Článek
Pamatujete si ještě na devadesátky? Tehdy byl na silnicích jasný nepřítel. Buď to byl sváteční řidič s kloboukem na hlavě, který vyjel jednou za uherák a stoprocentně zmatkoval, nebo mladí tuningáři se sotva oschlým inkoustem na řidičáku a v nablýskaných, nadupaných kárách. Případně zbohatlí podnikatelé v bavorácích, o kterých se už tehdy říkalo, že si připlatili za verzi bez blinkrů, a nablýskané mercedesy tehdejších veksláků, kteří naopak pořádali své spanilé jízdy, aby se předvedli. Člověk tak nějak věděl, na koho si dát bacha a co čekat.
Dneska? Dneska vyžaduje obyčejná cesta do práce ostražitost rysa a hlavu kobry. S pomyslným vysunutým jazykem se šinu v pečlivě kužely vymezeném prostoru silnic a modlím se, abych nedošla k úhoně.
V současném provozu totiž potkávám úplně jiné extrémy. Na jedné straně jsou to řidičky, které sice pečlivě dodržují pravidla, ale dělají to tak nešťastně, že zamotají hlavu všem okolo. A pak ty, které absolutně nestíhají. V ranním spěchu zvládají za volantem nemožné – líčí se za jízdy, nebo se otáčejí dozadu a podávají dětem dudlíky a pitíčka. Dnešní automatické převodovky jim totiž umožňují, že se na samotné řízení nemusí zas až tak moc soustředit. A pak se divíme, že je kolem tolik drobných ťukanců.
K tomu všemu musím připočítat ještě kurýry a rozvoz jídla. Jakmile na silnici vidím vozy označené jejich symboly, okamžitě v hlavě přepínám na oranžový majáček. Pro tyhle řidiče jako by pravidla občas neexistovala. Zastaví si kdy chtějí a kde chtějí. Že se kvůli nim zúží pruh na metr, nebo že za nimi stojí kolona naštvaných lidí? To vůbec nereflektují. Hlavně že svítí výstražná světla, která v jejich světě zřejmě znamenají „můžu úplně všechno“.
A na druhé straně? Absolutní králové silnic, týpci nad čtyřicet let. Ti se městem řítí rychlostí Kobry 11, jako by byl obyčejný městský pruh jejich soukromá dálnice.
Když už jsme u té dálnice, tam je to samozřejmě ještě úplně jiná liga. Tam buď všichni sviští mnohem víc než povolených 130. Kdo by to taky dodržoval, že? Jet 150 dneska není žádný závod, to je standard. Jenže pak tam narazíte na takzvané zdržovače, kteří si pro sebe usurpují levý pruh a schválně tě šprajcují malou rychlostí ve stylu: „Hmm, a teď mě předjeď, jestli to umíš.“ Ostatní naštvaně přijmou tuhle hozenou rukavici, rupne jim cévka a už to berou všichni zprava.
Ono je to vyčerpávající samo o sobě, ale od jara do podzimu nastává teprve ten pravý očistec. Jakmile se rozběhne sezóna silničářů, zavře se polovina města. Já samozřejmě chápu, co je napsané na ceduli – že se to prostě opravit musí. But ranní a odpolední cesta se kvůli tomu promění v Minotaurův labyrint na Krétě a já marně hledám nit, kudy vůbec jet. Je to neskutečný adrenalin. Obzvlášť teď, v téhle vlně veder, člověk opravdu nenajde lepší aktivitu, než se ráno i odpoledne vystavit tomuhle peklu.
A netýká se to jen lidí, co jedou autem. Ti, co se mačkají v městské hromadné dopravě, nebo letní jezdci na kolech a sdílených koloběžkách, to jistě taky potvrdí. Kličkovat mezi chodci a vařícími se auty v tom největším pařáku, to je dneska regulérně o život.
V tomhle rozkopaném a rozehřátém chaosu pak člověk s hrůzou sleduje, kdo do něj zrovna ťukne – zepředu, zezadu nebo klidně ze strany. Zipování je totiž u nás snad jakýsi národní sport, který ale hrajeme stejně blbě jako fotbal. Korunu tomu všemu nasazují experti, kteří se klidně vyříznou v jednosměrce do protisměru, jako by tam ta obří značka byla jenom pro okrasu.
Dorazit v dnešní době do práce vcelku, neuvařená a s normálním krevním tlakem začíná být zkrátka vrcholový sport. A tak každé ráno po zaparkování ještě pět minut sedím v autě, vydýchávám ten ranní přežitý bizar a říkám si, jestli by nebylo bezpečnější začít do práce jezdit tankem. Nebo raději rovnou zůstat doma pod peřinou a nevylézat až do zimy, kdy silničáře pro změnu zase tradičně zaskočí první sníh. Těm nervům zdar a přežijte to dneska taky!
