Článek
Zatímco ruská „speciální vojenská operace“, jak v Rusku svou invazi na Ukrajinu neustále propagandisticky nazývají, vešla do svého třetího roku, ruského prezidenta čekají volby, které bychom vlastně ani neměli nazývat volbami, protože Putin veškerou skutečnou opozici, jež by ohrozila jeho volební výhru (pro neznalé viz například Navalnyj nebo samotný fakt, že pro své zvolení musel změnit pravidla ústavy), potlačil a odstranil. Zároveň vystoupil před ruským parlamentem se svou řečí, jejíž analýze se bude tento článek - krom jiného - věnovat.
Jak na počátku, tak i později apeloval na svůj lid, vlastně na svoje „jakoby“ voliče, že navzdory všem překážkám Rusko stále vstoupá vzhůru. Vyslovil názor, že mnoho lidí jeho speciální vojenskou operaci podporuje - což by vlastně nebylo nic překvapivého, jestliže to oficiální média do vás hustí každý den a každým dnem ukazují, jak je Západ vůči vám nepřátelský - tedy pokud nejste dostatečně chytří na to, abyste měli VPN připojení a obešli tak cenzuru.
První perličkou, kterou nemusíme komentovat, bylo tvrzení, že jeho agrese není důležitá jen pro celé Rusko, ale i pro samotné lidstvo jako celek. Zdůraznil, po vzoru čínského protějška: „Nikomu není dovoleno, aby se vměšoval do našich vnitřních záležitostí.“ To, že se jednak válečně vměšuje do ukrajinských vnitřních věcí, jednak špionážně, kyberneticky a propagandisticky do všech demokratických států, to jaksi zmínit už - pochopitelně - zapomněl. A co následovalo dál? Nečekaně zmínil kolonialistické, imperialistické úmysly Západu! Holt, komunistická mladická průprava se nezapře - co se jednou v mládí zaseje, horko těžko se pak z toho dostává. Vzhledem k tomu, že svoji rétoriku nejvíce zaměřuje vůči USA a Evropany považuje za jejich přisluhovače, asi je na místě přiznat si jeho tvrzení - totiž tady u nás, v Evropě, se nám opravdu strašně žije - od té doby, jak nás ti zlí Američané začali tady po druhé světové válce vykořisťovat! Že USA přispěli například ke vzniku Československa, to rádoby vlastenci u nás přehlížejí.
No a démonizace pokračovaly. Prý chceme Rusy zničit. Na to mohu odpovědět jediné - nedávno jsme vzájemně mezi sebou čile obchodovali, neměli jsme sebemenší zájem vstupovat do konfliktu. Ale bacha, jakmile by se některá země u ruských hranic chtěla více naklonit k nám, jenom protože je samostatná! To už zavládne paranoidní strach. Představy, že si chceme Rusko podmanit, více než na realitu poukazují na reálnou mysl Putina - je to jakási zvrácená mentalita agresivního souboje národů usilujících o vzájemné zničení a dobývání. Tedy opět - za vším hledej odvěkého nepřítele Ameriku a demokracii! A abych nezapomněl - podle ruského vládce je Západ dekadentní: LGBT, stejnopohlavní manželství, potraty, pornografie a promiskuita. Je nepochybné, že tyto názory konvenují konzervativním, až fanatickým křesťanům typu Petra Hájka. Co k tomu dodat? Snad jen - demokracie sama o sobě je naprosto bez obsahu - a to, jakým obsahem se naplní, záleží na voličích a politicích. Jenže tohle Putin nikdy nemůže pochopit, protože to nikdy nezažil. Zrovna tak jsou tady zastoupeni konzervativci, jako liberálové. Je to otázka diskuze, filozofie a světonázorů - potraty, LGBT atd. A že je Západ konzumní? Ani mi se to nelíbí, ale je to naprosto přirozený vývoj v ekonomicky vyspělých zemích - zase, Rusko tohle nemůže pochopit, protože kromě center jako Moskva to opravdu pokročilá země není. Jak tedy Putin proti těmto „dekandencím“ bojuje? No tím, že LGBT vyznavače zavře do vězení a Západu vyhlásí svatou válku - to je vskutku nedekadentní, velmi moderní a pokrokový způsob chování! Ostatně - sbližování Ruska s arabskými, muslimskými státy hovoří za vše.
