Článek
Taková malá vesnička! Pár stovek obyvatel, kostelík sloužící k svému účelu jen zřídka – a přece při mších vždy plný, maličká náves s tím kostelíkem, hospoda s krámem, opuštěná škola s knihovnou a obecním úřadem, kde zkouší místní šraml, chalupy kolem udržované, opravované místními i chalupáři – to je centrum. Tady se nakupuje, na hřišti se hraje fotbal, hned vedle u hasičů skromně kvete zdejší společenský život. V centru je rybník s nasazenými kapry, jehož hladinu křižují divoké kačeny a z něhož vytéká bublavý potok, který se při vypouštění rybníka rozlévá a vytváří louže, v nichž uváznou menší rybky. Od návsi domky stoupají k památnému statku – Librově gruntu, na opačné straně ke konci vesničky a k hlubokým lesům. Horizontála míří z jedné strany ke hřbitovu a dále k hájovně, z druhé se klikatí mezi domky až k dobytkářské farmě. Všechno tu jde do kopce nebo z kopce a zase do kopce. Některé chaloupky jsou rozesety daleko na vysočinských vrších jako by je tam někdo jen tak ledabyle rozházel a pak na ně zapomněl. A mezi nimi křížem krážem strmé stromy posázené pastviny a malá políčka. Nových stavení mnoho nevzniká, ale ke starým se lepí přístavby a nástavby. Kolem jsou lesy, jehličnaté i listnaté, všude na stráních rostou maliny a ostružiny, pod břízkami zase kozáci, a všechno přikrývá nádherná obloha s někdy až divoce letícími mraky.
Poklidná vesnička, prostá ve své jednoduchosti. Skoro by se dalo říci, že se zde čas zastavil. Jenže to nikdy není možné. Venkov je plný technických vymožeností. Je to přirozená a pochopitelná změna od časů, kdy se zde slavilo rituální zabíjení berana, kdy byly koňské postroje zdobeny mosaznými přezkami a o vesnici se psalo v realistických románech. To všechno, co jsem popsala, není než výtvarná kulisa, kulisa přesná pro toto místo a typická pro jeho atmosféru, nicméně jen kulisa na prázdném jevišti. To pravé, skutečné jí vdechnou jen herci, živí lidé. Jací zde byli? Jací jsou? Změnili se? Měli tu čest, že o nich bylo v minulosti hodně napsáno – o těch Librech, Hanusech, Hégrech, o těch Šmatlánech, o těch dubových palicích, rebelech i nábožensky věrných navzdory tomu, že jim tu jejich víru nevybíravým způsobem vytloukali z hlav. Ale oni si kdysi zvolili svou pravdu a podle ní se řídili v celém životě. Byli hluší k rádcům a slepí k nabízeným výhodám, ale protože žili v zapadlých končinách a – jak se říká – „svět na nich nestál“ – nechávali je nakonec vítězové být a jejich skrytý nesouhlas tolerovali. Vše časem pominulo, ale cosi rebelského v nich zůstalo dodnes. V čem to je, to se dá těžko stručně vyjádřit. Je však jisté, že právě v této vesnici žili a žijí lidé se zvláštní povahou, povahou hluboce utajenou, k níž přistěhovalci, a rozhodně ne všichni, proniknou až za dlouhou dobu společného soužití. Místní nevěřili panským slibům a pánům vůbec, a pány pro ně jsou dodnes všichni cizí lidé z měst. Jsou svérázní, ale dovedou touto svou osobitostí občas překvapit.
Tak třeba místní klepna, kdysi postrach vesnice, která slídila pod okny chalup, na každého něco věděla a nic jí nebylo dobré, si najednou najde cestu k rybníčku, sedí na lavičce, nemluví, zírá a uvažuje: „Hleďme na ty kačenky, které matka opustila. Každý den jim koupím rohlík, jinak by bylo po nich,“ a je neobvykle tichá a celá taková trochu zjemnělá, jak tak dál kouká na vodu. Ani slovo o svých rodácích, ani slovo o městských chalupářích; ozvalo se v ní dávné souznění s přírodou, soucit se zvířaty (určitě větší než s lidmi), a možná ji k vodě zavedla i touha po samotě.
Anebo starý elektrikář, usměvavý, šprýmovní človíček, který přidá k pozdravu i kousek vtipu, překvapivě odkryje i kus poetiky své povahy, když řekne: „Jdu tady nahoru k lesu, bylo to v únoru, mrzne a sněhu plno, ale slunce svítí, i když nehřeje. Na konci pole před lesem panáčkoval zajíc. Dívali jsme se na sebe a mně oči přecházely – to z jeho vousů. Měl je naježené, celé pokryté jíním, svítily mu jako diamanty. Krása to byla na tom sněhu a slunci.“ A také se zadumal, zjemněl, a oči se mu zaleskly. Snad i proto, že dokázal tu krásnou vzpomínku předat.
