Článek
Tento únor tomu budou dva roky - a žádného uspokojivého výsledku doposud nebylo dosaženo. Snad tento článek přidá něco nového, snad bude opakováním něčeho starého - ale jak by taková dohoda o míru měla tedy vypadat - nebo spíše, co ji stojí v cestě?
Nejprve ze všeho si musíme zopakovat známá fakta, navzdory takzvaným alternativním pravdám (což je v drtivé většině případů používáno jako eufemismus pro lživou propagandu), jelikož to je nezbytné pro další vyvozování a argumentaci. Byl to Vladimír Putin, který se svými zelenými, neoznačenými mužíky prvně zaskočil Ukrajinu při ruské anexi Krymu v roce 2014. USA a spol. na tento akt agresivního si přivlastnění cizího území (podle historických revanšistů „návratu území do původních rukou“) reagovala uvalením sankcí na Rusko. Zatímco Biden jako viceprezident prosazoval tvrdší kroky včetně vojenské pomoci Ukrajině již v téhle době, Obama nechtěl konflikt zbytečně eskalovat - a tak se spokojil se sankcemi.
Důvodem pro anexi byla údajná ochrana rusky smýšlejících obyvatel, jichž je - přiznejme si - na Krymu většina a kterým údajně hrozilo nebezpečí ze strany ukrajinské vlády. Revanšisté pak argumentovali historií a etnickou kulturou - ale podle této logiky by si například Čečensko, další oblast přivlastněná Putinem po rozpadu SSSR, s význačnou muslimskou menšinou, mělo nárokovat Turecko, které ho historicky také ovládalo. Krym je však pro Putina nesmírně strategicky důležitá oblast. Nejsměšněji působí argument, že referendum pod dohledem (rozuměj: nátlakem) ruských jednotek o začlenění k Rusku bylo naprosto legitimní - zvláště poté, co se Rusko v devadesátých letech mnohými dohodami zavázalo k respektování integrity území Ukrajiny včetně Krymu.
Největším Putinovým strašákem a motivací zároveň při dobývání Čečenska i Ukrajiny byl údajný imperialismus Západu v čele s USA, počínaje invazí do Iráku a rozšiřováním NATO na východ. Kde se však bere tato Putinova fóbie? Hledejme její příčinu v jeho mladických letech - jako bývalý agent KGB byl zarytým zastáncem SSSR a jeho rozpad považoval za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Rudá propaganda, spočívající v démonizaci Západu, je v jeho mysli stejně živá teď jako v mládí. Není pravdou, že se NATO zavázalo k nerozšiřování na východ - to je opět propagandistická zkomolenina původního kontextu, v němž se NATO zavázalo k nerozšiřování na východ Německapři jeho sjednocování, před rozpadem SSSR - a to potvrdil i Gorbačov. Také je si třeba říci, že neexistuje v tomto směru nic jako agresivní politika NATO. NATO je organizace, do níž se musí aktivně žádat o vstup - je to naprosto svobodné rozhodnutí vlád jednotlivých zemí - a ty mají svaté právo se rozhodovat o své budoucnosti. Tvrdit tedy, že je NATO jakousi „dobyvačnou říší“, je zcela zcestné.
Co se týká „amerického imperialismu“, je dobré si opět připomenout kontext. Irák byl po dlouho dobu pod nadvládou diktátora Saddáma Husajna, během jehož vlády docházelo například ke genocidě Kurdů nebo užití prostředků hromadného ničení, chemicko-biologických zbraní proti Iránu.Když mu došly peníze, rozhodl se pod různými záminkami vojensky obsadit sousední, prakticky bezbranný Kuvajt, jemuž je dlužil a jenž byl bohatý na ropu. Po pětiměsíčním bezúspěšném vyjednávání ze strany arabských států a USA bylo rozhodnuto o vojenském osvobození Kuvajtu. Když se tak stalo, mnozí si dokonce přáli, aby byl i samotný Irák od Husajna osvobozen za pomocí armády USA. To však bylo považováno za zbytečné vyvolávání dalšího konfliktu - a tak se Spojené státy americké smířily opět se sankcemi.
