Hrabě de Saint-Germain: Nejzáhadnější okultista světa, který měl dosáhnout nesmrtelnosti

Existoval člověk, který objevil tajemství nesmrtelnosti? Právě takovou pověst měl hrabě de Saint-Germain, záhadný šlechtic 18. století, jenž se pohyboval na evropských královských dvorech a ohromoval současníky svými neobyčejnými znalostmi. Jeho život dodnes provází množství legend, které inspirovaly historiky, okultisty i spisovatele.

Kdo byl tento tajemný muž doopravdy? Co o něm říkají dobové prameny a proč jej Helena Petrovna Blavatská označila za jednoho z největších evropských adeptů? Pojďme oddělit historická fakta od legend a podívat se, jak vznikl příběh jedné z nejzáhadnějších postav světových dějin.

Když se hrabě kolem poloviny 18. století začal objevovat na evropských královských dvorech, budil pozornost téměř všude, kam přišel. Hovořil plynně několika evropskými i orientálními jazyky, vynikal jako houslista, skladatel, malíř i chemik, zajímal se o alchymii a přírodní vědy a díky svému vzdělání dokázal vést rozhovory s učenci, diplomaty i panovníky. Přestože nezastával žádný významný úřad, pohyboval se mezi nejvlivnějšími osobnostmi své doby – od Ludvíka XV. přes Fridricha Velikého až po Kateřinu Velikou. Současníci jej popisovali jako muže vytříbených způsobů, širokého rozhledu a výjimečné inteligence, který na své okolí zanechával silný dojem.

Neméně záhadný než jeho život byl i jeho původ. Sám Saint-Germain o svém dětství téměř nikdy nemluvil, což vedlo k mnoha dohadům. Nejlépe doloženou hypotézu později shromáždila Isabel Cooper-Oakleyová, podle níž mohl být ve skutečnosti synem sedmihradského knížete Františka II. Rákócziho, o němž se dlouho věřilo, že zemřel v dětství. Opírala se přitom o svědectví prince Karla Hesenského, který tvrdil, že mu to Saint-Germain osobně svěřil, i o další archivní dokumenty. Pokud by byla tato teorie správná, vysvětlovala by jeho aristokratické vystupování, značné finanční prostředky i mimořádné postavení mezi evropskou šlechtou.

Přestože hrabě de Saint-Germain nikdy nezastával oficiální státní funkci, získal mimořádnou důvěru francouzského krále Ludvíka XV. Panovník mu poskytl apartmány na zámku Chambord, kde mohl zřídit laboratoř a věnovat se chemickým pokusům. Dochovaná korespondence z roku 1758 ukazuje, že král i markýz de Marigny oceňovali jeho vědomosti natolik, že od nich očekávali praktický přínos pro Francii. Hrabě zde připravoval projekt královské manufaktury na výrobu nových barev pro textil a veškeré náklady na výzkum nabídl hradit z vlastních prostředků. Opat Tascher de la Pagerie jej označil za muže rozsáhlého poznání, který „uvažuje podle pevných principů“, zatímco markýz de Marigny napsal, že měl možnost přesvědčit se o jeho schopnostech osobně a že od jeho „vynikajících znalostí“ očekává skutečný prospěch pro království.

Jeho pověst dále posilovaly i údajné dovednosti při práci s drahými kameny. Madame du Hausset ve svých pamětech popisuje, jak mu Ludvík XV. svěřil diamant s viditelnou vadou. Hrabě slíbil, že kámen během měsíce zbaví nedokonalosti, aniž by výrazně ubral na jeho hmotnosti. Když jej králi vrátil, dvorní klenotník zvýšil jeho ocenění z přibližně 6 000 na 9 600 livrů. Překvapený panovník si diamant ponechal jako kuriozitu a podle svědectví Madame du Hausset poznamenal, že pokud skutečně ovládá podobná tajemství, musí být nesmírně bohatý. Sám hrabě navíc naznačil, že zná také způsob, jak nechat perly dorůstat a zlepšovat jejich lesk, nikdy však neprozradil, jak toho dosahuje.