Ještě bych v souvislosti s touto propagandou se rád vyjádřil i k Ficovi. Ve svém projevu opět nezklamal. Tak tedy pár úryvků: „Krátce po započetí konfliktu bylo Ukrajincům znemožněno dosáhnout mírovou dohodu s Rusy, ačkoli byli velmi blízko.“ Je otázkou, co tím myslí, ale pravděpodobně poukazuje na často tradovaný mýtus, kdy měl Boris Johnson pod hlavičkou americké vlády odradit Ukrajince od mírové dohody. Tak zaprvé – je pravdou, že se mírová jednání konala a že byly předloženy návrhy. Jenže zatímco Putin neustále opakuje svůj příběh o „vzájemném porozumění a dohodě“, Ukrajinci pochopitelně tuhle vymyšlenost odmítají, z jednoduchých důvodů. Znamenalo by to totiž přistoupit na hru Ruska, jenž požadovalo odkrojit si další kus Ukrajiny, Donbasu, jakoby jim už nestačil Krym z roku 2014. A navíc tato jednání probíhala za situace, kdy se ruské armádě nepodařilo dobýt Kyjev a Ukrajinci je začali vytlačovat. Také byly první zprávy o zvěrstvech, která byla páchaná v Buči. Nakonec, převážná většina Ukrajinců chtěla bojovat nadále proti ruskému agresorovi, protože si každý moc dobře uvědomuje, že opak by znamenal přinejmenším zánik suverenity a potlačení tohoto národa. A to nadále platí, na rozdíl od mnohých občanů západních zemí, kteří vůbec nemusí proti Rusům bojovat a stěžují si na „únavu z války.“ Co se týče Borise Johnsona, je asi nepochybné, že Ukrajině vyjádřil podporu a – podobně jako Winston Churchill vůči Hitlerovi – neměl zájem Rusku ustupovat. O tom informovaly tyto ukrajinské noviny.
EDIT (1. 3. 2024): Nyní byl zveřejněn návrh, který zahrnoval následující požadavky:
1) Krym zůstane pod ruskou kontrolou.
2) Rozšíření oficiálního užívání ruského jazyka na Ukrajině.
3) Upuštění od vyšetřování válečných zločinů.
4) Zrušení všech sankcí.
5) Výraznou redukci ukrajinské armády na 85 tisíc vojáků, 342 tanků a 519 děl. (Ukrajinské představy se rozcházely, podle nich mělo vojsko mít 250 tisíc příslušníků a k dispozici 800 tanků a 1900 děl)
6) Vzdát se snah o vstup do NATO.
7) Budoucnost částí Doněcké a Luhanské oblasti měli řešit prezidenti v rámci dalších jednání.
Jak vidno, zatímco některé požadavky by se snad jednotlivě daly akceptovat, z celkového vyznění ovšem vyplývá, že by tato dohoda rozhodujícím způsobem ohrožovala další budoucnost Ukrajiny. Ze strany Ruska by totiž neexistovala žádná spolehlivá bezpečnostní jistota - zvláště poté, jak Putin úmyslně lhal před invazí, že na Ukrajinu nezaútočí. Tato dohoda by se tak klidně mohla stát jen přípravou pro další vojenskou akci, když se ta první „třídenní“ nezdařila. Rovněž je naprosto morálně neakceptovatelné vzdát se vyšetřování válečných zločinů. A budoucnost Donbasu stále v nedohlednu. Tak takhle se to tedy mělo s onou mírovou smlouvou.
