Článek
Ani příležitostné cestování se neobejde bez cestovního práva. V advokátní praxi se ale cestovnímu právu spíše vyhýbám. Bývá spojeno s nepříjemnostmi na cestách anebo už doma. I advokátův klient pak může být, docela pochopitelně, rozmrzelý nebo pocitově rozjitřený. Značnou pozornost věnují cestovnímu právu zejména v Německu a vůbec německy mluvících zemích. Ostatně německých turistů bývá po světě hodně.
Cestování a poznávání světa kolem nás bychom si neměli rušit překážkami právního ani politického, natož vojenského, rázu. Raději bychom se měli včas oprostit od často uměle vyvolaných „problémů“. Přinejmenším z důvodu zachování vlastní duševní hygieny. Nemělo by nás to ale na druhé straně odvést od běžné opatrnosti. Nejsme každý odborníkem ve všem, abychom pokaždé jednali se zvláštní opatrností. Větší opatrnost ale bývá při cestování v cizině na místě. Již z povahy věci samé, která vyplývá z cizího prostředí.
Při cestování mohou tu a tam hrozit potíže. Například při ztrátě či ukradení cestovního pasu, peněženky nebo při připletení se do místních „šlamastyk“. A to nemluvíme o mimořádných událostech v zahraničí, kam patří i živelní pohromy vyvolané působením námi neovladatelných přírodních sil. Ocitnout se můžeme v nouzi, o které by se nám doma ani nezdálo.
Od dávných dob k tomu slouží konzulární právo a konzulové s konzulskými patenty. Kdysi právo obyčejové, léta už kodifikované. Konzulární úřady patří mezi zastupitelské úřady České republiky v zahraničí.
Naše cestovní kanceláře, o „pouhých“ cestovních agenturách nemluvě, ale málokdy předem poskytují zákazníkům veškeré užitečné a účelné informace o cestovním ruchu, a to i právního významu. Nechť si konzulární ochranu zjistí každý zákazník sám! O zrovna vstřícném přístupu by to úplně nesvědčilo. A stačilo by málo. Předat či zaslat klientům předem, krom jiného, aspoň všeobecnou informaci o konzulární ochraně v zahraničí. Ať si ji nemusí vyhledávat sami někde na internetu. Vždyť mají po ruce odborníka na cestovní ruch, za jehož služby platí. Taková informace by mohla být součástí internetových stránek u služeb cestovního ruchu. Včetně údajů o zastupitelských úřadech v zemích, do kterých poskytovatelé služeb směřují své obchodní nabídky. Stačily by odkazy na úřední údaje na internetu, které si hledí aktuálního stavu. Nic složitého, jen trocha lehce dostupné osvěty.
Užitečná může být elektronická dálková „dobrovolná registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí“, ve zkratce DROZD: https://drozd.mzv.gov.cz/. Spravuje ji Ministerstvo zahraničních věcí. Význam má zejména při cestách do nebezpečných či odlehlých krajin nebo při hrozbách přírodních pohrom. Každé varování se hodí.
Konzulární ochrana státem nemá nic společného s možným soukromým cestovním či jiným pojištěním, pakliže by bylo sjednáno. Uplatňování soukromého pojistného práva je nezávislé na uplatňování veřejného práva na konzulární ochranu prostřednictvím veřejného úřadu své země.
Konzulární právo naživo
Než nahlédneme do „konzulární právničiny“, nebyla by nějaká „veselá konzulární historka“? Nějaký „příběh ze života“? Pátrám v paměti, snad ano, možná, nebo ne…?
Jako student práva jsem se jednou profesně zasnil o optal se na práci na konzulátu v zahraničí. Bylo by to něco mezi státním notářstvím a matričním úřadem. Po první zmínce jsem dostal ledovou sprchu. Taková úřednická práce bez „vysokých známostí“ není jen tak pro někoho. Psal se počátek osmdesátých let v Československu.
Na právech se mezi námi studenty neslo, že vyučující kriminalisty býval československým vicekonzulem v Ghaně. Nebylo by to divné. Západoafrickou Ghanu omývá Atlantik. Podle mezinárodní práva patří mezi konzulární činnosti lodní agenda. Československé námořní lodě pluly oceány za obchodem. Na suchozemský stát jsme měli poměrně velké námořní loďstvo. Nešťastně, možná i právně nevhodně, bylo privatizováno počátkem 90. let. Následně zaniklo. Jak mi řekl jeden bývalý československý konzul, měli jsme konzulát také v jednom velkém jihoamerickém přístavním městě. Nechápal jsem, proč. Zřejmě také z důvodu lodní agendy.