To, co Saint-Germaina odlišovalo od ostatních učenců, diplomatů či dobrodruhů své doby, nebyly jen znalosti nebo postavení u dvora. Největší pozornost vzbuzovala jeho mladistvá vizáž. Mnozí současníci tvrdili, že působil nejvýše na čtyřicet až pětačtyřicet let, a to i v době, kdy mu podle některých mělo být více než sedmdesát. Právě z těchto pozorování se zrodila pověst, že snad vůbec nestárne.

Nejznámější svědectví pochází od hraběnky Madame de Georgy. Ta vzpomínala, že se se Saint-Germainem setkala ve Versailles jako třináctiletá dívka. O více než půl století později jej měla znovu spatřit v Paříži a s úžasem prohlásila, že vypadá naprosto stejně. Když namítla, že by mu muselo být téměř sto let, měl se pouze usmát a neurčitě odpovědět, že je to možné. Přestože byly tyto vzpomínky zaznamenány až mnoho let po popisovaných událostech, výrazně přispěly ke vzniku legendy o jeho dlouhověkosti.

Podobný obraz zachytil i Voltaire, který o záhadném hraběti s typickou ironií napsal, že je to „muž, který ví všechno a nikdy neumírá“. Výrok se rychle rozšířil po Evropě a stal se jednou z nejčastěji citovaných charakteristik této postavy. Není jisté, zda jej Voltaire myslel doslova, nebo šlo o vtipnou nadsázku, svědčí však o tom, jak silně na své okolí působil.

Zajímavý je také pohled Casanovy, který byl vůči podobným příběhům mnohem skeptičtější. Ve svých pamětech jej nepovažoval za nadpřirozenou bytost, ale spíše za mimořádně vzdělaného a kultivovaného člověka se skvělými společenskými způsoby. Přesto ani on nedokázal uspokojivě vysvětlit jeho nejasný původ ani vliv na evropských dvorech. Právě spojení vzdělanosti, tajemné minulosti a mladistvého vzhledu vytvořilo obraz muže, který fascinoval současníky ještě dlouho po své smrti.

Vedle pověsti učence a alchymisty sehrál hrabě de Saint-Germain také významnou roli v zákulisí evropské politiky. Francouzský král Ludvík XV. jej opakovaně pověřoval jednáními, která probíhala mimo běžné ministerské kanály. Podle barona de Gleichen mu panovník osobně předal písemné instrukce i šifru pro tajnou korespondenci, což svědčí o mimořádném postavení, jaké u dvora získal.

Nejdůležitější mise se odehrála během sedmileté války. Hrabě se pokoušel zprostředkovat jednání s Velkou Británií a dosáhnout mírové dohody. Tím se však dostal do přímého střetu s ministrem zahraničí Étiennem-Françoisem de Choiseulem, který jeho aktivity považoval za nepřípustný zásah do státních záležitostí. Konflikt nakonec vedl k tomu, že musel Francii opustit, přestože si přízeň Ludvíka XV. zřejmě zachoval.

Význam této mise potvrzují také takzvané Mitchellovy spisy, soubor korespondence britských diplomatů uložený v Britském muzeu. Z dopisů mezi lordem Holdernessou, generálem Yorkem a dalšími státníky vyplývá, že britská vláda jej nepovažovala za obyčejného dobrodruha. Král Jiří III. dokonce připustil, že je pravděpodobně „autorizovaným agentem“ francouzského panovníka. Tyto dokumenty představují jeden z nejvýznamnějších historických dokladů, že Saint-Germain skutečně zasahoval do vysoké evropské politiky.

Hrabě de Saint-Germain zemřel 27. února 1784 v německém Eckernförde na zámku prince Karla Hesenského, s nímž jej pojilo dlouholeté přátelství. Jeho úmrtí bylo zaznamenáno v místní farní matrice, která představuje nejspolehlivější historický doklad o závěru jeho života.

