Článek
Bylo 12. července 1932, brzy ráno, když dva muži mířili k letadlu připravenému ke startu. Pilot Jindřich Brouček vypadal ten den trochu znepokojeně, když se nad přistávací dráhou převalovala mlha. Druhý muž s kloboukem v ruce vypadal odhodlaně, byl ochoten počkat hodinu, ne-li víc. Měli před sebou dlouhou cestu z letiště v Otrokovicích do Curychu a odtud do města Möhlin, kde se otevírala nová pobočka firmy. Krátce před šestou hodinou se k nebi vznesl Junkers F-13. Let trval necelých osm minut. Nad továrním areálem v bahenní části stroj náhle změnil dráhu letu a přední částí narazil do země rychlostí 150 kilometrů za hodinu. V kabině letadla zemřel jeden z nejbohatších československých podnikatelů Tomáš Baťa.
O nehodě v Otrokovicích se lidé dozvěděli, když ráno přišli do práce. Tato zpráva zasáhla město jako tupá rána do zdi. Mnozí si ji museli několikrát zopakovat, než byli schopni pochopit, co se vlastně stalo. A zatímco zlínská radnice, zdrcená nenadálou zprávou přemýšlela, jak zorganizovat pohřeb s padesáti tisíci účastníky, začínala se rodit nová legenda. O muži, který z ničeho vybudoval obuvnické impérium, který svým geniálním instinktem a nápady nastavil dodnes platná pravidla podnikání. Ten muž byl navzdory své výjimečnosti jen člověkem z masa a kostí. A byl překvapivě lidský se vším, co skutečný život přináší.
Mladý a odhodlaný
3. dubna 1876 přibyl k synovi Antonínovi a dceři Anně druhý syn Tomáš. Rodina Baťů patřila ke starousedlíkům Zlína a obuvnictví zde v tehdejší době mělo opravdu dlouhou tradici. Není divu, že i nejmladší ze tří sourozenců nasával tento pracovní vzduch každým pórem. V podstatě bezstarostné dětství skončilo poměrně brzy, když mu zemřela matka. Jeho otec se o dva roky později oženil, a to pro Tomáše znamenalo stěhování se do Uherského Hradiště. Nebylo to od Zlína daleko, jenže musel přestoupit z české školy na školu s německým vyučovacím jazykem. Ve škole měl problémy se čtením. Navíc od dvanácti let musel pomáhat otci v práci, což mu leckdy zkomplikovalo studium.
Proti otcově vůli odešel tehdy čtrnáctiletý Tomáš Baťa z domova do Prostějova, kde ve firmě Fäber okusil obuvnické stroje. Mechanizace ruční práce ho fascinovala a navždy zůstal jejím obdivovatelem. Anabáze však netrvala dlouho a ani návrat domů nebyl úspěšný, protože si Tomáš se svým otcem vůbec nerozuměl. Proto se rozhodl odjet do Vídně za svou sestrou. Chtěl si dělat věci po svém a s finanční pomocí od sestry Anny začal podnikat. Velmi brzy se však stal obětí své neznalosti pracovního trhu, a navíc neměl ani živnostenský list. Proto se po nějaké době vrátil do rodinné dílny jeho otce.
Styděl se za to, že byl ševcem
Bylo to jeho první, ale zdaleka ne poslední uklouznutí. Mladík však vynikal tím, že se dokázal poučit z každé chyby a každý nezdar byl pro něho začátkem nové příležitosti. Té první se spolu se svými sourozenci chopil, když si v roce 1894 nechali od otce vyplatit věno své zesnulé matky a otevřeli si ve Zlíně obuvnickou živnost. Ta byla oficiálně psaná na nejstaršího bratra Antonína, sestra Anna vedla účetnictví, ale nejaktivnější byl Tomáš. Po necelém roce zjistil, že jsou na mizině. Materiál a spoustu jiných věcí měli na dluh, dělníci dostávali výplatu týdně a část peněz, jak Tomáš několikrát přiznal, zmizela v kavárnách, kde se snažili prorazit alespoň do střední třídy. Po prvním finančním vyúčtování činil dluh osm tisíc guldenů a věřitelé se začali jeden po druhém ozývat a své peníze vymáhat zpět.
Kůže byla drahá
Baťa tomu sám nevěřil, ale úspěšné vyhnutí se bankrotu mu znovu dodalo odvahu. Už tehdy si však dával pozor na velkopanské manýry a s vydělanými penězi udělal to, co v následujících desetiletích ještě mnohokrát. Snažil se je rozmnožit investicemi do rozvoje podniku. Chtěl vyrábět boty ve velkém, ale kůže byla velmi drahá. Tomáš tak přišel se dvěma geniálními nápady. Začal vyrábět boty z mnohem levnějšího plátna. Nosily se však s kvalitní koženou podrážkou, stabilitu a elegantní design zajišťovala kožená špička. Navíc Baťa udělal ze zdánlivé nevýhody výhodu a v masivní reklamě zdůrazňoval lehkost baťovských bot. A tohle opravdu zafungovalo. Boty šly na dračku a podnikatel čelil novým výzvám.
Řešení viděl ve strojích a proto se rozhodl odjet se třemi zaměstnanci za velkou louži. Ale už na lodi měl připraveno 688 otázek, na které chtěl znát jasné odpovědi. Doma kromě svého prosperujícího podniku nechal i svou snoubenku, dceru hlavního účetního Cyrila Babičky. Štíhlá blondýnka ho učarovala a on s ní plánoval založit velkou rodinu, po které vždy toužil. Jeho pobyt v zámoří se protáhl na rok. Po návratu začal získané znalosti uplatňovat v praxi.
Toužil po dětech
Po nějaké době se dozvěděl, že jeho bratr Antonín onemocněl tuberkulózou. Oba věděli, že konec jeho života je nevyhnutelný. Aby toho nebylo málo, přišel lékař s další šokující zprávou. Jeho přítelkyně Marie nemohla mít děti. Tomáš byl z této zprávy zdrcený. Vždy toužil po dětech, navíc bratrův zhoršující se zdravotní stav ho nutil stále intenzivněji řešit otázku nástupnictví v rychle se rozrůstající společnosti. Kromě snoubenky se kterou se kvůli tomu rozešel, přišel v roce 1908 nadobro i o bratra.
Po letech se objevila další Marie, tentokrát Menčíková. Její otec byl správcem císařské knihovny ve Vídni a ona se s Tomášem seznámila, když jí bylo pouhých devatenáct let. Svazek manželský byl za dveřmi, ale Baťa trval na předmanželské smlouvě, v níž se měla Marie mimo jiné zavázat, že mu dá dědice do rodiny. Rodiče tyto požadavky nechápali, ale dívka rázně zasáhla a sebevědomě smlouvu podepsala. Po svatbě zamilovaná dvojice odjela na líbánky do Egypta. Teprve tam Marie velmi rychle zjistila, že Tomáš hořel stejnou láskou ke své práci jako k ní. Jeho tempo bylo téměř vražedné. Baťa se nakonec dočkal svého prvního vytouženého potomka. Kvůli komplikacím při porodu už Marie další děti mít nemohla. Snad proto její manžel později zakládal své proslulé pracovní školy, kde vychoval generace obuvníků.
Zdroje: Tomasbata.org, UTB.cz, Forbes.cz
