Článek
Letos v září, před pár dny, proběhl v Brně, předtím v Ostravě, tříhodinový Večer legend. Hlavně z let osmdesátých. Na mysli mám vystoupení německé popové zpěvačky Sandry, vlastním jménem Sandra Cretu, dámy v 64 letech, a hudební skupiny Alphaville. Z původní sestavy z osmdesátek let v ní zůstal jen zpěvák a frontman Marian Gold. Do Večera legend by patřil též Rakušan Falco. Zesnul však při dopravní nehodě roku 1998. Anebo němečtí Modern Talking a Boney M. Nemluvě o dalších z německojazyčných zemí.
Netrpím „retro nostalgií“ a jsem vděčen, že doba minulého československého režimu je dávno pryč. „Staré časy“ z řady důvodů nebyly zlaté. Nevydržely a propadly dějinami. Ale žili jsme v nich své běžné životy. Tak trochu Forever Young.
V osmdesátých letech se ve středu Brna téměř každý den konalo asi deset diskoték v různých večerních restauračních nebo hotelových podnicích včetně podniků nočních. Další probíhaly ve čtvrtích mimo centrum. Dělo se tak vedle kolejních klubů, odborářských klubů, velkého Vysokoškolského klubu na Gorkého ulici a obvodních kulturních a vzdělávacích středisek a jejich „kulturních zařízení“ plných „zábavního umění“, mezi které spadalo i secesní Semilasso v Králově Poli.
Roku 1985 mi v G-klubu, diskotékovém nočním podniku brněnského „interhotelu“ Grand, jeden Němec říkal, že to tu je jako ve Frankfurtu. Myšleno nad Mohanem v „pravém“ Německu, západním. Svým způsobem jsem byl z toho hrdý na Československo, ač socialistické. Alespoň v něčem na tom nejsme až tak špatně. I když to byla tak trochu z „nouze ctnost“ a pouhá zábava. Naše vesměs podomácku vyrobené diskotékové světelné aparatury nebylo možné srovnávat s německými továrními výrobky „Unterhaltungselektronik“. I typické diskokoule, otáčivé zrcadlové koule, vznikaly na koleně. Oborový podnik Divadelní technika se závodem v Újezdě u Brna, sice vyráběl scénická osvětlení, ale určena byla jinam.
Němec měl v jistém směru pravdu. V životně důležité věci jsme se ale od západního Německa lišili. Drogová diskotéková scéna v osmdesátkách ani dříve u nás zásadně neexistovala. O alkoholu nyní nemluvíme. Důvod již spočíval v omezení obchodování a vůbec styků se zahraničím. Žili jsme v „táboře pokroku a míru“, jak pravil československý zákon z roku 1951. Drogové závislosti se sice stávali společenskou potíží, ale v tu dobu zatím sociálně okrajově a skrytě. Spíše jsme něco takového brali za podivnost „vařičů“, zejména pervitinu, anebo „čichačů“ toluenu či běžného čistícího prostředku pod známou značkou Čikuli. Ke zneužívání některých léků docházelo již dříve.
Když jsme se dotkli alkoholu, ani v nočních podnicích „I. cenové skupiny“ nebo ještě dražší „výběrové skupiny“ jsem se nesetkal se známou americkou whisky druhu bourbon. Převažovala skotská anebo byla nabízena, levnější, česká. Zkráceně jsme jí říkali „ČW“, abychom před číšníkem vypadali při objednávce alespoň trochu „světově“. Zejména ale před dívkami. Zároveň jsme ušetřili.
Sandra
V běžném vysílání Československého rozhlasu a Československé televize v osmdesátých letech se Sandra ani Alphaville neobjevovaly. Mezi brněnskými disc jockeyi letěla v první půlce osmdesátek zpráva, že západoněmecká skupina Arabesque se rozpadla a Sandra odešla na sólovou dráhu. „Co se teď bude dít s německým show businessem?“ běželo nám hlavou. Tak nějak jsme byli na něj nepřímo navázáni.
První část Večera legend byla vyhrazena dámě. Úvodem zazněl hit (I'll Never Be) Maria Magdalena z roku 1985, později například In the Heat of the Nigt a další. Vše, co publikum čekalo, v plné míře dostalo.
Alphaville
Zde se rozepíšeme o trochu více. V druhé části Večeru legend před natěšeným publikem vystoupila skupina Alphaville. Název má odvozený od stejnojmenného francouzského filmového sci-fi režiséra Jeana-Luc Godarda z roku 1965. Filmové technokratické město Alphaville je chladně ovládáno strojem, superpočítačem Alpha 60, a city, poezie a individuální myšlení jsou zakázané. Budiž nám to výstrahou. Film byl v 60. letech v Československu promítán, ale jen v omezené distribuci filmových klubů tak, aby byl snížen jeho dopad na veřejnost. Později snad už byl stažen úplně. Dodnes jsem jej neviděl.
