Článek
Nikdo by dvě krásné mladé dívky nepodezíral z napojení na protinacistický odboj. Obě sestry, šestnáctiletá Truus a čtrnáctiletá Freddie, žily se svou matkou v nizozemském Haarlemu. Psal se rok 1940, Nizozemsko bylo pod nacistickou okupací a Truus i Freddie již tajně roznášely protinacistické letáky a brožury. Tak si jich van der Wiel všiml.„K našim dveřím přišel muž v klobouku a zeptal se naší matky, jestli s námi může mluvit. Ona souhlasila,“ popsala Freddie Oversteegenová osudový okamžik, kdy se spolu se sestrou přihlásily k boji proti nacistům.
Statečná rodina
Matka budoucích odbojářek byla statečná žena. Se svým prvním manželem, otcem dívek, se rozvedla, když byly ještě malé, a tak se o ně starala sama a vychovala z nich dívky s nadměrně vyvinutým smyslem pro sounáležitost a společenskou odpovědnost. Přestože žily v chudobě a spaly na matracích naplněných slámou, obě dívky byly po celý život skromné a slušně vychované. Po vypuknutí druhé světové války ve svém domě ukrývaly židovské uprchlíky z Německa nebo Amsterdamu.
Stále stejný scénář
Dívky se přidaly k odboji, ale netušily, co je ve skutečnosti čeká. „Myslela jsem, že zakládáme nějakou tajnou armádu,“ komentovala tehdejší myšlenky Freddie s odstupem času. Teprve později se slečny dozvěděly, že budou dynamitovat mosty a železnice, střílet nacisty při jízdě na kole nebo pomáhat pašovat a ukrývat židovské děti. Sázka na domnělou nevinnost mladých dívek se však odboji vyplatila. Freddie s tmavými copánky vypadala stále o dva roky mladší, a když jezdila na kole ulicemi Haarlemu se zbraněmi v košíku, zastavovali ji nacističtí úředníci ještě vzácněji než běžní občané. Dokonce i samotní odbojáři považovali tuto činnost za čistě mužskou záležitost.
Učily se střílet
Obě sestry prošly vojenským výcvikem pod vedením partyzánů. Učily se střílet a orientovat v lesích. Výcvik byl přizpůsoben tomu, co po nich odbojáři chtěli. Tím bylo především svádět nacistické vojáky a lákat je do lesa pod záminkou milostného vzplanutí, kde je nečekala sladká pusa, ale kulka. Malá sedmičlenná skupina dívek se musela nenápadně vmísit mezi okupanty. Mladé odbojářky se proto často scházely v barech, kde měly největší šanci svést opilé nacistické důstojníky i vojáky. Scénář byl vždy stejný. Poté, co se jim podařilo vylákat jednoho alkoholem posilněných nacistů na procházku do lesa, byla dvojice přistižena jiným odbojářem, který je zastavil s tím, že vstup do lesa je zakázán. V okamžiku, kdy se voják otočil, ho partyzán střelil zezadu do hlavy. Nacisté byli následně v lese pohřbeni.
Obdržely Válečný mobilizační kříž
Po válce se Truus, starší sestra, dala na dráhu umělkyně. Vytvářela obrazy a sochy, jejichž prostřednictvím se vyrovnávala s hrůzami války a napsala populární memoáry. A jak se s traumatickým zážitkem vyrovnala Freddie? „Vdala jsem se a měla děti. Často jsme hlídali i Truus děti, protože ona měla hodně práce.“ V roce 1996 založila její sestra Národní nadaci Hannie Schaftové - na památku jejich nejslavnějšího spolubojovnice, studentky práv, která byla zajata a popravena nacisty jen několik týdnů před koncem druhé světové války. Truus se tak až do své smrti v roce 2014 těšila podstatně větší pozornosti médií než její mladší sestra Freddie. Přiznala také , že někdy na tuto pozornost žárlila. V roce 2016 obě sestry obdržely Válečný mobilizační kříž, jedno z nejvyšších nizozemských státních vyznamenání.
Bylo to nutné zlo
Freddi strávila poslední roky svého života v domově důchodců v Driehusu, kde se vyrovnávala s řadou infarktů. Poslednímu z nich podlehla zemřela pátého září, den před svými 93. narozeninami. Byla úplně poslední žijící členkou nizozemského ženského odboje. Tato zkušenost byla pro Freddie Oversteegen celoživotním zdrojem hrdosti i bolesti, ale podle vlastních slov svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Zpětně to vnímala jako nutnost doby.„Musely jsme to udělat. Bylo to nutné zlo, zabít ty, kteří zrazovali dobro v lidech,“ vysvětlovala. Kolika vražd nacistických okupantů se zúčastnila, si však nechala pro sebe.
Zdroje: Smithsonmag, History, NY Times
