Článek
Volali mi rozjařený známý, aby mě sdělil zážitky ze setkání s K.S. Stalo se tak v Brně a šlo o setkání předvolební, on byl nadšen a já zarmoucen, že jsem o tom nevěděl a propásl možnost potkat se s vévodou krumlovským. Pak přišel den, kdy v Praze proběhlo totéž pro příznivce K.S. a Miloše Zemana. Nejdříve jsem navštívil mítink M.Z. na Staromáku, kde jsem napočítal 142 zúčastněných. Poslechl jsem si nehoráznosti Františka Ringa Čecha a Marka Vašuta, kteří se předháněli co do velebení protagonisty. Upřímně jsem politoval Laďu Kerndla, který tam sehrál klasiku užitečného idiota, a to za Moravu. Osobně jsem ho znal a uznával, do chvíle, kdy se na pódiu dušoval jak děsně férovej chlap M.Z. je. Pojedl jsem jahodovou buchtu, zapil kávou a odešel na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde holdovalo K.S. 5 tis. lidí. Protagonista tam osobně nebyl. Mimochodem by mě nemělo proč napadnout, že by to ten děsně férovej Miloš se svými kecy, třeba o tom, že má od Kerndla zakázáno líbat jeho dceru Terezku na ústa, mohl vyhrát. A to tam padly ještě větší hovadiny.
Další šance na osobní setkání s nositelem zlatého rouna se naskytla u dalšího předvolebního mítinku v atraktivním obalu, kterým se stal propagační vlak vypravený z hlavního pražského nádraží. Zpráva o tom vyšla v médiích. To jsem si nemohl nechat ujít, v den D a půl hodiny před plánovaným odjezdem jsem se ocitnul v nádražních prostorách. Nikde žádná upoutávka na akci. Žádná šipka nebo regulovčík. Zkusil jsem se zeptat nádražáků v uniformách, nikdo nic nevěděl. Odběhl jsem do hlavního podchodu, nikde nic. Pak mě napadlo, zeptat se na dispečinku. Tam musí mít přehled o odjezdu každého vlaku. Uspěl jsem. Několik minut před odjezdem vlaku jsem se dozvěděl, ze kterého nástupiště se tak stane. Jen jsem stanul ve vagonu, ve kterém již K.S. seděl, vlak se rozjel. Bylo nás tam 11 i s novináři a dvěma prodavači párků a piva. V otevřených kupé pobíhal mladý muž, zřejmě manažer akce, která spočívala v šesti zastavení, kdy na každé štaci měli přistoupit další příznivci akce se kterými se měl kníže setkat a namístě a poté ve vlaku s nimi pohovořit. Na první zastávce nikdo nečekal. Kníže si nacpal v kolejišti fajfku a pokuřujíc se chvíli procházel. Mezitím jsem spořádal jeden párek a zapil ho plzeňským. Nemohl jsem si nevšimnout, že přes nezdar plánovaného záměru to se Schwarzenbergem ani nehlo. Vzpomněl jsem si na totální propad poslední Sládkovy akce, na kterou také nikdo nepřišel. Jak byl vyplašený, jak kroutil hlavou na všechny strany hledaje sympatizanty. To vévoda krumlovský dobafal a nastoupil do vlaku. To se opakovalo beze změny ještě pětkrát. Na cestě zpět do Prahy jsem ho požádal o rozhovor. Nebyl zrovna nadšen, ale souhlasil. Měl jsem na srdci dva plány, jak posílit voličskou základnu TOP09. Vyložil jsem knížeti první. Tady musím pro úplnost pronést, že jsem jen o dva roky mladší než on a absolvent vojenské základní služby. Napadlo mě totiž, že by se měli odškodnit záklaďáci, kteří o vojenskou službu, navíc dvouletou, nestáli. K.S. byl sám úspěšným restituentem a mohl by vědět o čem mluvím. Kdyby se našel společný jmenovatel, mohli by se veteráni postarat o slušné procento voličů TOP09. Zachmuřený protějšek mě opáčil, že VZS byla ze zákona ctí každého Čecha. Já mu na to, že za čest si také považoval každý tehdejší pohraničník dobře sestřeleného uprchlíka přes ostnatý drát na západ. A takových ctí, ke kterým se už nehlásí ani členové KSČM bylo víc a také že získat „modrou knížku“ bylo terno.
Došlo na 2. téma. Měl jsem i písemně zpracovanou teorii o potenciálu mysliveckých sdružení ČR. Na úvod tohoto tématu jsem se pochlubil jím, že předsedou českomoravského mysliveckého sdružení byl můj kamarád, profesor Josef Hromas. A sám, že jsem také myslivec. Už mírně zamračený předseda TOP09 uvedl svou negativní zkušenost s myslivci na svých rozsáhlých lesích: „Nemohu se s nimi ani domluvit na snížení stavu vysoké a spárkaté zvěře, která mně okusuje malé stromky.“
Bylo mi naznačeno, že bych se už neměl na nic dál ptát. Pochopil jsem. Podali jsme si ruce a já osiřel. K.S. si přesedl k trojici známých a už s úsměvem započal diskuzi, že už rostou. Ano rostou, rostou, opáčili diskutující. Pak už se probírali poddubáci, křemeláči, bedle, sirůvky, kozáky a kuřátka.
Když jsem si přečetl si přečetl aktuální zprávu o úmrtí velkého politika K.S., zprávu, která se dala čekat, ale to přesto málem nestačilo potlačit slzu v mém oku.
Když jsem si pročetl vzpomínky na velkého člověka a dobrodince českého národa, musel jsem potlačit druhý pokus vtíravé slzy.
Celý den a den následující jsem pročítal statě o výjimečném politikovi, vyznání jeho blízkých, ocenění od státníků větších i menších. Také rozbor prezidentského klání s člověkem, který mu nesahal ani po kolena a který on prohrál, protože se jeho soupeř do prezidentského křesla jednoduše prolhal.
Jestli prezidentskou kampaň K.S. řídil ten tajtrlík co mu zpackal kampaň s vlakem, tak se tomu ani nedivím.
3. den ráno jsem už všechny zprávy o úmrtí velikána nečetl. Zavzpomínal jsem na osobní setkání s noblesním politikem, který toho udělal tolik pro český národ. A to mi poprvé skanula slza, ne jedna, protože dál se v zaslouženém chvalozpěvu na Karla Schwarzenberga zdůrazňovalo, že měl rád lidi. Mě ne.