Až nyní jsem si plně uvědomil, jak byla tato skupina Alphaville svým způsobem v osmdesátkách politická. A přitom běžně občanská. Svět byl globalisticky rozdělený a Berlínem procházela zeď mezi lidmi, strašenými jadernou válkou. Tak trochu mi to připomnělo dnešek. Lidské vlastnosti se nezměnily zbořením jedné zdi. Otřepeme se a po čase zase zbudujeme novou a jinde.
Když jsme v osmdesátkách na veřejných diskotékách jako „dělníci pop music“, jak říkal jeden kolega, pouštěli skladby „Alfáčů“ anebo protiválečnou píseň 99 Luftballons z roku 1983 v podání rakouské Neny, vlastně jsme „bojovali za mír“. Stali se z nás „obránci míru“, stejně jako na druhé straně hranic. V Brně po „obráncích míru“ pojmenovali celou velkou ulici, třídu. Dnes opět Joštovu. Každopádně jsme věděli, že bychom proti západním Němcům nebojovali a nějak bychom se už domluvili. Ostatně, v roce 1968 k nám do Československa vojensky vpadli právně „spřátelení“ Němci východní. V Brně bylo několik protiatomových krytů civilní obrany. Učeny byly hlavně pro „důležité činitele“. Nepřímo však vyvolávaly společenskou atmosféru strachu, díky které lze snadněji lidi ovládat.
Také si lze poukázat na skladbu Big in Japan, která na vystoupení zazněla. Není o Japonsku, ale o ztroskotancích. Připomeňme si drogově závislé mladé lidi shromažďující se kolem „stanice Zoo“ západoberlínského metra u zoologické zahrady. Západoněmecký film o drogové diskotékové scéně a o dětské prostituci s názvem My děti ze stanice Zoo je z roku 1981. Film vznikl na základě stejnojmenného literárně sepsaného a knižně vydaného skutečného příběhu Christiane F. U nás nebyl promítán. V Československu vyšel jen český překlad knihy roku 1987 v Mladé frontě. O knize se ale už předtím u nás hodně psalo. Zřejmě inspirovala Radka Johna k napsání Mementa. Vyšlo roku 1986 a nahlodalo oficiální obraz o stinnou stránku.
Vedle Big in Japan zazněly další sklady jako Sounds like a Melody, Dance with me, Summer in Berlin, Jet Set nebo A Victory of Love.
Mladší návštěvníci Večera legend, kteří se tu a tam poskrovnu vyskytli, se museli cítit jako v „klubu důchodců“. Lépe řečeno, mezi veterány. Věkem stařenky a staříci vískali, tančili a svítili mobily nad hlavami. Ve svých šedesáti sedmi letech jsem odpovídal věkovému průměru. Publikum čekalo a čekalo. Dívali jsme se jeden po druhém s otázkou v očích, kdy to bude, kdy už to bude…? Stále nic, stále nic… Vždyť jsme tu hlavně kvůli „tomu“. Všichni jsme čekali na jedinou skladbu. Zazněla skutečně až jako poslední. Pěkně nás napínali. Skoro tři hodiny celkem. Při prvních tónech Forever Young, hitu z roku 1984, se zaplněnou sportovní halou ozvalo hlasité, mnohohlasé vydechnutí „och!“. Doteď mi zní v uších, když si na to vzpomenu. Vstal i ten, kdo ještě seděl. Vstali i lidé s hůlkou a o berlích. Dav se dojal, dočkal se, dožil se. Emoce nemusí být kýčem.
Forever Young zaznělo dokonce ve dvou aranžmá. Známá je i symfonická, mnohem pozdější, verze. Píseň doznala mnoha „cover versions“. „Být stále mlád“ nazpíval také Karel Gott na původní český text Eduarda Krečmara roku 2000. Text v podání Alphaville z roku 1984 z doby „studené války“ je ale hodně drsnější. „Věčné mládí“ by mohlo rychle skončit zkázou světa. Tak jako dnes. Opomenout nemůžeme ani německou verzi Für immer jung německého rappera Bushida s hostujícím zpěvákem Karlem Gottem a s černobílým hudebním videoklipem se záběry v autě jedoucí stárnoucí hvězdy. Skladba je z roku 2008.
Říká se, že význam skladby Forever Young můžeme měnit podle okolností doby a průběhem času. Každopádně vždy má svůj význam. Někdy i dokonce stejný či podobný, i když po více než čtyřiceti letech.
Tak zdar, a vzájemně si popřejme Forever Young!
Autor účinkoval jako profesionální disc jockey, po amatérských začátcích, v letech 1982 až 1990.
Dodatek k autorově knize Právo z osmdesátek aneb Oldies. Praha, Nakladatelství Leges 2025, 230 stran. ISBN 978-80-7502-755-9.
Vystoupení hudební skupiny Alphaville v Brně dne 21. září 2026.
