Článek
„Máš na chalupě levnější noční proud?“, zničehonic se mě zeptala mladší kamarádka. Byla nejen zvídavá, ale i šetrná. „Ano, mám, ale není jen noční, je i odpolední. Pro elektrický bojler do koupelny stačí. Navíc jej mohu kdykoli přepnout na běžný tarif.“
Po chvíli jsem se kamarádky zeptal: „A poslouchalas někdy Noční proud?“, snažil jsem se před ní trochu vytáhnout. Její velké modré oči vyjádřily údiv. „Jak to myslíš, poslouchat noční proud?“ „Začněme nejprve Větrníkem“, odpověděl jsem jí. „Ty máš na chalupě i větrník?“, udivila se. „Jo, dětský, koupený na pouti“, uťal jsem její dotazy.
Větrník, Rytmus a Noční proud
„Retro styl“ je trochu módní. Někdy ale obsahuje výpověď o nás samých. Není však Větrník jako Větrník. Tradiční karamelový zákusek nechme stranou.
Poslechovým diskotékám, jak se jim v sedmdesátých a osmdesátých letech říkalo, by z rozhlasového vysílání státního Československého rozhlasu odpovídal ojedinělý hudební pořad Větrník, rozhlasová diskotéka.
Vysílán byl v letech 1974 až 1991. Původně na rozhlasové stanici Vltava. Mnozí kamarádi si nahrávali vysílané zahraniční rockové skladby na kotoučové magnetofonové pásky a později na magnetofonové kazety. I dnes bývají podobné pořady vysílány na některých rozhlasových stanicích anebo jinak zpřístupňovány, zejména malou klubovou formou.
Při této příležitosti můžeme připomenout, ovšem s nesrovnatelně menším veřejným dopadem, hudební pořady Malého divadla hudby Moravského muzea v Brně z let sedmdesátých a osmdesátých. Skončily v půli devadesátých let. Nelze říci, že by se tu jednalo o zábavní umění. Spíše o neokázalé hudební vzdělávání po způsobu cíleného zpřístupňování zahraničních nahrávek a hudebních informací veřejnosti, které mnohde jinde chybělo.
K rozhlasovému Větrníku se sluší podotknout, že národní podnik Supraphon vydal v letech 1985, 1986 a 1988 tři dlouhohrající gramofonové desky, „elpíčka“, pod názvy „Posloucháte Větrník…“/1, 2, 3. Podtitul zněl Mladý rock z rozhlasového pořadu. Nahrávky obsahovaly výběry skladeb českých rockových skupin, vysílaných Československým rozhlasem v pořadu Větrník. V letech 1985 až 1987 vyšlo v Supraphonu také několik singlů s českým rockem v edici Posloucháte Větrník.
Madším „sourozencem“ Větrníku se stal hudební rozhlasový pořad Rytmus. Vysílán byl rovněž Československým rozhlasem, jak jinak při jeho legálním monopolu, opět na rozhlasové stanici Vltava. Dělo se tak od konce 70. let a v 80. letech. Vysílané skladby jazzu a moderní populární hudby bývaly doprovázeny hlubším odborným komentářem. Nejednalo se o žádný zábavný hudební proud, který by snad byl využitelný i k tanci. Sama rozhlasová stanice Vltava byla určena spíše náročnějším posluchačům až milovníkům či znalcům umění. Rytmus byl spojen s disc jockeyi Milošem Skalkou a Jakubem Jakoubkem, scénáristy pořadu, a hercem Michalem Pavlatou.
Zmínit musíme též tříhodinový rozhlasový víkendový programový blok, složený z různých hudebních děl a jiných prvků. Nesl název 3 × 60, a to stereo. Vysílán byl stereofonně na velmi krátkých vlnách v letech 1977 až 1990. U nás na stanici Vltava a souběžně na Slovensku na stanici Devín, které byly technologicky zařízeny na stereofonní rozhlasové vysílání. Mohli jsme se na dálku setkávat s disc jockeyem Milošem Skalkou, předním scénáristou programového bloku.