Zlom nastal po teroristických útocích 11. září 2001. Celkem důvodně se Bush mladší rozhodl pro vojenskou invazi do Afghánistánu, kde z velké části teroristická organizace Al-Káida, stojící za teroristickými útoky, operovala. Připomeňme si, že argument Usáma bin Ládina pro svatou válku byl fundamentalistického charakteru - a totiž, že právě USA spolupracovala se Saudskou Arábii při osvobozování Kuvajtu a že jejich vojska bezvěrců vstoupila na svatou půdu islámského světa, a následně zruinovala Irák ekonomickými sankcemi. Co ale dělat, když zemi ovládá diktátor, který vyvíjí při nejmenším chemické, pokud ne jaderné, zbraně? Jak jsme řekli, útok nepřicházel v úvahu - až do doby teroristických útoků, kdy se zásadně posunulo veřejné mínění o vyhýbání se konfrontaci se zeměmi poskytující zázemí takovýmto skupinám. Co dnes můžeme říci o invazi do Iráku a důvodech, které tomu předcházely, a co i Bush později potvrdil, je relativně málo (ne že by nebyly vůbec) relevantních důkazů o tom, že by byl Irák nějakým ohrožením z hlediska svého zbrojního programu nebo že by byl přímo spojen s Al-Káidou. Nikdo však ale nemůže protestovat proti tomu, že došlo ke svržení diktátora. Katastrofou však byla nepřipravenost a následný chaos způsobený bezvládím, kde armáda - určena k vojenským operacím a ne policejním - naprosto selhávala a v konečném důsledku byla považována za okupanty.
Tedy - Putinovy argumenty o americkém imperialismu jsou opět směsicí polopravd a lží. Jenže nedivme se mu - člověk je živočich emocionální, a tak se často stává, že mnohé iracionální obavy přerostou v iracionální činy. Putin, který sám sebe připodobňuje k caru Petru Velikému, jehož samotná politika byla založena na expansionismu a imperialismu Ruska, chce o někom jiném tvrdit, že je imperialista? Putin, který sám vládne v Rusku autoritářskou rukou již prakticky 24 let, chce tvrdit, že Západ lže, když usiluje o rozšiřování demokracie? Ano, lže - protože se mu pořád nepodařilo pomoct Rusku na cestě k ní, kdy zatímco v USA se vystřídalo pět prezidentů - v Rusku vládne pořád ten stejný car Putin. A že Západ nemá právo zajímat se o problémy cizích zemí? Naopak, kosmopolitismus je racionální povinnost, zatímco izolacionismus znamená sobecké stažení se do sebe, což, jak Američané dobře znají, by mohlo klidně někdy v budoucnu znovu vyústit v druhý Pearl Harbor. Pokud bychom si měli vybrat, komu věřit v případě odůvodněních o oprávněnosti takzvané „speciální vojenské operace“ (mimochodem, za označení invaze na Ukrajinu slovem válka vás Putin klidně pošle do lochu), určitě to nebude Rusku založenému na represích, brainwashingu a propagandě. Slyšte však, jak odpůrci budou lamentovat v této části o prolhané a strašné Americe!
