Článek
Miluju knížky a knihovny. V Libni donedávna knihovna chyběla, ale letošního července funguje i tady, ve Velkém mlýně na břehu říčky Rokytky blízko libeňského zámečku.
Knihovna je propojená s kavárnou, můžete volně procházet všemi prostory, ani nemusíte být registrovaní v knihovně. Uvědomila jsem, že mám knihovnu spojenou s představou místa, kam přijdu, výběru, odejdu. Prostě taková rychlá akce, něco, co nezabere moc času. Ve Velkém mlýně jsem to ale vnímala jinak. Spíš jako místo, kde člověk může strávit hodně času, vypnout, začíst se a odpočinout si. Takové zpomalení. Už to není o tom, že si rychle výběru a doma si pak budu číst. Proměňuje se to ve společenské místo, kde je důvod pobýt déle.
S touhle proměnou se ale taky mění energie knihovny. Už to není tak tiché místo, kde by se dalo v klidu studovat. S lidmi přichází i ruch a hluk. Střetávají se tu dvě funkce - potřeba klidu a ticha ke čtení a potřeba potkávat se a družit se. Člověk potřebuje obojí, i když navzájem se tyhle dvě potřeby poněkud ruší.
Velký mlýn mi připadá jako zajímavý experiment, kde se hledá (pro mě) neobvyklý způsob fungování. Mám ráda experimenty, vnímám je jako zvědavé prozkoumávání toho, jak jinak - a možná lépe - můžou věci kolem nás fungovat. S experimentem souvisí i riziko neúspěchu. Když zkoušíte něco nového, tak se to prostě může nepovést. Není to selhání, je to proces učení. Je to způsob, jak objevovat, a taky obohacovat, svět. Dělat nové věci a učit se z nich. Nechat si, co se osvědčilo, poučit se z toho, co se nepovedlo. A do dalšího experimentu jít o zkušenost bohatší.
