Článek
Pohovořil jsem tehdy s bratry Suchými (Jiří a Ondřej), oslovil jsem Jiřího Jelínka, Jana Wericha, Karla Gotta a řadu dalších. Pochopitelně také i Jiřího Šlitra. Seděli jsme spolu v jeho vilce a povídali si. Výsledkem byla fiktivní vernisáž ve lví kleci, kterou jsem pro vás ve svém archívu vyhledal, protože dnes by Jiří Šlitr oslavil 101 let. Bohužel, zemřel rok po našem setkání v roce 1969. Tak berte fiktivní vernisáž jako dárek. Je to její premiéra. Text nebyl nikdy publikován.
Dámy a pánové,
tato lví klec má symbolizovat uspořádání světa. Kde se vzalo, tu se vzalo – svět je rozdělen na státy, města, na východ, západ - existují hranice symbolické anebo naopak velmi konkrétní. Existuje hranice mezi katolíky a komunisty, mezi svobodnými občany a vězni, existuje dělení na vrstvy, třídy a bůhvíco všechno. Vnitřní vztah mezi oběma antipóly je přitom však relativní. Každý z nás je za mřížemi, za hranicemi, za oknem za dveřmi – tento jev je trvalý a nezměnitelný; není tudíž rozhodující. Rozhodující je skutečnost, na které straně státní hranice, mříží, okna nebo dveří momentálně jste. Jak vy – obecenstvo – tak i my jsme za mřížemi. Vy máte výhodu v tom, že můžete kdykoliv odejít. Nás tyto mříže omezují. Ale nestěžujeme si, neboť na naší straně je lev.
Jiří Šlitr je slavný, strašně slavný - je slavný hudebník, slavný výtvarník (jenom těch výstav v cizině co bylo a to nepočítám výstavy v Písku nebo v Praze), uváděl Kinoautomat pro děti v Montrealu (Montreal je česky montovaná krajina), zpívá, tančí - dělá prostě všechno kromě svého bývalého povolání (není však jediný - znám pro změnu jednoho zpěváka, který dělá účetního v rozhlase). Dámy a pánové, račte si tedy prohlédnout obrazy; jenom mám tuto prosbu: nedrážděte je klacíčky a nekrmte je. A kdyby se vrátil lev, nemusíte se ho bát, je zaměstnancem naší galerie. A pak vás od něho dělí mříže. Považujte, prosím, výstavu za zahájenu.
Dav se nadchl natolik, že začal cloumat mřížemi a chtěl k nám. Ale to přece nejde, protože mříže jsou jednou mříže a jejich povinností je oddělovat. Jiří Šlitr tu a tam hodil mezi lidi karamelu anebo jiný pamlsek, lidé se o to porvali - zkrátka byla legrace. Moc jsme se nasmáli. Jak říkala jedna moje šestnáctiletá známá: bylo to zajímací.
„Co vám na lidech nejvíc vadí, myslím na lidech, jakožto davu?“ zeptal jsem se, když se Šlitr rozdal z karamel.
Jiří Šlitr se podíval na lidi, pak na mě a pravil:
„To je různý, záleží na situaci. Pokaždý něco jinýho, podle toho, čím mi je okolí – a lidé obvykle to okolí tvoří – momentálně protivný. Ale zásadně si myslím, že s člověkem jednotlivcem se člověk jednotlivec při dobrý vůli nějak domluví vždycky. Ale jakmile se jednotliví člověkově semknou v dav, je to horší. Ti, se kterými jste před pěti minutami mluvil a byli fajn, jsou najednou úplně jiní. Jsou součástí masy a jednají jako součást masy. Dav stírá jakoukoliv individualitu. Proto člověk nemůže s davem vůbec jednat. Člověk přemýšlí, dav nepřemýšlí, ale jedná. Obvykle dost blbě. Připadá mi to spartakiádu. Všichni dělají ten samej pohyb, žádnéj ho pořádně neumí, a tak opakuje pohyby podle svého souseda. Kdyby si někdo v šestý řadě desátý zprava začal vymýšlet, ostatní buď mechanicky začnou cvičit podle něho anebo ho výhoděj, že jim to kazí; když jim ovšem dojde, že tam ta improvizace nemá bejt.“
Pokusil jsem se na slova Jiřího Šlitra navázat: „Pojmy většina a menšina jsou relativní. Relativní v tom jde-li o počet lidí, a tudíž i o počet zdvižených rukou anebo počet aktivních činů. Ta většina, která má na své straně větší počet zdvižených rukou může být současně i v menšině, co do počtu vyslovených myšlenek. Podobné srovnání bychom našli třeba ve fotbale, kde není rozhodující počet hráčů (jde vždycky o jedenáctku), ale o počet vstřelených gólů. Tudíž kvalitu určité skupiny lidí neurčuje její početnost, ale výsledek její činnosti.“
Jiří Šlitr vzal moje slova na vědomí, ale do polemiky se nepustil. Začal jsem ho tedy provokovat. „A co vy, jako součást davu?“
„Jakápak součást davu!“ odpověděl Šlitr. „Příslušnost k davu je dobrovolná. Nebo by měla být dobrovolná. Dav je něco, co manifestuje. Nejsem člověk, který by manifestoval tím, že půjde třeba do průvodu. Manifestovat se dá i individuálně, když na to přijde. Tím, co píšu nebo maluju – tím mohu také manifestovat. A někdy líp a účinněji. Záleží čistě na schopnostech člověka a na jeho mentalitě. Nějaký světový názor se dá vyjádřit i prásknutím pěstí do stolu v hospodě. Jde o to, co má větší smysl a co člověka uspokojuje.“
„Co když je člověk lhostejný? Co když ho neuspokojuje vůbec nic?“ namítl jsem.