Rozhlasový přelom nastal až počátkem října 1989. Československý rozhlas začal na stanici Hvězda živě vysílat pořad s názvem Noční proud. Opět je spojen zejména s disc jockeyem a publicistou Milošem Skalkou. Noční proud, známý dodnes, představil živě vysílaný rozhlasový pořad diskotékového typu bez pevného scénáře. Založen byl na improvizaci disc jockeye, moderátora pořadu. V československé rozhlasové praxi něco neobvyklého. Závan tvůrčí volnosti. Doba už pokročila.
Hi-Fi kluby Svazarmu
Sluší se připomenout Hi-Fi kluby Svazarmu. Plný název Svazarmu, zkratkového slova, zněl Svaz pro spolupráci s armádou. Jednalo se o „dobrovolnou organizaci“ podle právního názvosloví z počátku padesátých let. Dnes bychom řekli o civilní korporaci v podobě dobrovolného svazku. „Dobrovolné organizace“, později zvané „společenské organizace“, mající zvláštní civilní status, měly nahradit dřívější a zároveň tradiční spolky. Svaz pro spolupráci s armádou byl v Československu založen roku 1951 jako branná organizace. Stalo se tak, jak jinak než po sovětském vzoru, a to zákonem o branné výchově z téhož roku. Svazarm zanikl roku 1990.
„Základní organizace“ měl svaz rozmanité a hlavně činorodé. Ostatně kdysi u nás běžně používaný a velmi rozšířený počítačový textový procesor Text602, zkráceně T602, pramenící roku 1989, odkazoval svým číslem v názvu na 602. základní organizaci Svazarmu.
Po jeden čas jsem býval členem brněnského Hi-fi klubu Svazarmu, ale nevěnoval jsem se tomu. Některé gramofonové desky vydané Supraphonem, národním podnikem, nesly na obalu údaj „Vydáno ve spolupráci s ČS. HI-FI KLUBEM SVAZARMU“. Nad tím bylo zobrazeno docela známé logo. Brali jsme to jako znáruku technické kvality nahrávky a někdy i jako značku dobrého výběru obsahu. Pod pražským Hi-Fi klubem Svazarmu vznikla Elektronika Praha s prodejnou v ulici Ve Smečkách. Koupit tam bylo možné například zesilovač řady Transiwatt. Některé prodeje byly určeny jen členům. Stát se jím mohl kdokoli.
Někteří kolegové, tehdy amatérští disc jockeyové, využívali „svazarmovského“ krytí ke své veřejné činnosti. Zdá se, že to bylo účinné zejména počátkem 80. let. „Razítko Svazarmu“, které měl účinkující, totiž otevíralo dveře, alespoň po jistou dobu, na venkovských místních národních výborech. Povolení pořádání veřejné taneční zábavy v podobě diskotéky tak mohl pořadatel dosáhnout bez potíží. Vždyť v pozadí stál Svazarm! Právně vzato se tak stalo na základě správního uvážení národního výboru ve správním řízení.
Ideál společenského poslání disc jockeye
V osmdesátých letech, jakož i dříve, býval kladen politický důraz na „společenskou odpovědnost“, jak bychom dnes řekli. Vystižen měl být i plněním „společenského poslání práce disc jockeye“. Podobně jako činností kohokoli jiného. Nezapomínejme, že jsme se právně pohybovali v duchu československé tzv. socialistické ústavy z roku 1960. „Práce je v socialistické společnosti prací ve prospěch celku a zároveň ve prospěch pracovníka samého.“, pravila Ústava.
