
A když už se zadaří, dopadá to podobně. Kamarád, unavený z dlouhého manželství, si našel na profilu sice trochu nejistou, ale podle zpráv strašně vtipnou holku. Domluvili si schůzku na parkovišti u Lidlu s růží v ruce. Kamarád tam stál a u každého auta trnul, kdo vystoupí. Nakonec spatřil ženu v neforemném kabátě mnohé zakrývající a jako vrchol v buřince, jak žmoulala růži. Realita měla k fotce na kilometry daleko. Když se jejich pohledy střetly, kamarád v šoku jen mírně zavrtěl hlavou. Ona se na něj smutně podívala a tiše špitla: „Asi to nepůjde, co?“ A bylo po rande.
Vylepšená lež, která je víc na škodu
V tomhle to bylo za nás prostě tisíckrát lepší. Na baru, v hospodě nebo na koncertě jsme hned na první dobrou viděli reálného člověka se všemi jeho chybami, ale i s jeho skutečným kouzlem. Věděli jsme, jak mluví, jak se směje a jestli nám voní.
Dneska na aplikacích hodnotíme jen dokonale vyfiltrované, upravené fake fotky a promyšlené projevy z chatu, kde se každý snaží hrát tu nejvtipnější a nejzajímavější verzi sebe sama. Jenže v těch chatech to často vůbec nejsme my. Vytváříme si dokonalé digitální iluze a neúprosně se vylepšujeme. Jenže tohle tunění profilů nám ve výsledku strašně škodí. Žijeme v permanentní lži a strachu z toho, že naživo nebudeme dost dobří. Stavíme si laťku tak vysoko, že ji z masa a kostí nikdo nedokáže přeskočit.
Žijeme v divné době. Lidé se prostě nedruží. Nechtějí riskovat odmítnutí naživo, a tak raději schovávají svou osamělost za dokonalé profily. Máme neomezené možnosti, ale ta opravdová lidská odvaha podívat se někomu v přeplněném klubu do očí a ztrapnit se na parketu se někam vytratila. Možná jsme tehdy ve dvaceti měly zničené boty z baru Tina, ale aspoň jsme věděly, že ti motýli v břiše byli skuteční, a ne jenom vygenerovaní algoritmem, který realitu spíš ničí, než spojuje.
