Článek
Letošní leden běžně plynul a byla docela zima. Ostatně, byl leden. „V sobotu sedmnáctého bude v Brně Drupi“, hlásila mi žena, „asi bych šla s kamarádkou, už má lístek“, dodala zasněně. Zpráva mě až tak nezaujala. Hlavu jsem měl jako obvykle plnou právních spletitostí. „Proč chodit na československou, tedy italskou, pop music z doby, která je naštěstí dávno pryč?“, běželo mi hlavou. „Mají ještě lístky, ale mizí…“, slyšel jsem z druhého pokoje. „Aha, to bude asi pobídka pro mě“, blesklo mi. „Nakonec, proč ne, italský zpěvák Drupi, vlastním jménem Giampiero Anelli, prý bude mít letos 79 let“, proběhlo mi myslí. Někde jsem se o tom dočetl. Hlavou mi zazněli útržky melodií kdysi u nás oblíbených a vysílaných písní Sereno è, Piccola e fragile a samozřejmě Sambariò. Vstupenky jsem koupil. Nakonec je pořadatel přestal na vstupu kontrolovat, protože by se davy lidí včas nemohly dostat na představení. A bylo to opravdu „představení“ téměř divadelní s připomenutím památky Hany Zagorové, která s Drupim kdysi zpívala duet Setkání (Incontro) z roku 1979. Hudbu složili Jaromír Klempíř a František Polák. Český text napsala Hana Zagorová, italský Dorina Dato.
Vskutku se jednalo o úkaz československo-italského show businessu 70. a 80. let. Drupi v Brně zavzpomínal na tiskovku v Československu právě roku 1979. Prý se přihodila zrovna v Brně. „Můžete jmenovat nějakou významnou československou osobnost?“, otázal se náš novinář. „Dubček!“, zřetelně vyhrkl Drupi. Jenže, psal se rok 1979, kdy už byl Dubček politicky odstaven… „Na tři roky jsem pak dostal zákaz vystupování v Československu,“ dodal sám Drupi při svém letošním brněnském vystoupení.
Právně vzato nešlo o „zákaz“, nýbrž spíše jen o „doporučení“, ovšem o důrazné doporučení, aby československá umělecká agentura Pragokoncert odmítla provést povinné smluvní zprostředkování Drupiho účinkování v Československu. Vedle bratislavského Slovkoncertu byl pražský Pragokoncert jedinou uměleckou agenturou, která směla „dovážet“ a „vyvážet“ honorované umělecké výkony. „Vždyť nikdo nikomu nic nezakázal!“ slýchali jsme. Podobně jako dnes v některých případech. Ale mění se to už zase k lepšímu, naštěstí.
Na doplnění, počátkem 80. let v Brně účinkovali italští Ricchi e poveri. Známí jsou hudebním provedením například skladeb Sarà perché ti amo či Made in Italy.
Již zesnulý Miloslav Bernátek, organizátor zábavního umění, dokázal přitáhnout italské hvězdy pop music, Ricchi e poveri, na diskotéku v jím řízeném Junior klubu v podzemních prostorách mezinárodního varieté Rozmarýn na Žerotínově náměstí. Zhruba pod Zemským domem, dnes krajským úřadem. Najednou se na scéně naživo zjevily italské hvězdy pop music. Tak trochu společenský úkaz! Meze byly veřejně překročeny směrem k „normalitě“. Kamarád dostal pusu od italské zpěvačky. Předal jí kytici. Fotka z toho mi někde zmizela.
Koncem loňského roku zemřela italská zpěvačka Anna Rusticano (někdy u nás psána jako Rustikano). Připomeňme si píseň Strano. Také se jednalo o úkaz československo-italského show businessu v „době nesvobody“, jak praví zákon.
Škoda, že jsme tehdy politicky nemohli pořádně rozvinout Dohodu mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Italské republiky o filmové spolupráci z března 1968. Jednalo se o koprodukci filmů, celovečerních i krátkých. V srpnu 1968 k nám vpadla cizí moc (nikoli italská). A nová elita se jí postupně podvolila. Čekat jsme museli přes dvacet let. Československo-italská filmová dohoda z roku 1968 je brána za stále platnou i po zániku Československa.
Podobně se to mělo a má dodnes s československo-francouzskou dohodou o koprodukci a výměně filmů také z března 1968. Vyhlídky v té době byly nadějné a zdaleka nejen u filmů.
Časy se změnily. Úkazy zůstaly.