Jindy se zedník, velký suverén – a to právem, protože svou práci umí – rozmáchne fankou a zamyslí se nad omítkou, nad placáky, nad stávajícím úkolem. „Já vím, co chcete. Vy chcete tu estetiku. Tak já vám tu estetiku udělám.“ A je hrdý sám na sebe, jak daleko to až dotáhl. Nepotřeboval studovat, a přece to ví, je zdejší, je utajený estetický rebel.
Vesnička rozhodně není „středisková“, obchůdek Jednoty má otevřeno jen pár hodin denně, hospoda také, a nevaří se tam. Do kostelíka přijíždí farář sloužit mši jednou za tři neděle. Koupaliště není a kontejnery na odpad také ne. Ale občané si upravili fotbalové hřiště, hasiči mají nové krásné uniformy a posvěcený prapor, občas uspořádají i ples a v provozu je i knihovna. Slaví se hody, ale beran už se nezabíjí. Ve všední den je hlavní ulice vylidněna, jen odpolední autobus vypustí chumel dětí a ženských, směřujících domů po práci. Večer všude svítí studené světlo televize, tak jako ve všech takových malých vesnicích. Pravidelně se opakuje navyklé tempo všedního života, denní stereotyp. Není to ale důvod ke smutku. V této vysočinské vesničce stále žijí poetičtí rebelové, kteří ví své a nepotřebují to dávat hlasitě najevo. Přirozeně tak jen pokračují v tradici, která se zrodila ze sebeobrany v dávné historii, a ani už o tom nevědí, proč jsou takoví. Ale jsou chvíle, kdy přiznají svou laskavost, porozumění přírodě i lidem; ale ani takové chvíle pravdy nejsou pro každého. Utajování patří k rebelantství, i k tomu poetickému.
Autorka v 88 letech na Štědrý večer roku 2017.
O autorce:
Zveřejněno z literární pozůstalosti PhDr. Jiřiny Telcové, CSc., která žila v Brně v letech 1929 až 2020.
V letech 1983 až 2016 byla spolumajitelkou chalupy Nedvězí čp. 12 ve svitavském okresu, odkud pramení její kniha Pohádky z chaloupky, vydaná roku 2013 v Praze.
Autorka založila a léta vedla divadelní oddělení Moravského zemského muzea v Brně a učila na brněnské konzervatoři.
Ze spisovatelské tvorby jí vyšla kniha povídek a čtyři knihy pohádek. Poslední tři knihy pohádek vyšly z literární pozůstalosti. Do autorčiny tvorby patří i několik scénářů odvysílaných televizních filmů.Vedle drobných děl krásné literatury a odborných prací knižních a časopiseckých.
Přehled autorčiny tvorby určené dětem i dospělým je přílohou její knihy Pohádky z ulice, která vyšla posmrtně v Brně roku 2025 nákladem Muzejní maringotky, z. s. Obsahem knihy je též výňatek z autorčiny vlastní životopisné črty z roku 2004. Výňatek vyšel pod názvem Pomocníci Jiřiny Telcové.
Nedvězí – obrázek z přelomu tisíciletí je zveřejněn dědicem autorských práv, synem Ivem Telcem, v redakci PhDr. Oskara Brůži.
Zdroje:
https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti&load=36429
https://www.databazeknih.cz/autori/jirina-telcova-107304
https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/component/mdictionary/?task=record.record_detail&id=6375
https://brnozurnal.cz/brnozurnal/ke-knizce-o-kralovstvi-pohadek-pani-jiriny-telcove/
O obci Nedvězí ve svitavském okresu:
Další literární a filmové spojitosti:
Literární toulky po Svitavsku: Nedvězí - Librův grunt, https://www.litoulkysy.cz/products/nedvezi-libruv-grunt1/
Obecně k obci Nedvězí, ležící na katastrálních územích Nedvězí u Poličky a Nedvězíčko, v Pardubickém kraji:
https://obec-nedvezi.cz/
Zeměpisná a dějepisná poznámka:
Svahovitá obec Nedvězí ve svitavském okresu leží ve výšce 670 metrů nad mořem ve Svitavské pahorkatině. Krajinně se nachází na pomezí Ždárských vrchů.
Obcí Nedvězí procházela bývalá zemská hranice mezi Moravským markrabstvím a Českým královstvím. Zemská hranice byla přírodně tvořena Trhonickým potokem. Jižní osada Nedvězíčko patřila na Moravu pod kunštátské panství, zatímco severní část, samotné Nedvězí spadalo do Čech pod poličské panství. Dodnes se jedná o dvě katastrální území.
Ivo Telec
