Článek
Díky tomu, že jsme žili na vesnici, se mi u mých dvou synů celkem dlouho dařilo držet dětství „ze staré školy“. Jsem neskutečně vděčná za to, že oba zažili stavění bunkrů a domečků v lese, lezení na stohy slámy, podzimní pouštění draků nebo pečení brambor v popelu. Běhali venku s nudlí u nosu, domů se chodili jen napít kohoutkové vody, a když jsem je večer nahnala do vany, z té vrstvy venkovské špíny se málem ucpal odpad. Jenže teorie je jedna věc a realita tlaku moderní doby věc druhá. Ten neúprosný standard mě stejně nakonec semlel.
Velký bratr v mateřském podání
Nejde jen o to, že máme o děti větší strach, my za ně dneska snad i dýcháme. Moderní matky vypracovávají za děti domácí úkoly, omlouvají je ze školy, pokud zrovna nejsou připravené na písemku, a aby jejich potomci v dnešním dravém světě uspěli, klidně za ně po nocích smolí powerpointové prezentace. Organizujeme jim každou volnou minutu, jako by bez našeho manažerského vedení nemohly vůbec existovat.
Děláme jim dokonalý servis, zametáme cestičky a pak se divíme, že se hroutí při prvním neúspěchu. Chyceni v pasti moderní doby jim zkrátka nedovolíme udělat si vlastní chyby.
Bitva o nejlepší balónek
Nejvíc mě ten kontrast fackuje u narozeninových oslav. Vzpomínáte si na svoje narozeniny v dětství? Dostali jsme chlebíčky s vysočinou, babička upekla piškotový dort s broskví z plechovky, do ruky jsme dostali žlutou limonádu a vrcholem zábavy bylo, když jsme si mohli pustit magneťák.
Dneska jsou dětské oslavy festivalem marnivosti a matky se předhánějí, kdo bude mít větší show. Vymýšlejí se megalomanské balónkové dekorace, objednávají se tematické fotokoutky a koordinují se dárky přes excelové tabulky, aby se náhodou nesešly dvě stejné věci. Pokud na oslavě chybí candy bar a animátor v kostýmu, má matka pocit, že jako rodič totálně selhala a dítě bude mít trauma do konce života. Chcete z toho kolotoče vystoupit, ale okolní svět vás zkrátka semele a nepustí.
Vychováváme skleníkové květiny
Náš tehdejší „sociální hotspot“ byl prostor před sídlištním klepadlem na koberce. Tam se řešilo všechno, bez dekorací a bez dozoru.
Svět se posunul a já ho zpátky nevrátím. Ale občas, když vidím ty dnešní naplánované, vydezinfikované a přísně sledované životy, je mi trochu líto, že ten pocit absolutní, nesledované svobody u klepadla už dnešní děti asi nikdy nezažijí.
Přesto si ale myslím, že pro život je nejlepší výbavou odolnost získaná stresem a drobným nepohodlím. Tím, že jsme museli řešit věci sami, spadli jsme ze stromu, nedostali všechno hned na stříbrném podnose, a na to, co jsme chtěli, jsme si museli ušetřit, jsme se obrnili.
Škoda, že tato generace, už tuto odolnost vůbec nemá – protože jim z cesty odstraňujeme každý sebemenší kamínek.
