Příběh Ludmily z Černobylu: Manžel odjel hasit elektrárnu, ji od smrti zachránilo nenarozené dítě

Do černobylské elektrárny přijíždějí hasičské jednotky z širokého okolí, které nemají dostatečné vybavení, aby bojovaly s požárem. Tito hasiči zároveň dostávají extrémní dávky radioaktivního záření. Pro většinu z nich je to poslední zásah v životě. Jedním z prvních zasahujících hasičů je Vasilij Ignatěnko, jehož těhotná manželka Ludmila čeká doma. „Je tady požár. Jdi si lehnout, odpočívej, brzy se vrátím,“ říká Vasilij podle svých vzpomínek v knize Modlitba za Černobyl.

Bylo mu pouhých 25 let, když spolu s dalšími kolegy bojoval s obrovskými plameny, které šlehaly z jaderné elektrárny. Byl odhodlaný dělat svou práci bez ohledu na nebezpečí. „Snažili se uhasit plameny, kopali nohama do hořícího grafitu. Neměli na sobě profesionální vybavení. Odešli hasit oheň v tom, co měli. Nikdo jim neřekl o riziku ozáření,“ vzpomínala manželka Ludmila, která pocházela ze západní Ukrajiny a do města Pripjať přijela za prací. Krátce po zásnubách se seznámila se svým budoucím manželem Vasilijem, kterého si vzala pouhé tři roky před tragédií. „Na studentských kolejích jsme se seznámili s dalšími přáteli. Vasilij byl přirozeně moudrý, drzý a krásný,“ popsala jejich první setkání. Netrvalo dlouho a dvojice plánovala svatbu, a nejen jednu. První byla u ženichových rodičů v Bělorusku a druhá u nevěsty na Ukrajině.

Společně toužili po dítěti, ale před jadernou katastrofou Ludmila několikrát potratila. Jak přiznala, v den katastrofy neměli ve městě vůbec být. Vasilij dostal propustku, která platila od čtyř hodin ráno. Chtěli stihnout první vlak z Pripjati, aby mohli navštívit jeho rodiče v Bělorusku a pomoci jim sázet brambory. V noci však musel hasit požár v elektrárně. „Jdi spát, vzbudím tě, až se vrátím domů,“ řekl naposledy Ludmile, která v té době nosila pod srdcem jejich první zdravé dítě.

Ludmila viděla plameny šlehající z elektrárny a nemohla usnout. Celou dobu stála na balkoně a čekala, až se její manžel vrátí. Marně. Kolem sedmé hodiny ranní se od své kamarádky dozvěděla, že její manžel je v nemocnici a jeho stav je vážný. Vasilij a jeho posádka se snažili uhasit střechu a aktivní zónu reaktoru. Při práci byli zasaženi smrtelnou dávkou radiace. Spolu s dalšími kolegy byl převezen do speciální nemocnice v Moskvě, a když se to Ludmila dozvěděla, podařilo se jí nastoupit do jediného vlaku, který ten den v ukrajinském městě zastavil. Nemohla Vasilije nechat samotného, byl přece její životní láskou a ona by ho následovala až na konec světa.

Svého manžela mohla v nemocnici navštívit na půl hodiny. „Jestli začneš brečet, okamžitě tě vyhodím. Žádné objímání ani líbání. Ani se k němu nepřiblížíš. Máte na to půl hodiny,“ vzpomněla si na slova lékařky, která ji k němu zpočátku nechtěla ani pustit, protože měla podezření, že je Ludmila těhotná. Ona ji však dokázala oklamat. Když se lékařka zeptala, zda má děti, zalhala, že na ni doma čekají dvě. V duchu děkovala za to, že je štíhlá a těhotenství o sobě nedalo vědět. Když ji Vasilij uviděl ve dveřích, zrovna hrál s kolegy karty. „Ach jo, kluci, utekl jsem, ale ona mě tu taky našla,“ žertoval tehdy.

Vasilij byl stále při smyslech a dokonce dokázal dát své ženě květiny. „Vstal a dal mi tři karafiáty schované pod polštářem. Byly to poslední květiny, které mi přinesl. Do konce života si budu pamatovat, jak jsme spolu stáli u okna. Nevěděli jsme, jestli to nebude naše poslední společná romantická chvíle,“ vzpomínala Ludmila. Nevěřila lékařům, kteří tvrdili, že radiace zasáhla celý Vasilijův nervový systém. „Bylo mi 22 let a byla jsem do svého muže bláznivě zamilovaná. Každým kouskem svého těla jsem chtěla věřit, že to byla jen otrava kouřem,“přiznala Ludmila.

Po několika dnech začala Vasilijovi praskat kůže na rukou a nohou. Když otočil hlavu, na polštáři mu zůstal chomáč vlasů. „Snažila jsem se žertovat. Je to pohodlné, nepotřebuješ hřeben,“ vzpomínala Ludmila, která se každý den setkávala s úplně jiným člověkem. Vasilij se začal měnit a vůbec se nepodobal sám sobě. Řekla jsem sestře, že umírá. A ona mi řekla, co jsem čekala, že dostal smrtelnou dávku. Řekla mi, že sedím vedle jaderného reaktoru. Ale Ludmile to bylo jedno. Hlídala ho dnem i nocí, i když ji lékaři varovali, že už nesedí vedle svého manžela, ale vedle radioaktivního objektu. „Zakázali mi ho obejmout. Hladit ho. Ale já jsem ho zvedala, usazovala na postel. Ustlala jsem mu postel, dala mu teploměr, přinesla a odnesla misku. Utírala jsem ho. Byla jsem s ním celou noc. Sledovala jsem každý jeho pohyb a nádech,“ řekla upřímně.

Vasilij Ignatěnko zemřel 13. května 1986, přesně 14 dní po převozu do nemocnice. Když byl pohřben, jeho tělo bylo stále radioaktivní, a tak byl z bezpečnostních důvodů uložen do plechové rakve pokryté betonem. Oblečen byl do slavnostní uniformy a na hrudi měl nasazenou čepici. Nemohli mu však obout boty, protože měl nohy kvůli radioaktivitě příliš oteklé. Ludmila Ignatěnko přežila černobylskou havárii a nakonec se dočkala narození dcery, která se narodila ve stejné moskevské nemocnici, kde přišel o život její otec. Dala jí jméno Nataša, přesně tak, jak si Vasilij přál. Dítě zemřelo čtyři hodiny po narození, protože se narodilo s vadou srdce způsobenou radiací. Ludmila později přiznala, že jí dcerka zachránila život, protože na sebe vzala hlavní tíhu radiace.

Po odvysílání známého katastrofického seriálu se Ludmila dostala pod palbu kritiky za to, že zabila vlastní dítě. „Ptali se mě, proč jsem byla s manželem, když jsem věděla, že jsem těhotná. Ale nemohla jsem ho opustit. Myslela jsem si, že dítě je ve mně v bezpečí. O radiaci jsme vlastně vůbec nic nevěděli,“ vysvětlovala se zoufalstvím v hlase. Po letech si Ludmila si našla nového přítele, se kterým otěhotněla. Lékaři jí doporučovali, aby šla na interrupci, protože dítě se nemusí narodit zdravé. „Nemůžeš porodit. Tvé tělo to nezvládne,“ řekli jí lékaři a přátelé. V nemocnici jí dokonce řekli, že se dítě narodí bez pravé ruky. Nakonec však její syn Andrej přišel na svět zcela zdravý.

Zdroj: BBC, Mirror, Daily Mail