Docela šokující bylo, nakolik je Fico neznalý a kam až je schopen se svými slovy zajít, když ve videu tvrdil, že válku na Ukrajině zahájili neonacisté utlačováním ruské menšiny na Donbasu. To už se přibližuje k rétorice „zfetovaného, nacistického, ukrajinského režimu“, kterou Rusko používá. Ano, na Ukrajině se nacházejí neonacisté, pravicoví extremisté, a to není dobře. Jednak však je jejich vliv minimální a ustupuje (ve volbách 10 % v roce 2012 ku 2 % v roce 2019), jednak je tento pravicový extremismus více spjat s ukrajinským nacionalismem než se samotným německým totalitním režimem. Tento sentiment se paradoxně osvědčil jako motivační impulz pro obránce Ukrajiny jako je pluk Azov. Jedná se však spíše o osobní přesvědčení jednotlivců, kteří jsou v tomto pluku v menšině než o masovou oficiální ideologii. Putin ovšem moc dobře ví, jak jsou Rusové pyšní na vítězství ve Velké vlastenecké válce - ostatně proto ho předběhl i Stalin s prvním místem v žebříčku popularity. Tudíž boj proti nacistickým narkomanům je jeden z největších propagačních karet ruského režimu. Že Stalin sám o sobě je morálně parťák Hitlera, to jim očividně nevadí. Stejně tak jim nevadí, když i na jejich straně bojují neonacisté v řadách Wagnerovců nebo v Ruském imperiálním hnutí, a to právě od počátku konfliktu na Donbasu. A tomu svému Goebbelsovi, exprezidentovi Medveděvu taky ještě pořád nezatrhli jeho komentáře (podotkněme, že jsou velmi mírumilovné):
„Ať všichni (na Západě) trpí. Prostě si to musíme všichni zapamatovat a mstít se jim všude, kde to bude možné. Jsou to naši nepřátelé. Musíme jim vytvářet všemožné těžkosti v ekonomice, probouzet veřejnou nespokojenost s bezhlavou politikou západních úřadů, rozpracovávat a uplatňovat mezinárodní rozhodnutí, která budou škodit zájmům západního světa. Musíme to dělat neustále, systematicky a s největší otevřeností. Také musíme provádět na jejich území aktivity, o kterých se veřejně nemluví. Ve válce se prostě válčí. A v této válce my vybojujeme Vítězství!“
Nakonec, abych se tady opět sáhodlouze nerozepisoval, zkrátím ten příběh. Sám velitel proruských separatistů Igor Strelkov v rozhovoru pro The Moscow Timespřiznal, že se díky nim podařilo rozvinout konflikt:
„Zpočátku se nikomu nechtělo bojovat. První dva týdny probíhaly pod záštitou obou stran, které se snažily přesvědčit jedna druhou, aby se zapojily.“
„Bylo by jich několik desítek zabito, upáleno a uvězněno. A tím by to skončilo. Ale setrvačník války, která trvá dodnes, roztočila naše jednotka. Zamíchali jsme všechny karty na stole.“
Podle Fica tedy Putina falešně démonizujeme. V takovém případě jsem rád, že může sám osobně pak navštívit tento naprosto demokratický režim a na Rudém náměstí začít agitovat o míru. Kolik sekund bude trvat, než si pro něho přijdou - to bude hlavní kšeft sázkových kanceláří.
Nyní po kafemlejnku desinformací k jádru věci. Putin: „Chápeme, že Západ se nás snaží zapojit do závodu ve zbrojení. Ten typ věci, kterou jsme viděli v osmdesátých letech se sovětským svazem.“ A pokračoval dále, že musí jeho země pokračovat v racionálním využívání hospodářských zdrojů, aby zajistila dostatečnou přípravu armády i loďstva.
Co z toho plyne pro Evropskou unii a západní svět? Bylo naivní si myslet, už po pár měsících invaze na Ukrajinu, že by tento konflikt, toto napětí s Ruskem zmizelo ze dne na den jen tím, že „speciální vojenská operace“ skončí - ať už jakýmkoli způsobem. Ba naopak - jestliže bude tento totalitní režim dále v Rusku u moci, i v případě odstoupení či úmrtí prezidenta Putina, nemůžeme očekávat žádné uvedení situace do původního stavu. Napětí a hrozba - to všechno bude neustále existovat! I kdyby bylo Rusko zatlačeno z Ukrajiny zpátky, tak bude v následujících letech neustále ohrožovat integritu západních demokracií tím, že bude podrývat veškerými hybridnímu operacemi jejich reliabilitu. A co víc - pokud se jeho ekonomika vzpamatuje nebo naváže ještě užší vztahy s jinými nepříteli demokracie, ba se nedej bože rozhoří konflikty i jinde po světě (viz studená válka mezi Čínou, USA a Taiwanem), to všechno bude oslabovat vojenskou připravenost NATO i EU. Jeho slova o vyzbrojování armády jenom dokládají, že Rusko je ochotno a předpokládá další vývoj tímto směrem. Jinými slovy - skutečně se Evropa dostala do studené války!
Jestliže si uvědomíme tento samotný, evidentní fakt, tak je poté na místě, aby se dle toho europoslanci, domácí politici jednotlivých zemí a samotní občané zařídili a byli o tom informováni. Je potřeba hledět dál do budoucnosti - a to nejen ve vztahu k ekologii, kde si přiznejme, se to až moc přehání (a tím nepopírám nezbytnost starat se životní prostředí), ale také hledět dál do budoucnosti ve vztahu k bezpečnostní situaci na světě a euroasijském kontinentu. Jenom si vezměte, kolik konfliktů by se dalo odvrátit, kdyby stejně jako věnujeme svůj výzkum do vědy, ekologie atp. bychom věnovali i do predikcí chování jednotlivých státních aktérů. Kdyby politici evropských zemí věnovali dostatečnou pozornost tomu, co Hitler ve svých projevech a názorech hlásal, nikdy nemuselo k druhé světové válce dojít. Obsazení demilitarizovaného Porýní, zbrojení, anšlus Rakouska, odstoupení německých Sudet, protektorát Čechy a Morava - to všechno byly náznaky, kterým měli politici naslouchat. Politika ústupků, politika appeasementu vůči agresivním režimům nikdy nefungovala, navzdory tomu, jak moc si každý člověk - naprosto přirozeně - může přát mír!