Přesto se již několik let poté začaly objevovat zprávy, že byl znovu spatřen. Nejznámější svědectví pochází od d'Adhémar, dvorní dámy Marie Antoinetty, která ve svých pamětech uvádí, že se s ním setkala ještě po roce 1784. Podle jejího vyprávění ji Saint-Germain navštívil v Paříži, varoval před blížící se Francouzskou revolucí a naléhavě žádal o audienci u krále a královny. Měl prohlásit, že může odhalit události vedoucí k pádu monarchie, pokud jej vyslechnou bez přítomnosti svých nepřátel u dvora. Přestože se d'Adhémar pokusila schůzku s Marií Antoinettou zprostředkovat, k rozhovoru nakonec nedošlo.

Paměti d'Adhémar dále uvádějí, že tím jejich kontakty neskončily. Tajemného muže měla znovu vidět během revolučních let i po pádu Napoleona a naposledy ještě roku 1822 – téměř čtyři desetiletí po jeho úředně zaznamenaném skonu.

K podobně záhadným vyprávěním patří také výrok připisovaný samotnému Saint-Germainovi, jenž měl pronést roku 1790 a který Franz Gräffer zveřejnil podle svých vzpomínek v roce 1843; později vyšel tiskem v jeho díle Malé vídeňské paměti. Saint-Germain v něm prohlásil, že je naléhavě potřebný v Konstantinopoli a poté v Anglii, kde má připravit dva nové vynálezy, které lidstvo pozná v příštím století – železnici a parní lodě. Následně měl oznámit, že na konci století opustí Evropu a odejde do oblasti Himálaje, kde bude odpočívat. Na závěr dodal: „Přesně za osmdesát pět let mě lidé znovu spatří. Sbohem.“

Zatímco historikové vnímají hraběte de Saint-Germaina především jako vzdělaného diplomata, učence a záhadnou osobnost evropských dějin, Helena Petrovna Blavatská (jejíž biografii si můžete přečíst zde) mu přisuzovala mnohem hlubší význam. Nepovažovala jej za nesmrtelného kouzelníka ani za postavu lidových legend, ale za skutečného adepta – jedince, který dosáhl vysokého stupně vnitřního rozvoje a ovládl zákony přírody v rozsahu, jenž je běžným lidem nedostupný. O adeptech se podrobněji rozepisuji v předchozím článku „Teosofie: Mahátmové – tajemní okultisté, kteří měli znát tajemství vesmíru“.

Ve svém Teosofickém slovníku Helena Petrovna Blavatská o něm napsala, že „hrabě de Saint-Germain byl bezpochyby největším orientálním adeptem, jakého Evropa v posledních staletích poznala.“ Tím jej zařadila mezi představitele starobylé esoterní nauky, která má předcházet všem známým náboženstvím a filozofickým školám. Zároveň učila, že Mahátmové se v poslední čtvrtině každého století snaží lidstvu znovu připomenout nadčasové pravdy překryté dogmaty. Tak chápala i jeho úlohu: působení v Evropě 18. století nebylo náhodné, ale součástí širší snahy o obnovu duchovní moudrosti. Pozdější autoři k tomuto okruhu řadili také Martineze de Pasqually, Louise Claudea de Saint-Martina, Cagliostra či Mesmera a zastávali názor, že jejich činnost měla připravit půdu pro vznik Teosofické společnosti. Tento plán však podle daného pojetí přerušila Francouzská revoluce.

O století později měla na toto úsilí navázat sama Helena Petrovna Blavatská, kterou teosofové pokládali za další vyslankyni Mahátmů. Společně s Henrym Steelem Olcottem proto roku 1875 založila Teosofickou společnost, jejímž cílem bylo zpřístupnit starobylou moudrost modernímu světu.

Odpověď na otázku, jak teosofie vysvětluje údajnou dlouhověkost Saint-Germaina, nabízí článek Elixír života, publikovaný roku 1882 v časopise Teosof (The Theosophist). Jeho autor odmítá rozšířenou představu, že by mimořádně dlouhého života bylo možné dosáhnout pomocí zázračného nápoje nebo tajemné chemické látky. Fyzická nesmrtelnost je v doslovném smyslu nemožná, protože veškerá hmota podléhá změně. Lidskou existenci však lze za výjimečných okolností prodloužit na dobu, která může běžným lidem připadat téměř neuvěřitelná. Takový výsledek není zázrakem, ale důsledkem hlubšího poznání přírody.

