Článek
Školu už mám hodně let za sebou, ale dojmy z ní ve mně stále zůstávají. A rozhodně nejsou jen pozitivní.
Nejvíc si pamatuju nudu. Bylo potřeba čekat i na ty pomalé. Byla jsem výborná čtenářka, takže cokoliv jsme měli číst, zvládla jsem rychle. Učitelka od nás ale očekávala, že budeme sledovat text společně s tím jedním žákem, který četl nahlas. Samozřejmě to byl někdo z těch pomalých. Dovedete si to představit? Někdo ztěžka luští písmenka, obtížně z nich skládá slova a vy se na to máte soustředit. Pro mě to byl nesplnitelný úkol, takže jsem často listovala v čítance dopředu a četla si sama pro sebe. Učitelka to zřejmě věděla, ale protože jsem byla potichu a nevyrušovala jsem, nechávala mě na pokoji.
Podobně i při zkoušení. Jeden žák stál u tabule, snažil se odpovídat na otázky učitele a my ostatní jsme se na to měli soustředit. No prostě nuda. A taky podle mě i obrovská ztráta toho dětského potenciálu. V době, kdy jsme měli a mohli nějakým způsobem využívat své zvídavosti a objevovat svět, seděli jsme v lavici, nudili se a ještě předstírali, že dáváme pozor.
Obdivuju, jakým způsobem se učí malé děti. Jak zvědavě zkoumají svět, co jak funguje, co je kde kolem zajímavého. Nepotřebují známky, aby se naučili chodit, mluvit, používat vidličku nebo stavět hrad z písku. Nepotřebují motivovat ani soutěžit.
Škola podle mého také deformuje náš vztah k chybě. Když malé dítě udělá chybu a spadne, prostě vstane a jde se dál. Nebo možná chvilku brečí, ale nedotkne se to jeho sebeúcty. Ve škole je chyba ale považována za špatnou. Škola je nepřirozené prostředí v tom, že vám předem řeknou, co se máte naučit. Když se to nenaučíte, jste potrestáni špatnou známkou. A občas i posměchem spolužáků nebo hodnocením učitelů.
V životě to tak ale není. V životě vám nikdo neřekne, z čeho bude příští „test“. Chyba je ve skutečnosti hlavně zpětná vazba. Informace o tom, že něco nefunguje podle našich představ a že musíme něco změnit. Kdybychom brali chybu opravdu jen jako informaci a nespojovali si ji se svou vlastní sebehodnotou, byl by život mnohem jednodušší. Jenže my se chyb bojíme. Snažíme se jim vyhnout nebo je nějak zakamuflovat. Zvlášť když se pohybujeme v prostředí, kde nám „nikdo nic nedaruje“ a kde jsme za chyby souzeni a trestáni.
Škola je vůbec docela nemilosrdné prostředí. Děti musí hodně sedět, dělat to, co se jim řekne, fungovat na povel nebo na zvonek. Poslušnost je vysoce ceněná, i když v životě je spíš zapotřebí iniciativa, tvořivost, spolupráce a schopnost umět si poradit.
Další věc, která mi ve škole chyběla, je učit se spolupracovat. Každý byl hodnocený jen sám za sebe, bez ohledu na ostatní. Spíš nás porovnávali mezi sebou a učili nás soupeření i tehdy, kdy to ničemu neslouží. V pracovních týmech je ale schopnost spolupráce strašně důležitá.
Já jsem se učila dobře, ale jak se asi tak cítí žáci, kteří přes veškerou snahu na dobré známky nedosáhnou? Denně zažívají ve škole neúspěch. Možná vynikají v něčem, co se ve škole pramálo hodnotí. Třeba jsou skvělí ve fotbale nebo krásně tančí nebo jsou laskaví a empatičtí. Za to ale ve škole dobrou známku nedostanou.
Jako drobná hubená dívka jsem měla co dělat, abych vůbec unesla školní tašku. Ráda bych věřila, že dnešní děti už takovou tíhu nosit nemusí, ale nedávno jsem viděla jednu žákyni jít ze školy. Kromě batohu na zádech měla ještě druhý vpředu, kde měla brusle. Takže ani v tomto směru se toho asi moc nezměnilo.
Problémů spousta a to jsem se vůbec nedotkla takových patologických věcí jako je šikana, krádeže nebo drogy.
Nejspíš nejsem sama, kdo má výhrady k běžné škole. Proto také dost rodičů volí domácí výuku nebo hledá pro svoje děti nějakou alternativní školu. Takovým snahám vlastně docela fandím. I když je těch experimentálních nebo nestandardních škol málo a také mají své výzvy a problémy. Nejen lidé, ale i organizace a instituce se učí. Tedy doufám, že se učí. Což se bez chyb a občasných slepých uliček neobejde.
https://medium.seznam.cz/clanek/radek-ptacek-skola-jako-zdroj-uzkosti-deprese-a-traumatu-19005
