Článek
Roku 1959 v Praze vyšla cestopisná kniha Mezi dvěma oceány od Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Vydal ji Orbis nákladem 50 00 výtisků. Na knižní předsádce s přídeštím bylo zobrazena mapa. Nakreslil ji František Přikryl.
Knihu mi daroval dědeček i s věnováním o tři roky později v den mých třetích narozenin. Záhy jsem ji polil kakaem. Dědeček sám knihu dostal od odborové organizace za „obětavou práci“. Výpravná kniha byla drahá, stála 52 Kčs. Dodnes jsem ji celou nepřečetl. „Mezi dva oceány“ jsem odcestoval až roku 2018.
Na přelomu sedmdesátek a osmdesát jsem coby student příležitostně pracoval jako průvodce a vedoucí zahraničního zájezdu Cestovní kanceláře mládeže. Požadovali podnikovou zkoušku. Dostal jsem zlatou placku na triko s anglickým nápisem Guide. Po čase ji ode mě vyloudil kamarád.
Snad i proto mám dodnes zájem o cestovní právo.
„Dobrý den, doktore Holube. Jedete letos zase do Afriky?“ - „Doma bude! Už se narajzoval dost.“ - „Asi ne.“ Zní jedna z filmových hlášek dokládající význam autorství filmových dialogů. V tomto případě z filmu Jára Cimrman ležící, spící z roku 1983.
Mrkněme se zpět, tak trochu pro výstrahu i poučení, do československých právních dějin. Psal se rok 1982, kdy byla přijata velká majetkoprávní novela občanského zákoníku. Nepřímo, a to velmi nepříznivě, se dotkla též zahraničních pobytů. Týkala se totiž i politické a ekonomické emigrace.
Vedle znovuzavedení některých tradičních právních pojmů a právních zařízení, jako třeba věcná břemena, novela přinesla zvýšení represe. Stalo se tak nebývalým rozšířením skutkové podstaty „neoprávněného majetkového prospěchu“. Tradiční právní pojem bezdůvodné obohacení nepatřil do „socialistického práva“, a proto nesměl být použit. Úpravu z roku 1982 zrušil zákon o mimosoudních rehabilitacích v roce 1991.
Účel změny občanského zákoníku měl lidem zabránit, aby se vyhnuli v budoucnu jim hrozícím trestům propadnutí majetku při opuštění republiky bez povolení. Majetek, kromě výjimek, nově ze zákona přešel na stát bez dalšího již okamžikem protiprávního jednání. To znamená okamžikem zejména opuštění republiky nebo zůstání v cizině, jímž se člověk „trvale zbavil možnosti majetek obvyklým způsobem užívat“.
Předpokladem bylo, aby vlastníkovo další nakládání s majetkem bylo v rozporu se „zájmem společnosti“. Státní zájem spočíval v tom, aby lidé žili zde, v „táboře pokroku a míru“, aby ctili státní hranici a v cizině se zdržovali jen s povolením československých úřadů. Povolení však nebylo pro kohokoli z řad veřejnosti snadno získatelné, což se týkalo cest do naprosté většiny států světa. I tato doba měla své „hodnoty“, dokonce právem chráněné.
K opuštění republiky bez povolení mohlo dojít i poměrně jednoduše. A to tehdy, jestliže člověk v cizině vstoupil na území jiného státu, než mu bylo československými orgány povoleno. Přihodilo se tak například jedné naší sportovkyni. Podle okolností případu by tu ale mohl chybět znak „trvalého zbavení se možnosti užívat majetek obvyklým způsobem“, který byl předpokladem přechodu majetku na stát na základě občanského zákoníku.
Změna občanského zákoníku z roku 1982 sice brala zřetel na majetek, který jiná osoba nabyla od právně „nehodného“ vlastníka v dobré víře, na druhé straně ale sáhla na majetek i nezletilých lidí, tedy dětí. Tím byla civilní novela tvrdší než trest propadnutí majetku, který nebylo možno uložit mladistvému. I tak přicházelo v úvahu uložení trestu propadnutí majetku v trestním řízení, zpravidla vedeném proti uprchlému z „tábora“. Ovšem jednalo se o propadnutí majetku nabytého až po okamžiku uprchnutí. Předchozí majetek již bez náhrady přešel na stát přímo ze zákona.
Samotným připadnutím majetku státu též ze zákona zaniklo „bezpodílové spoluvlastnictví manželů“. Vedlo to k rodinným potížím, když například jeden z manželů zůstal bez povolení v cizině za prací nebo studiem.
Aby bylo „dílo zkázy“ dokonáno, ustanoveními o změně občanského zákoníku o přechodu majetku na stát z roku 1982 se zpětně řídily „i právní vztahy“ vzniklé již od účinnosti občanského zákoníku, tj. od 1. dubna 1964.
Pro úplnost dodejme, československé protiemigrantské právo bylo v oboru občanského práva dílem zavedeno již roku 1970. Stalo se tak zákonným opatřením o zániku práva osobního užívání bytu a vyklizení bytu občanů, kteří se protiprávně zdržují mimo území Československé socialistické republiky. I kdyby se uprchlík v takovém případě vrátil zpět do Československa, což se někdy stávalo, místní národní výbor mu nebyl povinen přidělit náhradní byt ani náhradní ubytování. Bytové hospodářství národních výborů bylo přídělové. Zákonné opatření bylo zrušeno roku 2023 jako reálně nepoužitelné.
Jsem vděčen, že ta doba je pryč. Nebyla a není však „doba“, nýbrž „lidé“. „Dobu“ si vytváříme my sami o své vůli. Vytváříme si i dobové zákony podle svých mocenských pocitů a zájmů bez zřetele na lidskou přirozenost.
Na protiemigrantskou část novely občanského zákoníku z roku 1982, která mě před 44 lety hodně zarazila, bych už dávno zapomněl. Připomněl ji Karel Eliáš, hlavní autor občanského zákoníku z roku 2012, v loni vydané knize rozhovorů Svobodná vůle Karla Eliáše.
