Článek
Je to krásný zámeček uprostřed rozlehlé opečovávané zahrady. Proběhnu vrátnicí, v hlavní budově si natáhnu návleky a vystoupám do druhého patra. Vždycky mi buší srdce nedočkavostí. Za dveřmi pak nechám onávlekované boty a dál pokračuju bosky.
Když jdu po chodbě, po jejíž celé jedné straně jsou prosklené dveře do ložnic, vidím postýlky a v nich děti. Snaží se vyskočit, aby se dostaly na úroveň okýnek , a zahlédly co nejvíc. Snaží se upoutat pozornost kolemjdoucích, zejména toho, kdo přichází zvenčí. To jsem já a bolí mě z toho u srdce.
Pak musím projít jedním pokojem, a teprve pak se ocitnu v ložnici, kde je moje holčička. V předním pokoji je rovněž o mě zájem. Minule jsem tu byla s partnerem. Ten se přes první pokoj dál nedostal. Obklopily ho zdejší děti: jeden kluk mu ukazuje auto, druhý knížku. Jdu za sestrou dozadu sama. Po chvíli za námi přijde paní ředitelka. Ten velký chlap v prvním pokoji patří k vám, ujišťuje se. Přítel čte klukům, které mu sedí na klíně, z obrázkové knížky. Nevypadá to, že by měl odsud někdy odejít, rozhodně tedy ne bez dítěte z této ložnice. Doma pak brečí.
Prvních pár návštěv zahajuje moje nová dcerka pláčem. Nejdřív byl ustrašený a zoufalý, pak jen cvičný. Je to ale paradoxně dobře. Kdyby se vrhala každému kolem krku na první dobrou, nebyla by v pořádku. Jednoho dne jsem si ji vzala do kočáru ven na zahradu. Je zima, tak do kočárku do pytle, zachumlat do deky. Procházka se jí moc líbí. Ukazujeme si na všechno, povídám, tu jí ulomím větvičku, tu ji přisunu k zasněžené lavičce, aby mohla rukavicí odmetat sníh, samé prima zážitky!
Jednoho dne ji mohu sama vykoupat! Napustím jí plnou nerezovou vaničku. Do teplé vody naházím gumové hračky a hrnečky na nabírání. Hrajeme si pak spolu, zatímco nás velmi zaujatě pozorují dva klučíci z ohrádky ve stejné místnosti. Už jsou vykoupaní, ale stejně bych je nejradši přihodila do vody a pořádně si s nimi zablbnula. Očividně by to brali!
Natírám droboučké tělíčko olejíčkem, načesávám voňavé vlásky a pusinkuju teplé tvářičky. Labužnicky přivírá víčka a usmívá se. Pak ji krmím a uspávám. Držím ji v náručí - je to chyba, neb ji rozmazluju: kdo ji bude takhle uspávat, až tam nebudu? Odpovídám, že s ní vždycky budu! V místnosti jsou dvě „kolíbky“ s držadlem, v nich novorozenci. Jednou rukou houpu svoji malou, druhou pohupuji přenoskami s miminky, která pláčou…
Intenzivně cítím, že musíme rychle pryč. Malá už nepláče při mém příchodu, ale odchodu. Ráda vidí i mého partnera. Svého nového bratra pak doslova miluje. Nechá se od něj nakrmit a tváří se u toho oba velmi slavnostně! Zvykla si. Zvykly si však i další děti… Nemůžu si je vzít všechny! Pociťuju čiré zoufalství: tolik dětí! Tolik krásných dětí bez rodiny! Už tehdy jsem tušila, že na ně nikdy nezapomenu. Na druhý den se ohlásím u pana doktora. Potřebuju propouštěcí zprávu, doklady, pohovořit si o malé a její anamnéze. Poslední krok před odchodem domů. Domů!
Pan doktor se mi věnuje. O všem důkladně hovoří. Zmiňuje srdeční vadu, která je prý víceméně kosmetická, a pravděpodobně z ní malá vyroste. Nevím, zda mě nechce vystrašit, nebo si to opravdu myslí. Neví, že já bych tu svou holčičku nenechala, kdyby měla lepru v akutním stádiu! Moje! Nedám! (Každopádně jsem na pana doktora hodně myslela, když jsem po celkem krátké době s malou ležela na kardiochirurgii a umírala strachem o ni). Na všechno kývám, všechno si nechávám vysvětlit. Strašně se těším, až odsud odjedeme.
Jednoho dne spakuju do tašky zbrusu novou plínku, „bodíčko“, mikinku, teplou kombinézku, bílou čapku a rukavičky. Všechno nacpu do sítě u sporťáku a slavnostně vyrážíme pro naši holčičku.
Přestože tu bývá malá vždy hezky oblečená, v přineseném oblečení náhle vypadá úplně jinak! Okomentují to i sestřičky, když se jdeme rozloučit a poděkovat.
Doma ji nosím po bytě a všechno jí ukazuju. Tváří se velmi spokojeně a … zdomácněle? Jako by tu byla odjakživa! Dali jsme jí postýlku poblíž naší postele, aby na nás kdykoli viděla. Večer ji vycachtáme, nakrmíme a básničkou a písničkami jsem ji uspala v houpacím křesle. Opatrně ji uložíme a mě čeká bezesná noc, kdy poslouchám, zda dýchá, a tak podobně. Už jsem miminkům odvykla, no.
Noc byla klidná. A ráno na mě volá šťastné batolátko „MAMA“…
