Článek
Porodila jsem svou vlastní kopii. A teď s ní prohrávám 1:0
Vždycky jsem si říkala, že až můj syn vyroste, budeme parťáci. Vždyť jsme stejní! Jsme naprosté kopie, a to nejen ve vzhledu. Stejný smysl pro sarkasmus, stejná tvrdohlavost, stejná záliba v odkládání povinností. Jenže teď je mu 14 a já zjistila, že vychovávat vlastní zrcadlo je za trest.
Mami, moc to řešíš
Tahle věta je u nás doma častější než pozdrav. Je to univerzální odpověď na všechno. Stala se heslem jeho dospívání a mojí osobní mantrou k šílenství.
• „Máš v pokoji ekosystém, který by nutně potřeboval zahradníka a možná i specialistu na invazivní druhy.“ – Mami, moc to řešíš.
• „Třikrát už mi psali ze školy, že tvoje přípravy na hodiny jsou čistě teoretické a tvoje sešity vypadají jako nepopsané listy historie.“ – Mami, moc to řešíš.
Nejhorší na tom je, že v hloubi duše vím, že má pravdu. Protože já v jeho věku byla úplně stejná. Taky jsem měla pocit, že dospělí jsou jen stroje na generování zbytečných starostí a že svět se přece nezboří, když jedna pětka z matiky zůstane neopravená. Jenže teď sedím na druhé straně barikády a musím hrát roli té „zodpovědné“. Je to jako hrát divadlo, kde jsem zapomněla text, ale musím se tvářit, že přesně vím, co dělám.
Boj s vlastním stínem
Když se na něj podívám, vidím sebe. Vidím tu potřebu svobody, ten tichý odpor k autoritám a ten vnitřní zmatek, který maskuje naprostým ledovým klidem. A právě proto mě to tak vytáčí. Moje výchovné metody narážejí na moji vlastní tvrdohlavost. Jak chcete vyhrát argument s někým, kdo používá vaše vlastní zbraně? Když mu chci dát kázání, přesně vím, co si v tu chvíli myslí. Vím to, protože jsem si to u svých rodičů myslela taky.
Dospěla jsem k jedné věci: Puberta není období, které se dá „vyřešit“. Je to stav, který se musí prostě přežít s minimálními ztrátami na obou stranách. Takže jsem změnila strategii. Když mi příště řekne, že to moc řeším, zhluboka se nadechnu a řeknu: „Možná jo. Tak mi ukaž, jak bys to neřešil ty – a doufej, že výsledek nebude katastrofa.“
Protože být parťákem neznamená mít nad ním kontrolu. Znamená to věřit mu, že i když je to moje kopie, má právo udělat si svoje vlastní chyby. I když u toho budu pravděpodobně skřípat zuby a počítat do deseti. Nebo do sta.
Možná je to celé to období puberty jen lekce pokory. On mě učí, že svět se netočí kolem mých obav, a já se učím mu věřit, že i když půjde svou cestou, neztratí se. Nakonec jsem totiž ráda, že je po mně – protože vím, že i když to teď „moc neřeší“, má v sobě tu stejnou sílu a palici, která ho v životě nezradí. A to je pro mě víc než uklizený pokoj nebo vzorné sešity.
