Článek
Od nepaměti se lidstvu promítal okolní svět jako na neměřitelně vzdálenou plochu. Slunce vycházelo z jedné strany a zapadalo na druhé, Země byla míněna jako plošina, kterou obíhá slunce. Pak přišel Koperník a jeho heliocentralizmus podpořený Galiellem. Ten druhý na svoje vědecké přesvědčení málem doplatil. To všechno nemusí dnešní svobodomyslní a také podezíraví člověk brát jen tak a neříct si k tomu svoje (právo na vlastní názor). Pochybnosti o placatosti Země jsou sice staré bezmála 400 let a během bádání až po dnešek se našli lidé, kteří z vesmíru a pěknou distanci popisovali naši planetu Zemi jako kuličku, ale proč tomu věřit.
Lidstvu se už vnucovalo ledacos a pak se ukázalo, že to vnucování nebylo pravda. Vždyť existují současníci, kteří provedli a provádějí měření. Tito pionýři nových teorií tvrdí, že země kulatá není a přou se o to s astronomem světového formátu Jiřím Grigarem. Jsem šťasten, že mohu vznést světlo do toho sporu. Přesvědčíte se konečně o pravdě na modelu, který je tak obrovský že jej nelze přehlédnout. Je jím zatmění Měsíce. Dochází k němu při úplňku, kdy se nachází měsíc, země a slunce na jedné přímce. Představte si vodorovně napnutou niť, na které jsou tři korálky. Ten nejbližší si dejte k oku. To je slunce vysílající světelné paprsky na druhý korálek. To je Země. Tento korálek (Země) brání světelným paprskům slunečným v dopadu na třetí korálek to je měsíc. Vrhá na něj stín.
Teď si představte bramborou placku a rovněž si ji dejte vodorovně před oči. Jeví se jako tlustá čára.
Kostky jsou vrženy a my se setkáme 8. dubna 2024 v Americe při nejbližším zatmění měsíce.
Bude-li se stín na měsíci jevit jako tlustá čára, jsme placatí. Bude-li stín kulatý jsme holt Zeměkoule.
Ivan Neumann