Někdy v devadesátkách jsem sepsal podnět Ministerstvu zahraničních věcí. Týkal se otázky vnitrostátních účinků konzulárních ověření podpisů a listin v zahraničí při neexistenci českého zákona. Úmluva o konzulárních stycích z roku 1963 totiž zavazuje jen smluvní státy navzájem mezi sebou. Podobně jako dvoustranné konzulární úmluvy. Mezinárodní konzulární právo, ač u nás ratifikované, nebylo ústavní součástí českého právního řádu. Specificky to bylo vyřešeno až roku 2017 zákonem o zahraniční službě.
Z kraje devadesátek mě na jednom brněnském domě ve středu města zaujala tabulka s nápisem Honorární konzulát Jamajky. Proč zrovna karibské Jamajky a proč zrovna v Brně? Že by snad bylo Brno plné jamajských turistů nebo dělníků ztrácejících cestovní pasy? Anebo okrádaných našinci? K zodpovězení otázky jsem se nedostal. Ani tehdy, když jsem se shodou okolností seznámil s jamajským honorárním konzulem v Brně, Čechem, navrátivším se z emigrace. Dokonce jsme chtěli společně s několika dalšími podnikavými lidmi v druhé půli roku 1990 založit společnost s ručením omezeným. Rozpadli jsme se ale již cestou z ověření podpisů na státním notářství směrem k podnikovému rejstříku. Obojí bylo v jedné soudní budově.
Československo v tu dobu nemělo v zahraničí zřízeny honorární konzulární úřady. Politicky, „kádrově“, nezapadaly do předchozího režimu. O to více byl jamajský honorární konzulát, ač se již psal rok 1990, překvapivý. Zejména ve srovnání s generálním konzulátem Sovětského svazu v témže městě.
Dobrý známý vykonává úřad českého honorárního konzula, sídlícího na vyhledávaném ostrově v jedné zemi ležící v Karibiku. Plulo nás několik lidí na loďce ze zátoky dál do nitra ostrova. Podnebí vyzývalo ke koupání. „A nejsou tady krokodýli?“, optal jsem se raději zkušeného průvodce, stoje po prsa v příjemně teplé vodě. Navíc jsem se zeptal přímo českého honorárního konzula. „Kdepak, jen v tom pravém rameni žije jeden starý krokodýl, ale ten sežral jenom pitbulla“, opáčil mi. Raději jsem se vysoukal zpět na loďku. Nějak jsem se necítil ve své kůži. Přestože bych měl konzulární ochranu hned po ruce a voda byla příjemná stejně jako sluneční svit. Že by se snad má kůže začala ve vodě měnit v kůži krokodýlí? Žádný domorodý čaroděj ale poblíž nebyl, i když, kdo ví…, jakou měl zrovna podobu.
„Slyšela jsem češtinu od stolu za námi“, řekla mi žena před lety v obyčejné, trochu zapadlé, venkovní restauraci ve velkém městě ještě větší jihoamerické země. Doprovázel jsem ji na pracovní cestě. Rádi chodíváme tam, kam místní lidé. Nebývají tam „pasti na turisty“. Ostatně, být „doprovodnou osobou“ je docela zajímavá „funkce“. Zúčastnil jsem se zvláštního programu pro doprovodné manželky. Jako jediný muž. Ohlédl jsem se v restauraci a vskutku. Dva Češi seděli za námi. Slovo dalo slovo. Jeden se nám představil jako český honorární konzul, druhý muž…, těžko říci… Snad mu nekřivdím, ale trochu mi připadal jako by se snad skrýval před někým či před něčím. Párkrát jsme se ještě viděli a s českým honorárním konzulem náhodně potkali v samoobsluze. Měl hodně co vyprávět. Druhý muž, který by možná také měl hodně co vyprávět, kdyby chtěl, mě požádal, abych od nás doma odeslal dopis jeho známého. Pošta z koutu Jižní Ameriky prý chodívá do Evropy dlouho. Potkat jsme se měli na letišti před odletem. A tak se stalo. Poznávací znamení zafungovala a mně neznámý muž, také Čech, mi předal zalepenou obálku s dopisem. Ženy asi bývají opatrnější než muži. A tak mi žena zavelela, abych na pánském záchodě ještě před letištním odbavením obálku opatrně rozlepil a zjistil, co v ní je. Učinil jsem tak. Byla v ní žádost České správě sociálního zabezpečení o jakési odložení či prominutí platby. Byla to z naší strany ještě běžná opatrnost? Sám nevím…
Ilegální průnik pouští?
Přenesme se duchem do jara 2024 na území Dafáru v jižním Ománu na pobřeží Arabského moře. Delegát české cestovní kanceláře varoval přítomné zákazníky, aby si hlídali cestovní pas. „Nejbližší české velvyslanectví je až v Rijádu v Saudské Arábii!“, postrašil klienty. Pravda to sice byla, ale zkreslená. Cestovní sdělení lidem v cizině bylo právně vadné. Jak by mohl „chudák spotřebitel“ české cestovní služby vstoupit do Saudské Arábie bez cestovního pasu, už ale delegát neřekl. Prostě, nemohl by. Ledaže by tam snad nějak ilegálně pronikl. Třeba pouštním „tunelem“ v písku, který by si vykopal. Anebo v převleku za zatoulané velbloudí mládě.
