Článek
Vyrostla jsem v rodině s matkou alkoholičkou. V prostředí, kde se ranní sliby do večera spolehlivě rozpustily na dně skleničky. Jako dítě a pak i jako dospělá jsem dělala to, co většina z nás – žila jsem v naivní iluzi, že pije prostě proto, že nemá radost. Myslela jsem si, že když udělám všechno pro to, aby byla šťastná a spokojená, pít přestane. Dělala jsem, co jsem jí na očích viděla. Dřela jsem, jen aby ona nemusela dělat vůbec nic a doma byl konečně klid. Chtěla jsem ji zachránit. Jenže těmto lidem se pomoct nedá. Dokud se nerozhodnou sami, můžete se rozkrájet, a nepohnete ani o milimetr. Ztratíte veškerou svou sílu bojem s jejich zvykem.
Dnes žiju ve Švédsku a pohled na alkohol z jiné perspektivy mi otevřel oči. Skandinávský model je vyhlášený svou přísností. Mají tu státní monopol, speciální obchody (Systembolaget) s omezenou otevírací dobou a brutální ceny. Na silnicích platí absolutní nulová tolerance. Člověk by si řekl: ráj na zemi, tady se nepije.
Jenže stačí zažít jednu cestu trajektem. Když jsme poprvé nastoupili na palubu, spadla mi brada. Ty davy lidí, co bezhlavě nakupovaly litry alkoholu! V německém Rostocku před trajektem jsou obří duty-free zóny a ten pohled je neskutečný. Mladíci ze Švédska tam plní celé paletové vozíky kartony piva a tvrdého chlastu. Jakmile padne víkend, švédská sebekontrola jde stranou. Pijí nekontrolovatelně, tvrdě, až do bezvědomí.
A pak je tu český kontrast. U nás se pije denně, pravidelně, je to společenská norma. Kdo si nedá večer pivo nebo dvojku vína, je divnej.
Pravdou ale je, že mezi mými známými je těch „divnejch“ lidí nyní dost. Jako by se současná generace Husákových dětí nekompromisně dělila na dva naprosto odlišné tábory. Na jedné straně jsou ti, co stále zběsile pokračují v divoké éře devadesátek a nekonečných večírků. Na druhé straně barikády stojí ti, co raději tráví večery úplně sami, v tichu, bez obligátní dvojky vína nebo „birella“ na stole.
Jenže ať už se díváte na severské víkendové šílenství, nebo na české každodenní popíjení, obojí často bývá jen maska. Tiché divadlo. Spousta lidí si myslí, že se pije proto, že je to sranda, nebo že chtějí jen na chvíli uniknout z reality. Jenže ono to nepomáhá. Celé to má mnohem hlubší, temnější rozměr.
Často máme logickou tendenci myslet si, že viníkem všeho je samotná lahev. Že stačí, aby ten dotyčný prostě odložil skleničku, a v rodině bude zase klid. Ale to je obrovská iluze. Kdyby ten člověk skleničku odložil, ten vnitřní jed v něm přesto nezmizí. Pouze by ho v sobě znovu uzamkl. Pití je totiž pouhý ventil, nikoliv samotný problém. Skutečný démon, který tyhle lidi zevnitř pomalu rozežírá, je mnohem starší než jejich závislost.
Když se ta pomyslná záklopka pod tlakem alkoholu uvolní, všechna ta tíha, kterou v sobě roky dusí, vytryskne ven. A vy, jako ti nejbližší, to schytáte z první ruky. Vždycky to nakonec nejvíc odnese ten, kdo chtěl vlastně nejvíc pomoct.
Navenek přitom v dnešní době může všechno vypadat dokonale. Na sociálních sítích svítí fotky z úžasných dovolených, rodina se usmívá, děti nosí domů samé jedničky a kariéra úspěšně vzkvétá. Idylka jako z katalogu moderního života. Jenže za těmi zavřenými dveřmi se potají plní tekuté anestetikum.
Kolik takových kostlivců ve skříni skrývá každá druhá rodina? Kolik tajemných třináctých komnat má v sobě každý jedinec, který večer co večer otvírá lahev? Jsou to hluboká, neuzavřená traumata, o kterých nedokážou mluvit. Jenže záchrana a pomoc musí přijít jedině od té osoby samotné. Nikdo zvenčí ten klíč k jejich komnatě nemá.
Je mi nesmírně líto, že moje máma moji pomocnou ruku celý život odmítala. Ani to, že z nás vyrostly zdravé a úspěšné děti, ani dobré rodinné zázemí ji nedokázalo udělat šťastnou. Minulý rok jsem ji za tu ruku držela naposledy. Seděla jsem u ní, tiskla jí prsty a v hlavě mi pořád dokola běžela jediná, zoufalá otázka: Proč? Proč to muselo dojít až sem?
Odpověď už se nikdy nedozvím. Jsou věci, které toho druhého prostě vnitřně trápí, a my je nemůžeme vidět, i kdybychom se snažili sebevíc. Je to čistě v tom daném člověku – najít sílu a odvahu se otevřít. Ten boj za cizí démony vás může zničit, pokud včas nepochopíte, že pít se nepřestává kvůli radosti druhých, ale kvůli míru v sobě samém.
Držím palce všem, kteří tenhle těžký boj v jakékoliv roli právě prožívají.
