Článek
Historie vzniku Svátku práce je poměrně dobře známá, takže si jen připomeňme základní fakta. Před více než 130 lety se odbory v USA a Kanadě rozhodly společně prosadit osmihodinovou pracovní dobu a 1. května 1886 zahájily generální stávku, aby tento požadavek splnily. V Chicagu se jí zúčastnilo téměř 25 000 dělníků. Čtvrtý den vypukly nepokoje mezi stávkujícími a stávkokazi najatými zaměstnavateli. Zasáhla policie, a došlo také ke střelbě. Rozhořčení dělníci svolali na další den protestní shromáždění. I tam však zasáhla policie a jeden provokatér mezi ně hodil bombu. Odpovědí byla přestřelka, po níž zůstalo několik mrtvých. O několik let později vyhlásil Mezinárodní socialistický kongres v Paříži 1. květen celosvětovým Svátkem práce na památku obětí chicagských událostí.
První květen jako běžný pracovní den
V následujících letech využívaly socialistické strany prvního máje k prosazování nejen ekonomických, ale i politických požadavků, jako je uzákonění všeobecného volebního práva nebo práva shromažďovacího. Z tohoto důvodu se často zakazovaly ohlášené akce na 1. máje nebo se povolovalo pouze shromáždění, nikoli však průvody či pochody. Zaměstnanci státních továren se těchto akcí nesměli účastnit. A jak to měli zaměstnanci soukromých firem? Tito lidé se zúčastnit mohli, výhradně však po dohodě se svými zaměstnavateli. Ti, kteří zákaz porušili, přišli o celodenní mzdu nebo dokonce o práci. Ale stávalo se, velmi zřídka, že v některých menších firmách slavili samotní majitelé Svátek práce společně se zaměstnanci. Oslavovali někdy v hospodě, jindy pod širým nebem, protože si z 1. května udělali den pracovního klidu, ačkoli celostátně to byl běžný pracovní den.
Svátek práce v režii kapitalistů
V roce 1919 byl 1. květen vyhlášen státním svátkem Československé republiky. A přestože zákon nestanovil pro tyto dny dodržování nedělního klidu, ve skutečnosti tomu tak bylo. Nový zákon o státních svátcích a památných dnech charakterizoval 1. květen jako symbol společenského pokroku. Prvomájové akce v období první Československé socialistické republiky však měly různý charakter a průběh byl buď oslavný nebo protestní. Vše záleželo na jejich organizátorovi, ať už byl v té době u moci, nebo v opozici. Masarykova demokracie se vyznačovala bujarým stranictvím. Socialisté a komunisté stáli za rudým Prvním májem, a tak lidé začali slavit svůj vlastní bílý první máj. Oslavy byly klidnější, spořádanější, probíhaly takříkajíc ve vší počestnosti. Začínaly ranní mší ve vybraných kostelích, po níž následovalo shromáždění pod širým nebem. Poté se konal průvod křesťanských mládežnických spolků.
Oslava v době totality
Po únoru 1948 se prvomájové oslavy opět postupně zvrhly v organizované, shora řízené průvody. Mezi papaláši na tribunách a pochodujícími dělníky se vytvořila bariéra. Vyvýšené tribuny, a zejména jejich pevní obhájci, tuto bariéru jen zvýrazňovali. Ti, kteří se do průvodu nepřipojili, mohli být označeni za neloajální vůči vládě a komunistické straně. Po několika desetiletích se však i toto stalo tradicí a postupně se uvažovalo o jeho ideologickém zneužití. Svátek práce, s nímž přišly dělnické organizace již v 19. století, byl postupně ukraden a přivlastněn zaměstnavateli, politickými stranami a státem. Dnes se prvomájové akce u nás svou pestrostí podobají oslavám Prvního máje v prvním Československu. Svým obsahem a masovostí jsou však někde úplně jinde. První máj si zkrátka více než čtvrt století po převratu stále hledá své místo ve společnosti.
Zdroje: Totalita, Britannica, Today