Proč by se ale podhrabával nebo převlékal? Vždyť v hlavním ománském městě Maskatu sídlí český honorární konzulát. Česko – narozdíl asi od pěti jiných zemí Evropské unie – skutečně nemá v Ománu velvyslanectví, v tom měl cestovní delegát pravdu. Pro případ ztráty cestovního pasu nebo jinou právem předvídanou situaci by to plně stačilo. Pravda, z jižní oblasti Dafáru by to bylo do Maskatu daleko, asi 1 000 km. Snad nějakým nočním autobusem ze Salalah. Těžko totiž odletět letadlem v cizině, byť by jen na vnitrostátní lince, bez cestovního pasu. Předpokládám, že bez cestovního pasu, používaného k určení totožnosti v cizině (i doma), by nikdo nebyl běžně odbaven, natož vpuštěn do letadla.
Provozovatel cestovní kanceláře je odborníkem ve smyslu občanského zákoníku. Musí proto jednat s řádnou odbornou péčí čili odpovědně, náležitě. Pokud by nejednal znale a pečlivě, jednal by protiprávně a takové jednání by šlo podle zákona k jeho tíži. Škodu, kupříkladu zvýšené náklady, lze způsobit i neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou. Navíc odborník musí počítat s tím, že jeho platící klienti, spotřebitelé, jsou vůči němu slabší stranou. Umocněno to zpravidla bývá tím, že jsou přinejmenším potenciálně vystaveni zvýšenému duševnímu napětí již s ohledem na ocitnutí se v cizím prostředí v cizí zemi. Navíc v zemi třeba jiné kultury a mravů, nemluvě o jazyku. Koneckonců od toho jsou nabízeny odborné služby prostřednictví místa znalého cestovního delegáta. Nikoli jen za účelem prodeje místních zájezdů a sdělení zběžných pobytových a odletových informací. A od toho je také státem zřízena konzulární ochrana občanů v zahraničí.
Provozovatel cestovní kanceláře by měl klientům také sdělit, že na základě Listiny základních práv Evropské unie, která má povahu mezinárodní smlouvy, platí, že „Každý občan Evropské unie má na území třetí země, kde členský stát, jehož je státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou a konzulární ochranu kterýmkoli členským státem Evropské unie za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu.“ Docela praktický význam to má například u vydání náhradního cestovní dokladu Evropské unie.
Uvíznutí v dubajském pouštním písku. Spojené arabské emiráty v roce 2011
V čem spočívá konzulární ochrana?
Konzulární ochrana je poskytována občanům České republiky, kteří se nacházejí v zahraničí. Také je poskytována státním příslušníkům jiné země Evropské unie, jež nemá na území příslušného státu své zastoupení. Anebo je sice má, ale její zastupitelský úřad není schopen účinně poskytnout v daném případě konzulární ochranu. Například kvůli probíhající speciální vojenské operaci, válce nebo jinému ozbrojenému konfliktu.
V konzulární ochraně je zahrnuta pomoc zejména v případě omezení osobní svobody či nouze, dále pomoc obětem trestných činů, nezletilým bez doprovodu v zahraničí. Pomoc v souvislosti s úmrtím, jakož i při mimořádné události v zahraničí. Rozumí se jí škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy, jakož i havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí, je-li zasažen větší počet osob.
Příčina ocitnutí se v zahraničí v nouzi může spočívat například v závažném onemocnění, hospitalizaci, úrazu, havárii, odcizení nebo ztrátě dokladů anebo úmrtí blízké osoby. Pakliže by občan o pomoc požádal a nebyl by schopen řešit svou situaci vlastním silami. Ale: „Stavem nouze není, pokud občan přicestoval do zahraničí bez dostatečných finančních prostředků na cestu a pobyt“, praví zákon.
Hodit se na cestách může též česko-slovenská mezinárodní dohoda. Jmenovitě Dohoda mezi Ministerstvem zahraničních věcí České republiky a Ministerstvem zahraničních věcí Slovenské republiky o spolupráci a vzájemné pomoci při poskytování konzulárních služeb a při mimořádných událostech v třetích zemích, (sděl. č. 4/2012 Sb. m. s.). Například tehdy, jestliže by český zastupitelský úřad byl sice zřízen s působností pro určitý stát, avšak, narozdíl od zastupitelského úřadu slovenského, by byl značně vzdálený, třeba až v jiné zemi. Pak by nastoupila pomoc asistující slovenské strany. Předpisy Evropské unie zůstávají nedotčeny, pokud by stanovily jednodušší nebo výhodnější postup.
Tak, šťastnou cestu!