Základem celého výkladu je teosofická nauka o sedmeré konstituci člověka (o níž si můžete přečíst zde). Fyzické tělo nepředstavuje jedinou složku lidské bytosti, ale pouze její nejhrubší obal. Vedle něj existují subtilnější úrovně, které se vzájemně prostupují a tvoří jeden celek. Adept s nimi má během dlouholetého výcviku vědomě pracovat. Cílem není tělo opustit ani potlačit, ale postupně je přivést do souladu s vyššími principy, až se stane jejich poslušným nástrojem.

Rozhodující roli nehraje žádná tajná substance, nýbrž lidská vůle. Článek tvrdí, že člověk umírá tehdy, když jeho vůle k životu již nedokáže překonávat přirozený rozklad organismu. Adept proto musí rozvíjet neochvějné odhodlání žít a udržovat je po mnoho let bez vnitřního zaváhání. Nejde však o pouhou touhu vyhnout se smrti. Stejně důležitá je proměna charakteru, protože každá myšlenka, emoce i čin působí na celou lidskou bytost a postupně mění i samotný organismus.

S tím souvisí přísná kázeň. Člověk se má krok za krokem vzdávat všeho, co posiluje připoutanost k hmotě a odvádí životní energii. Text proto doporučuje úplnou abstinenci od alkoholu, zanechání masa i ovládnutí sexuálních žádostí. Stejný důraz klade na překonání chamtivosti, závisti, nenávisti, pýchy, ctižádosti i nezdravé zvědavosti. Nestačí však pouze vnější zdrženlivost. Rozhodující je, aby tyto sklony postupně zmizely i z nitra. Dokud člověk po něčem stále touží, není skutečně svobodný.

Neméně důležitou součástí této cesty je meditace. Nejde o pouhé uvolnění nebo psychickou pohodu, ale o hluboké soustředění, jehož cílem je obrátit vědomí od pomíjivého světa k vyšší skutečnosti. K tomu se připojuje jednoduchý způsob života, čistá strava, pobyt v přírodě, pravidelný denní režim a postupné omezování množství přijímané potravy. Všechny tyto kroky mají společný cíl: oslabit vládu fyzického těla a umožnit rozvoj vnitřního člověka.

Nejoriginálnější část článku představuje popis samotného procesu prodlužování života. Adept neumírá náhle, ale pozvolna během mnoha let. Jeho tělo se postupně proměňuje, stává se jemnějším a méně závislým na běžných biologických procesech. Smrt tak nepřichází jako jediný okamžik, nýbrž jako dlouhodobá přeměna, při níž člověk krok za krokem překračuje obvyklé hranice existence. Pokud překoná kritické období dané dědičností, může podle tohoto učení žít podstatně déle než ostatní.

Taková cesta však není určena každému. Vyžaduje desítky let naprosté sebekázně, mravní čistoty, soustavné meditace a dobrovolného odříkání. Prodloužená existence nepředstavuje odměnu ani cíl sama o sobě. Má být prostředkem, který umožní dokončit duchovní vývoj a sloužit lidstvu po delší dobu. Proto jsou skuteční adepti podle článku tak vzácní a většina z nich se záměrně vyhýbá veřejnému životu.

V tomto světle získává legenda o Saint-Germainovi nový význam. Nejde už jen o vyprávění o muži, který údajně nestárl, ale o příklad bytosti, již teosofická tradice chápala jako člověka schopného ovládnout vlastní tělo, mysl i životní sílu. Jeho tajemství tak nespočívá v kouzelném nápoji, ale v úplné proměně člověka.

Zdroje: Cooper-Oakley, Isabel. Tajemství králů: Hrabě Saint-Germain.

Chacornac, Paul. Hrabě Saint-Germain.

du Hausset, Madame. Paměti komorné madame de Pompadour.

Casanova, Giacomo. Příběh mého života.

d'Adhémar, Comtesse. Vzpomínky na Marii Antoinettu.

Gräffer, Franz. Malé vídeňské paměti.

Blavatská, Helena Petrovna. Teosofický slovník.