Článek
Ta první u patnáctileté dívenky. K ní mě babička nechtěla ani pustit. Prý má holka osypky, leží v posteli a mohla bych se nakazit. Malounko jsem babičku odstrčila a vešla dovnitř. Milounká dívenka ležela pod houfem špinavých hadrů na pokřivené železné posteli. Hned, jak mě spatřila, osopila se na mě: „Co tu chcete? Mám osypky. Přejdou na vás.“
„Mám pro strach uděláno, holčičko. Buď hodná a roztáhni si košilku.“
„Proč?“ ohradila se.
„No, abych viděla, zda skutečně osypky máš.“
Zaraženě rozhrnula výstřih košilky. Mezi malými pevnými ňadry až ke krku se rýsovala vyrážka. Byla nehezká. Přesně taková, jakou jsem viděla v příručce pohlavních nemocí a jak mi ji líčil můj šéf. Neměla jsem pochyb, že to je příjice.
Chudák holka, sotva dítě. Neutěšená bída zírala z každého koutu toho zatuchlého, malého pokoje. Bylo mi jí líto. Abych nepřišla s ničím do styku, napsala jsem doporučení na svojí kabelce.
„Do tří dnů přijde na středisko.“
„Nikam nepůjdu. Nemáte právo. Já nechci!“ vykřikovala hystericky babička.
Pochopila jsem, že obě ženy vědí, jakého druhu to jsou osypky.
„Hele, dívenko, nejde jen o tvé zdraví, na které, jak vidím, kašleš, ale o zdraví lidí, s nimiž se stýkáš. Pamatuj, do tří dnů, nebo tě milice přivede v želízkách.“
Láteřily a proklínaly zdravotníky.
Rychle jsem zmizela a šla na další nepříjemnou návštěvu.
Bída babičky a vnučky byla bídou děděnou z pokolení na pokolení. Obyčejná bída proletariátu. Kdežto v rodině, kam jsem právě přišla, nedostatek nebyl odvěkým hostem, spíše následkem nepříznivých okolností.
Obyčejný dřevěný domek na kamenné podezdívce s verandami ze tří stran, prostřední s vchodem do baráku, obepínalo divoké víno. Zbytky červeného listí na jeho loubí dodávaly obydlí malebnosti.
Obyvatelé této kdysi půvabné, dnes zanedbané „chalupy“, od mého vstupu do předsíně zaujali obranný, skoro impertinentní postoj. Pochopila jsem, že se cítili poníženi zjevným nedostatkem, s nímž se podle všeho nedovedli vyrovnat.
Můj příchod se dotkl jejich cti, což mi beze slova zazlívali. Stačilo, že jsem se při vstupu představila, nazlobeně prohlásili, že jsem si mohla ušetřit cestu, že jsou zdraví, zdravotní službu ani lékaře nevolali a nechápali, proč je obtěžuji. Pak přiběhla matka s ročním dítětem na rukou a podrážděně mě vyzvala, abych opustila jejich dům. Nedala jsem jí dokončit větu a řekla:
„Váš manžel je nakažený luesem. Je podezření, že vaše dítě také.“
Vtom do předsíně vešel starý muž, asi pán domu, a vzrušeně mával rukama, chtěl mě vytlačit ze dveří. S rukou na klice jsem se otočila k těm uraženým lidem se slovy:
„Proč se zlobíte na mě? Konám svou povinnost. Komu víc než vám by mělo záležet na zdraví toho miminka. Do tří dnů se paní dostaví na prohlídku. Jinak to budeme muset oznámit bezpečnosti.“
Postoj těch zkrachovalých inteligentů mě pořádně otrávil, i když jsem se dokázala vžít do jejich situace. Mladá žena se na vyšetření dostavila. Ne její manžel, ale ona sama byla zdrojem nákazy.