Kulturně-politicky očekávané společenské poslání disc jockeye si můžeme přiblížit následujícím citátem z okruhu „jednatelství koncertů a estrád“, řečeno slovy zákona. Citát je z roku 1974: „Velmi znepokojivé jsou všeobecné znalosti těch, kteří pro svou práci široký rozhled a co možná hluboké odborné i všeobecné vědomosti nutně potřebují – disc jockeyů. Zabývá-li se takovou náročnou činností absolvent devítiletky, chybí mu zpravidla nejen větší míra životních zkušeností, ale především odborné, jazykové i všeobecné vzdělání. Nestačí přece znát název písničky a eventuálně umět »volně« přeložit titul do češtiny, když o skutečném obsahu písně, o slohových znacích žánru a o interpretech neumí takový disc jockey kromě několika povšechných frází říci svým posluchačům nic nového. Jistěže od něj neočekáváme zasvěcenou přednášku, ale musíme požadovat, aby byl sto kvalitně plnit společenské poslání své práce.“[1] Pravil tak předseda rekvalifikační komise krajského osvětového domu, Pražského kulturního střediska, jehož součástí bylo krajské jednatelství koncertů a estrád.
V zásadě měl předseda pravdu, ale věcně zúženou. Týkala se převážně jen poslechových diskoték malého klubového typu či některých poměrně specifických a zejména příležitostných zábavně-kulturních programů. Nikoli běžných tanečních zábav s uváděnou reprodukovanou hudbou, o které byl největší zájem veřejnosti. Již proto, že nahrazovaly to, co povětšině chybělo ze světové pop music v rozhlasovém a televizním vysílání. Stejně jako na pultech obchodů. Příčiny nedostatku byly dvojí: kulturně-politické a vázaně devizové. Československá koruna nepatřila mezi volně směnitelné měny. Licence nebyly zdarma.
Během následujícího desetiletí, let osmdesátých, postupně opadal a chladl ideál „společenského poslání“ povolání disc jockeye. Celkově se měnila doba, převážně rostl spíše „konzum“ a touha po Západu a po spotřebním a oddechovém stylu života. Možná poněkud naivně představovaném.
Brněnským příkladem slouží počátek osmdesátých let, kdy došlo k poměrně rozsáhlé profesionalizaci disc jockeyů. Stalo se tak pod hospodářským tlakem zejména dvou podniků řízených Národním výborem města Brna, Restaurací a jídelen Brno 1 a 2. Plán maloobchodního obratu musel být splněn! Třeba říci, že tím došlo, možná mimoděk, k nastolení jiného kurzu, než bývalo předtím kulturně-politicky chtěno.
V umělecké agentáži a v cenovém výměru, který byl projevem státního řízení cen, se mluvilo o „komponovaném pořadu“. Běžná umělecká úroveň, pokud by se jednalo o mluvené slovo a jeho obsah, ale bývala spíše malá, takříkajíc obecně běžná. Návštěvníky obyčejné taneční zábavy, ať v městském nočním podniku nebo na venkovském výletišti, zásadně až tak nezajímalo „vyprávění“ o gramofonových deskách. Tomu sloužil jiný žánr, a to poslechové pořady čili tzv. poslechové diskotéky malého klubového ražení a některé pořady rozhlasové.
Spektrum, do kterého jsme nahlédli, si můžeme následně doplnit o kulturní fondy.
Kulturní fondy
Prací se právně rozuměla též „tvůrčí práce“ ve smyslu autorského zákona z roku 1965. A to i tehdy, jestliže byla vykonávána ve svobodném povolání včetně možné veřejné podpory autora nebo výkonného umělce z kulturních fondů.
Jednalo se o tři fondy: Český hudební fond, Český literární fond a Český fond výtvarných umělců. Způsoby veřejné podpory z těchto fondů bývaly docela rozmanité. Sledovaly kupříkladu příznivé tvůrčí prostředí. Sám jsem byl v letech 1988 až 1989 stipendistou Českého hudebního fondu. Pracoval jsem na právních otázkách umělecké agentáže a její reformy.
Kulturní fondy v Československu vznikly v roce 1953 podle sovětského vzoru. Úvahy o založení Československého kulturního fondu však pronikly do veřejného prostoru už koncem 20. let. Možná právě „sociální původ“ kulturních fondů jim byl po převratu roku 1989, poněkud povrchně, „na škodu“. Obecně se totiž jednalo o jeden z možných modelů veřejné podpory umělecké a slovesně vědecké tvorby, která nemusí být úživná. Ač jí zpravidla sledujeme veřejný prospěch.
