Článek
Vyvraždili mu celou rodinu, zažil všechny hrůzy, které si lze představit a mnohé další. Přesto o jeho neuvěřitelném osudu dlouho nikdo nevěděl. Artur Radvanský se narodil v roce 1921 v Radvanicích u Ostravy, kde měl jeho otec malý obchod s obuví a železářstvím. Dva roky po něm přišli na svět jeho bratři dvojčata a bohužel se naplnily ty nejhorší obavy.„Maminka a tatínek byli bratranec a sestřenice a báli se, že kvůli příbuzenskému vztahu mohou mít jejich potomci zdravotní komplikace,“ vzpomínal Artur Radvanský ve svém vyprávění. V jeho případě se příroda smilovala, ale bratři Karel a Max se narodili hluchoněmí.„Rodiče byli stále v práci a o nás se starala příbuzná, které jsme říkali teta Paola. Pocházela ze Sudet a já jsem se od ní naučil německy, což mi později nejspíš zachránilo život,“ řekl.
Za války se zapojil do odboje
Na začátku války se pustil do odbojové činnosti. „Ten sedmnáctiletý kluk ukrýval ve svém domě lidi, kteří chtěli uprchnout, aniž o tom věděli jeho rodiče. Ani za to nechtěl zaplatit,“ pokyvoval hlavou jeden ze sousedů. Když vezmeme v úvahu Arturův židovský původ, šlo o velký risk, který se mu brzy vymstil. Po několika měsících ho přišlo zatknout gestapo, a jelikož nebyl plnoletý, do koncentračního tábora Buchenwald s ním musel nastoupit i jeho otec. I přesto, jak moc ohrozil svou rodinu, se na něj jeho tatínek nikdy nezlobil a naopak ho za jeho odvážnou až hrdinskou činnost pochválil. Čekala je velmi těžká práce v kamenolomu, nuzné jídlo a neustálé bití. Artur zhubl na 35 kilo, jeho otec nepřežil. „Ležel už v agónii, ale když jsem k němu přišel, ještě jednou se probral. Potom přestal dýchat a já jsem mu zatlačil oči, na tohle nikdy nezapomenu, to je snad jediný okamžik, který mi neustále vhání slzy do očí,“ povzdechl si Artur.
Spásná myšlenka mu zachránila život
Přes tábory Rawensbrück a Sachsenhausen doputoval v roce 1942 až do obávané Osvětimi. Ve srovnání s předchozími lágry šlo o opravdovou smrtící past, ze které se jen tak nikdo nedostal. „Když se mě ptali na povolání, vymyslel jsem si, že mám za sebou dva semestry na medicíně. To mi společně se znalostí němčiny zachránilo život.“ Zařadili ho do nemocničního bloku, kde si ho jako osobního sluhu vybral šéflékař Eduard Wirth. „V pondělí se u něj scházeli esesáčtí lékaři včetně obávaného Josefa Mengeleho a radili se, které pokusy na lidech budou provádět,“ popisuje Radvanský. Známý Anděl smrti si ho velmi oblíbil. „Vždy mě požádal, abych mu připravil koupel a namasíroval mu krk a záda. Choval se ke mně velmi slušně, vykal mi a nikdy nezapomněl říct prosím,“ pověděl Radvanský.
Stěhování a další boj o přežití
Po dalším stěhování ho znovu čekal boj o holý život. Na počátku roku 1945 absolvoval další z pochodů smrti. „Mohlo být tak mínus patnáct. Bez jídla a pití jsme pochodovali tři dny, v noci jsme spali na sněhu. Kdo nemohl dál, toho zastřelili.“ I tenkrát ale dokázal smrt přelstít. Z koncentračního tábora ho vysvobodili až američtí vojáci. Po návratu domů zjistil, že z jeho rodiny přežil pouze strýc. Artur se pak paradoxně sám stal obětí protiněmeckých vášní. Za vše mohlo příjmení Tüeberger. Proto se nechal přejmenovat na Radvanského podle rodné obce. Říkal si, že kdyby musel podstoupit kruté mučení od tehdejších esesáků, tak by se alespoň neprořekl.
Své zážitky přednášel na školách
Po válce se vrátil zpět do rodné obce. Když zjistil, že by tam byl zcela sám, rozhodl se odstěhovat do Prahy. Tam založil rodinu, jeho manželka Alžběta měla za sebou rovněž pobyt v koncentračním táboře. Jak sám doplnil, několikrát ji potkával i v Osvětimi, ale nikdy se s ní nijak nesblížil. Jeho žena se ale s prožitými traumaty nedokázala vyrovnat a propukla u ní schizofrenie. Jeho žena zemřela v roce 2007. Artur se stal chemikem a až do odchodu do důchodu pracoval v akademii věd. Poté se rozhodl seznámit se svými zážitky, a přednášel na školách, napsal knihu a nyní o jeho osudu vznikl dokument nazvaný Mengele mi říkal prosím. Toho se ale Radvanský už nedožil. Zemřel v roce 2009.
Co tento příběh přinesl pro dnešní dobu?
Celý tento příběh ukazuje na krutost druhé světové války. Mnoho lidí si v současné době neumí představit situaci, kdy by je někdo jiný připravil o vše, co měli. Nejen o bydlení, práci a svobodu. Ale především o rodinu. Proto by si v dnešní době měl každý z nás uvědomit, že se v podstatě i přes všechno zlé, máme ještě dobře. Každý by si měl vážit toho, co má a to především své rodiny. To je v životě to nejdůležitější.
Zdroje: Dotyk, Moderní dějiny
