Článek
Když mě před lety manžel poprvé vzal na ryby, měla jsem o tomto koníčku naprosto jasnou, romanticky naivní představu. Rybář pro mě byl starší pán v důchodu, který už doma nemohl vydržet věčné komandování, a tak raději, než aby chodil po slevách v Kauflandu, utekl k vodě. Tam seděl na rozvrzané židličce s opěrkou na lahváč, celé hodiny hypnotizoval špičku feederu a se setměním balil fidlátka se slovy: „Tak dneska zase nic.“
Jak hluboce jsem se pletla!
První facku od reality jsem dostala už u auta. Moje jedna sbalená taška se sotva vešla do kufru a na sklopená zadní sedadla. Všude se totiž mačkaly nejrůznější rybářské peripetie a cerepetičky. Vaky na pruty velké jako pouzdra na protitankové střely, krabice, kbelíky a tašky.
Druhé překvapení přišlo hned u vody. Žádné rozkládání židliček na břehu se nekonalo. Všechny ty krámy jsme natahali do lodi, na kterou se namontoval přídavný elektromotor, zapojil se sonar na hlídání hloubky s ukazatelem ryb a teprve po hodině složitých příprav se vyplulo.
První tři dny jsem byla jako pěna. Seděla jsem tiše na špici, četla si knížku, pozorovala břehy a fascinovaně sledovala manžela. Ten neúnavně nahazoval, převazoval, zkoumal, jestli se tahle gumová rybka správně točí, jestli tamta třpytka není moc lehká a zda trojháček sedí, jak má. Nedalo mi to. Když se mě zeptal, jestli si to nechci zkusit, jen jsem špitla: „Tak jo, ale pozor, já jsem hrozné tele.“
Jenže můj muž je trpělivý učitel. Ostatně, to je první věc, kterou jsem se o rybářích naučila – každý, kdo se jím stane, musí mít svatou trpělivost. Naučil mě to tak skvěle, že od té doby jsem prut z ruky nepustila.
Nikdy nezapomenu na tu chvíli, když jsem se ho předtím ptala: „A jaké to vlastně je, když ta ryba zabere?“
„Jak bych ti to popsal… to je nepopsatelné. Projede tebou takový elektrizující pocit. Prostě to hned poznáš a chceš to zažít znovu,“ odpověděl.
A pak to přišlo. Najednou mi ztuhla hlava, ruce a celým mým tělem projel opravdu slovy nevyjádřitelný, čistý adrenalin. Zakřičela jsem jen: „Miláčku, já tam asi mám rybu!“ Byla tam. Krásná, slizká, mrštná, vonící rybinou – tou vůní, která vám na dlaních zůstane ještě dlouho po umytí mýdlem. V tu chvíli mě to dostalo.
Od té doby se na lidi kolem vody dívám úplně jinýma očima. Mám pocit, že rybářů u nás rok od roku přibývá jako hub po dešti. A rozhodně už nemají jen tu jednu židličku. Dneska s sebou k vodě tahají výbavu, za kterou by se nestyděla ani expediční jednotka na cestě do divočiny. Na březích rostou obří bivaky, hamaky, rozkládací stolky, venkovní grily, a ti největší fajnšmekři to povýšili na obytné přívěsy a luxusní RV vozy.
Hitem posledních let je vyrazit s partou kámošů na soukromý revír. I ty se dnes liší – od těch obyčejných, kde vám stačí kufr auta na přespání a celovíkendové bdění nad pípákem (naprostá nutnost po první prokalené noci), až po ty nejluxusnější resorty, kde máte k dispozici stylovou chatku a splachovací záchod hned vedle prutů.
A to nemluvím o věcech, které si prostě „nutně musíte“ pořídit hned po první návštěvě rybářských potřeb. Tam jsem pochopila, kde muži zažívají tu pravou, dětinskou euforii. S očima navrch hlavy se tam prsty přebírají v tisících typech woblerů, třpytek, obratlíků, silikonových červů a jigových hlaviček.
A co teprve alchymie krmiv! Na to, abyste správně namíchali vnadící směs, dnes snad musíte mít vystudovanou vysokou školu chemicko-potravinářskou. Jahoda, oliheň, česnek, krill, tygří ořech… kapři dnes žerou pestřeji než průměrný Čech v restauraci.
Když si vzpomenu, jak jsem jako dítě šla na hráz rybníka s obyčejnou pytlačkou a zkoušela na kuličku z rohlíku chytit aspoň mřenku, musím se smát. Dnes? Než se vůbec sbalíte, dojedete na to super místo a všechno vybalíte, trvá to věčnost. Musíte nachystat ty správné stojany, vidličky, vybrat kaprařský speciál nebo lehký přívlačový prut. A pak přichází fáze zakrmování – buď do vody střílíte boilies speciální vrhací tyčí zvanou kobra, nebo na hladinu vypustíte zakrmovací loďku na dálkové ovládání. Ano, čtete správně. Lodě na dálkové ovládání rozvážejí rybám večeři!
Když dnes vidím ty řady chlapů v maskáčovém outdoorovém oblečení, jak kempují těsně vedle sebe podél řek, ptám se sama sebe: Proč to dělají? Co je na tom tak magicky láká?
Můj manžel říká, že je to pro něj absolutní únik. Únik z hlučného města, z práce, z vlastního přetlaku v hlavě. Chce jen klid, čistou přírodu, žádné zvuky civilizace a displeje telefonů. Myslím, že přesně tohle tam hledají všichni ti muži a ženy na březích.
Otázkou ale zůstává – je u těch našich českých břehů ještě vůbec dost místa pro všechny? Není tam polovina z nich jen proto, že je to teď zkrátka strašně „in“ a moderní?
Kdo ví. Ale možná, že i oni – stejně jako já a můj muž – prostě jen touží znovu a znovu zažít ten elektrizující moment napětí, kdy do prutu přijde rána a vy v tu chvíli netušíte, co se na tu gumu z temné hlubiny vlastně pověsilo. Jestli to bude štika, candát, nebo životní sumec.
