Článek
Hodinky s vodotryskem bereme s nadsázkou jako nesmyslný přepych. Hodinky s ručičkami jsou však rozumné.
Nedávno jsem si zašel na preventivní zdravotní prohlídku. Dílem ze zvědavosti, dílem zištně. Všeobecná zdravotní pojišťovna ve svém preventivním programu proplácí větší část nákladů vynaložených na dentální hygienu. Podmínkou je, aby pojištěnec chodíval na preventivní prohlídky k praktickému lékaři.
A vůbec, proč není dentální hygiena hrazena z veřejného zdravotního pojištění? Blesklo mi hlavou. Jako pojištěnec znám svá práva, hrdě jsem se napřímil sám před sebou. Před čtyřmi lety jsem si o tom psal s Ministerstvem zdravotnictví. Odpověděli ve smyslu, že dentální hygienu mají provádět zubní lékaři při zubní prevenci. A preventivní zdravotní péče, jednou ročně, je hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Jo, jo…, kdysi to zubaři nahrubo dělávali při prevenci, ne až tak dávno, ale dnes…, spíše jsme zatížili slabší stranu, pojištěnce. Při lékařské indikaci dentální hygieny, což se při zubní prohlídce stává, by ji mohl provést sám zubní lékař na účet zdravotní pojišťovny, jenže…. Tak trochu pavoučí síť oborů, zdravotních výkonů a podnikatelských zájmů, ve které se pojištěnec snadno zachytí.
Vraťme se do ordinace. Laboratorní zpráva víceméně odpovídala nezdravé výživě a běžnému opotřebení těla. „Pošlu Vás ještě na ORL“, reagovala praktická lékařka. „Chodíte na ORL?“ tázala se. „Už jsem tam dlouho nebyl“, odvětil jsem zamyšleně. „Naposledy u doktora Nováka před lety. Nasadil mi hadičky do nosu a předal chemikálii k výplachu, když jsem odjížděl na pracovní cestu do Asie. Prý mu mám zavolat, kdyby mě zadrželi na hranicích Malajsie“. „Takový lékař tu nikdy nebyl a není“, děla praktická lékařka. „Tak doktor Nováček“, upřesnil jsem…, „aha, ten ne, ten byl ortoped“, opravil jsem se hned. „Jedině doktor Vašek“, opáčila lékařka. „Kdo, prosím…?“ „Na které ucho hůř slyšíte?“, pokračovala. „Na žádné!“, cítil jsem se dotčeně. Vždyť za ta léta si pamatuji předchůdkyni její předchůdkyně ve stejné ordinaci. „Ale mívám selektivní slyšení“, dodal jsem smířlivěji. Někdy neslyším slova „vynes koš“, „vyndej věci z myčky“, „zalej kytky i na dvoře“, „nezapomeň koupit máslo jako minule“…
„Dám Vám test demence!“, rázně pokračovala lékařka, když se mrkla na datum narození.
Trochu ve mně hrklo. Takové zacházení s pacientem a pojištěncem jsem opravdu nečekal. „Co když…,“ raději nedomyslet…. Lékařka mi už psala na testovací formulář tři slova, která si mám pamatovat. To bude nějaký trik, pomyslel jsem si v duchu. Vybavilo se mi, jak jsme s kamarádem psychologem po mnoho let řešívali různé psychologicko-právní zapeklitosti. Hodně jsem se proto na ta tři slova soustředil. V duchu jsem si pro ně vytvořil paměťovou berličku, mnemotechnickou pomůcku, jak si je vybavit podle známých lidí a nedávných událostí.
„Teď mi ta slova ale neříkejte!“, vyhrkla lékařka. Nejdříve sem namalujte hodinky s ručičkami, které ukazují 11:10. „Jejda, co to je za chyták?!“ blesklo mi hlavou. Aneb „pekelně se soustřeď“.
Maloval jsem jako žák první třídy. „To je ale 9:30, řekla suše lékařka, ač měla mírně shovívavý úsměv na rtech. „Ukažte, to snad ne…!“, udivil jsem se trochu zahanbeně. „Aha….“, vypadlo ze mě. „Víte, já používám digitální čas na mobilu“. „Na ruce ale máte hodinky s ručičkami“, opáčila. „Ty nosím ze zvyku.“
Tak mi řekněte aspoň ta tři slova. Vyřkl jsem je správně. Uspěl jsem.
„Jak zněla ta tři slova proti demenci?“ zeptal se mě kamarád. „Nějaké zaříkání?“ „Neřeknu“, zatvářil jsem se trochu sobecky. Vždyť je také na řadě, mladší je jen o pět let.