„Tak je to zase jeho věc,“ rozhorlil se Šlitr. „Každýmu je dáno, aby si bojoval o svý. Když je někdo lhostejnej, pak je to z toho důvodu, že je pohodlnej. Má celkem slušnej plat, asi po větším netouží anebo se ten slušnej plat bojí dát v sázku, co kdyby mu boj za lepší plat nevyšel a on se tím dostal do nebezpečí, že nebude pobírat žádný? Největší nebezpečí je v průměru. Pokud všichni lidé budou průměrní, je tento svět ztracenej. Nikomu už o nic nepůjde a tak začneme všichni pomaloučku degenerovat.“
„Ano, jenže člověk, který žije jako průměrný člověk je v určitém omezeném prostoru,“ řekl jsem a ihned na to i pokračoval: „Na jedné straně má povinnosti vůči rodině a na druhé svou práci. Práce ho sice nebaví, chtěl by dělat něco jiného, ale protože musí živit rodinu, dělá ji. Lhostejnost je pak přirozenou obranou; jinak by totiž člověk tak mizerný život nevydržel.“
„Největší chybou je, že tady není nezaměstnanost,“ šel na to z jiné strany Šlitr, „protože nezaměstnanost je určitej tlak na společnost. U nás je nezaměstnanost relativní, skrytá. U nás je v ústavě napsáno, že každej má právo na práci a každej má povinnost pracovat. Ale nikde není napsáno, že má právo na tu práci, kterou si vybral, pro kterou má předpoklady a kvůli které dokonce i několik let studoval. Ale protože je psáno, že každý má povinnost pracovat, dojde například k situaci, že právník nesežene v Praze jako právník místo. Sehnal by ho v Žilině. Ale proč by měl ausgerechtnet on, který v životě nevystrčil z Prahy nos, jít do Žiliny. Slovensky neumí a Prahu má rád. Zůstane tedy v Praze, ale nikoliv jako právník, ale třeba jako účetní. Vskrytu (a beznadějně) doufá, že místo ve svém oboru nakonec sežene. Kdyby tady byla nezaměstnanost, tedy právo na nezaměstnanost, byly by tady i pořádný odbory a on by zůstal klidně nezaměstnaný tak dlouho, dokud by se pro něho nenašla práce právníka v Praze. A ona by se našla, protože tím, že by byl nezaměstnán a bral by podporu, by také současně vytvářel tlak na společnost. Ale nechme toho. Stejně je to jenom takový kecání, kdyby měli lidi rozum, bylo by nám na světě fajn.“
Stejně nás přerušil dav, který si někde našel nějaké nářadíčko a rozmontoval mříže. Neměl to dělat, protože se vrátil náš lev a všechny je sežral.
Poučení: Kdyby ti lidé měli rozum, nezačnou u velkých mříží, ale u těch malých, které jsou mezi nimi. Svět můžete předělávat, jak chcete, ale pokud lidé zůstanou stejní, zůstane i svět stejný. Jenom na něm bude jiná nálepka. V řeznictví bude špatný řezník šidit, ať už má na dveřích firmu JIŘÍ VONÁSEK – řezník a uzenář nebo MASNA nebo dokonce MASO A UZENINY.