A co že tedy stojí v cestě mírové dohodě mezi Západem a Putinem? Trochu to odlehčím - judo! Vladimír Putin je celoživotním milovníkem juda, v roce 2004 dokonce o něm vydal knížku a roku 2008 i účinkoval v instruktážním filmu! A co v něm říká? Judo je podle něj založeno na „získání maximálních efektů malými, ale efektivními snahami.“ Dodejme, že je to svérázná putinovská verze juda, poněvadž zatímco v teorii se morálce přiznává značné postavení, v praxi v ní Putin naprosto propadá. A nakonec - „praktika boje v judu umožňuje kompromisy i ústupky, ale pouze tehdy, pakliže vedou nakonec k vítězství.“ A to je přesně o tom! Putin je geniální prolhanec - geniální machiavellista. Dal to mnohokrát najevo - a to zejména tehdy, když odmítal zapletení do podpory ruských separatistů během anexe Krymu nebo tehdy, když odmítal jakékoli spekulace o jakékoli invazi na Ukrajinu, když pár dní před ní shromažďoval vojska kolem hranic. Putin je člověk bystrý, umný v manipulaci - jakmile ho však prohlédnete, zbývá vám z něj jen směšná postavička, která se za cenu nesmírných každodenních obětí snaží hrát na napoleony minulosti, na Petra Velikého, na spasitele svého národa. A jak lehké by bylo nařídit stažení vojsk, kterým nařídil vpád na Ukrajinu! Ne však pro Putina, ne však pro autokrata, ne však pro egoistu - to totiž znamená jistou, přinejmenším osobnostní, smrt.
Je to přesně ono „ústupky a kompromisy, ale jen za cenu konečného vítězství“, před nímž se musíme mít při jakémkoli vyjednávání s Putinem na pozoru. Agresor prostě chce jednoduše více a více, a třese se na jakékoli náznaky slabosti nepřítele. Slabost - to je to, čeho Putin zneužívá. Strach z jaderné války! Ale dokud budou ruská vojska na územích Ukrajiny (vynechme teď benevolentně Krym), tak jakékoli takové obavy nejsou legitimní a ospravedlnitelné. To bychom mohli vlastně pak Putinovi a jiným dovolit úplně všechno, protože se budeme bát jaderné apokalypsy. Tohle není ta cesta, kterou se můžeme vydat. Nerad to říkám, je to velmi smutné, ale cesta spravedlnosti znamená cesta nátlaku a síly - to je totiž to jediné, na co je Putin donucen reagovat. My však nejsme tou rozhodující zemí, která může cokoli významně ovlivnit na úrovni materiální či vojenské.
Jak tedy můžeme každý z nás pomoci v ukončení této války? Jednoznačné na úrovni ideové. Jen si vezměte, kolik různých podporovatelů Putina a rusofilů v naší zemi máme. A když zde máme tak velkou základnu lidí podporujících zřetelně zločinný režim, něco je opravdu velmi špatně. Každý z nás můžeme udělat maximum v tom, abychom se pokusili v racionální, asertivní diskuzi, při odkazování se na ověřená historická fakta, těmto lidem vysvětlit jejich mylné představy. Pokud si dají říci a jsou ochotni připustit racionální argumenty (stejně jako my bychom měli být schopni připustit jejich, pokud ovšem obstojí v kritickém, faktickém přezkoumání), bude to velkým plusem pro celou společnost. V opačném případě je to však exemplární příklad toho, jak propaganda působí na emocionální složku člověka - a ten pak ne a ne se jí zbavit. Víte, nejraději bych všechno řešil smířlivou cestou. Bohužel věci jsou někdy opravdu za hranou. Měli bychom si uvědomit, že máme i legislativní opatření proti takovým záležitostem - jenže až příliš často je ignorujeme, snad v domnění, že si nechceme rozeštvat druhou stranu a nechceme být pak nálepkováni slovem cenzura. Nejde však ustupovat zlu - nacismus byla nejzrůdnější ideologie v historii lidstva, to ovšem neznamená, že je náš zákon omezen pouze na něj. Přečtete si více zde. Dříve, než k takovým podobným mechanismům přistoupíme, měli bychom zakomponovat do našeho vzdělávání osvětu o takzvané „ruské pravdě“, zejména ve vztahu k nedávným událostem na Ukrajině. Ostatně, Rusko je v tomto již dávno před námi, jak ukazují odkazy na propagandu výše zmíněné.