A nyní, když vypukl v Evropě opět konflikt v takových rozměrech, jež se dají srovnávat jenom s druhou světovou válkou, byly všechny kroky Putina od počátku více než jasné. Záhadné převzetí o moci (o němž vyjde článek v následujících týdnech), válka v Čečensku, válka v Sýrii, obsazení Krymu, praktiky represí uvnitř samotného režimu, falšování voleb - to všechno byly dostatečné signály, že Rusko nebylo s Putinem na cestě nikdy ke skutečné demokracii - byla to demokracie ve stylu Putina, tedy mocná, silná, neohrožená říše, v níž žádná opozice není přípustná. A kde není opozice, tam není žádný kontrolní mechanismus - a tam si může dělat vladař, co se mu zlíbí!
Andrej Babiš nedávno nadhodil ve sněmovně, že se všude prosazuje „válečná propaganda“ a že nikdo nemluví o mírovém plánu. Tak v první řadě je důležité si uvědomit realismus takových návrhů - Rusko nikdy dobrovolně nepřistoupí na to, aby se stáhlo z okupovaných, separatistických území na Donbasu. Ukrajina na druhou stranu - a plným právem - zase požaduje návrat všech území, stažení vojsk a válečné reparace. Tudíž tímto způsobem se stejně nikam nepohneme. Nuže, alespoň já nadhodím nějaké následující myšlenky:
1) Otázka Krymu je problematická. Rusko ho totiž okupovalo od roku 2014, není to tedy přímý výsledek dnešní invaze. Hlavní problém však spočívá v demografickém prvku. Na Krymu žije od devadesátých let přes 1,5 milionu Rusů, což dohromady činí 60-65 % všech obyvatel na tomto poloostrově. Nemusíte být génius, abyste věděli, že velké národnostní menšiny vždy byly a vždy budou příčinou nesvárů. Z tohoto hlediska by bylo logické, ale zároveň u Ukrajincůkrajně nepopulární, kdyby rezignovali na zpětné dobytí a obsazení Krymu. To neznamená, že nemohou nyní útočit na kritickou, válečnou a logistickou infrastrukturu. Ponechání Krymu Rusku by bylo tímto dostatečným a pragmatickým ústupkem ze strany Ukrajiny.
2) Krymský poloostrov je však velmi strategická pozice pro Rusko - i pro případné další pokusy o invazi. Rusko by tedy v tomhle případě muselo ustoupit z požadavku nezačleňovat Ukrajinu do NATO. Na oplátku by Rusko dostalo zásadu, že na ukrajinském území nikdy nebude rozmístěn jaderný arzenál ze strany NATO. A tento samotný fakt by pak byl pravidelně prověřován ze strany inspektorů OSN, kde budou mít Rusové své zástupce.
3) Ukrajina se vzdá svých mlhavých představ o válečných reparacích. Ano - na reparace má plné právo. Jenže tohle je opět naivní, nerealistická věc. Jestliže Rusku nevadí zaútočit na sousední stát, investovat do toho celou svou ekonomiku, určitě nebude mít ani žádný důvod jakékoli reparace vyplácet.
4) Ukrajina získá zpátky obsazená území Donbasu. Buďto se Rusko stáhne, nebo bude ukrajinskou armádou zatlačeno zpátky. Na kolik by byla adekvátní demilitarizace v určitém pásmu hranice z obou stran, to je na zvážení.
Jestli však existuje nejhorší scénář, který může nastat, tak je to právě ten, kdy Rusko obsadí celou Ukrajinu. To je vyloženě noční můra, nejen pro budoucí bezpečnost v Evropě, ale pro celý svět na desetiletí, ba staletí do budoucnosti. Vytváří to nebezpečný, a v historii ještě nevytvořený, explicitní precedens. Jedna velmoc disponující jaderným arzenálem je schopna dobývat ostatní, menší státy za pomocí taktiky zastrašování - „jestliže se připojíte do konfliktu, budeme vyhrožovat nasazením jaderných zbraní.“ Vůbec nezáleží na tom, jestli daná napadená země je či není v nějaké obranné alianci. Tolerovat takové jednání je více než nepřípustné. Věřte, že jiné státy typu Čína, Severní Korea, či potenciálně Irán, disponující jadernými zbraněmi, vyhrožující agresivní rétorikou, všechny tyhle ústupky a strach sledují a vyhodnocují. Projevit v tomto případě slabost znamená ukázat způsob, jak v budoucích konfliktech dobývat svět. Koncept „vzájemného zaručeného zničení“ v tomto smyslu bude ohrožen, ne-li pozbyde kompletně svou účinnost.
Emanuel Macron sklidil kritiku za to, že nevyloučil nasazení armád jednotlivých zemí (nikoli celého NATO). Pokud by však došlo k takové eskalaci situace, kdy by hrozilo zabrání celé Ukrajiny, je tenhle postup ve světle výše řečeného spíše povinností, a to v zájmu zachování mezinárodní stability. V tomto smyslu to byl od Macrona chytrý krok, ať už se to setká či nesetká s pochopením. Určitě to vůbec není populární krok. Je to však nadmíru strategický krok. Musel by ale následovat pouze poté, co Rusko dostane nabídku a výzvu o ponechání Krymu a nerozmisťování jaderného arzenálu na území Ukrajiny, jak už bylo dříve zmíněno. V opačném případě by byl o důvod navíc pro propagandisty - a ti tuze rádi všeho zneužívají!
Pokud Evropa někde zaspala, tak je to ve stránce zbrojení a bezpečnosti. Je to hlavně ve stránce podpory Ukrajiny. Hodně se teď mluví o navýšení produkce munice i zbraní v EU. Já se ale ptám: Bude to stačit? Podle čísel evidentně NE - a tak je zapotřebí udělat všechno pro to, aby byly uvolněny ruce zbrojnímu průmyslu a poskytnuta mu plná podpora. Pro zajímavost uvedu pár dat:
Za dva roky války na Ukrajině byla následující podpora ze strany evropských států (nepočítaje velkou podporu Spojených států amerických), ať už finančně, vojensky či humanitárně, v eurech:
1) EU samotná přispěla 85 miliardami.
2) Německo přispělo 22 miliardami (to je zhruba 0,57 % ročního HDP, za dva roky války).
3) Británie přispěla 16 miliardami (0,54 % HDP).
4) Francie přispěla 3,5 miliardami (0,13 % HDP).
5) Dánsko přispělo 8,7 miliardami (2,3 % HDP!).
6) Česko přispělo 1,3 miliardou (0,47 % HDP).
Tak bych mohl pokračovat dál. Evidentně, navzdory všem mediálním obavám, není stále příliš po chuti investovat do Ukrajiny o pár desetin procent HDP více. Myslím, že vyspělé státy a státy, které na tom nejsou zase nejhůře s ekonomickou krizí (kromě ČR, kde, jak víme, máme jisté problémy), by měli mít ve svém zájmu podporovat Ukrajinu více. Jenže to se pochopitelně setká s odporem - musí řešit svoje vnitřní krize a jejich obyvatelé, domnívaje se, že Ukrajina se jich netýká, neradi slyší, když mají ze svých peněz platit nekonečnou válku - raději by slyšeli slova o míru. Bohužel je naprosto logické, že přesně tenhle přístup nás vůbec nikam neposune. Chtělo by to mnohem více všechno vysvětlovat. Komunikace s veřejností je tou nejdůležitější a nejzásadnější věcí. Na to, že se jedná o největší krizi a válku na světě za poslední dobu, která potencionálně ohrožuje naši bezpečnost, je to nadmíru vlažná podpora.
Musíme apelovat na domácí i evropské politiky ve smyslu řečeného, aby dodávali více zbraní a munice na obranu Ukrajiny, a tím zachránili další zbytečné prodlužování konfliktu a naprosto nesmyslné maření životů. Čím déle budeme v této letargii, v této statické válce, kde se jednou přehoupneme na jednu stranu, pak zase na druhou (podobně jako v korejské válce), tím větší škody a více bude všechno stát - a to nás všechny. Může to znít paradoxně, že zbraněmi se přece zabíjí, nikoli zachraňuje - avšak i takový policista je nucen použít zbraň, má-li zastavit masového vraha. Samozřejmě je důležité neustále vyzývat Rusko k míru a ke stažení vojsk, jako formální, diplomatický - nikoli však příliš realistický krok.