Stálý zdroj příjmů kulturních fondů byl založen na třech povinných příspěvcích. Platili je příjemci autorských odměn a odměn výkonných umělců, dále uživatelé autorských děl, například divadla, rozhlas a televize či pořadatelé koncertů, jakož i uživatelé autorskoprávně volných děl, u kterých uplynula zákonná doba ochrany, kupříkladu nakladatelé klasické literatury. Tak trochu ve stavovském, ovšem nuceném, stylu „umělci a vědci sobě“ a navrch ti, kteří jejich výtvory hospodářsky využívají.
Podpora tvůrčí činnosti ve smyslu československého zákona z roku 1965 byla po roce 1989 výslovně věnována i zábavnímu umění. Český literární fond měl podle vládního nařízení z roku 1969 – ovšem až v posledních letech 1993 až 1994 – zvláštní sekci pro výkonné umělce v oblasti zábavního umění. Například pro umělce mluveného slova. Český hudební fond měl v poslední době zase zvláštní sekci pro populární hudbu. A taktéž pro hudební vědu a hudební kritiku. Dlužno říci, že dřívější zábavní právo, „entertainment law,“ bylo tvořeno řadou rozličných předpisů.
Ještě z počátku devadesátých let si mnozí pamatujeme například na povinný příspěvek příjemce honoráře za vydání literárního díla na Český literární fond. Příspěvek činil 2 procenta hrubého honoráře před zdaněním daní z příjmů z literární a umělecké činnosti. Srážel jej a odváděl plátce honoráře.
Kulturní fondy byly v Česku privatizovány zákonem o změně jejich postavení z roku 1993, účinným od následujícího roku. Pozbyly tak svého veřejnoprávního postavení podle autorského zákona. Nejednalo se o státní fondy ani o fondy soukromé. Privatizace veřejnoprávních kulturních fondů byla – v porovnání s jinými privatizacemi v té době – provedena zvláštním zákonným postupem. Právními nástupci kulturních fondů se staly nadace soukromého práva podle občanského zákoníku. Kulturní fondy si je samy předem založily. Tím zanikl poslední zbytek soustavy povinných příspěvků na kulturní fondy, sledující obecné blaho kulturní. Slovensko zvolilo jinou cestu, totiž nový zákon o uměleckých fondech.
Pohled na dnešek
Roku 1992, tedy ještě v době československé federace, byly zákony zřízeny Státní fond kultury České republiky a Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Druhý z nich byl později nahrazen Státním fondem kinematografie, aby se následně stal Státním fondem audiovize. Jedná se o státní fondy stojící vně státního rozpočtu. Získat státní podporu z nich bývá poměrně složitou záležitostí.
Všeobecná veřejná, rovněž státní, podpora kultury byla u nás uzákoněna až roku 2006 zákonem o některých druzích podpory kultury. Věda se řídila jinými pravidly, výzkumnými. Po zániku kulturních fondů s „chudými“ nástupnickými nadacemi, prostými stálých zvláštních příjmů, jsme museli na něco podobného čekat třináct let.
Roku 2025 byl zmíněný zákon novelizován. Zřízen byl „registr umělců“ jako informační systém veřejné správy, vedený Ministerstvem kultury. Poněkud zavádějící je veřejnoprávní pojem „status umělce“, protože se jím rozumí jen osvědčení o zápisu v neveřejném registru umělců na základě podkladů. Údajně je v něm zapsáno asi 500 lidí. Příspěvek ze státního rozpočtu na tvůrčí nebo studijní účely je vázán na tento zápis. Celá soustava je složitá. Podnět k jejímu zavedení vyvolala nedávná doba nouzového stavu v souvislosti s epidemií covid-19 a potíže s dotačním programem pro umělce ve svobodném povolání, kterými mohl být „kdokoli, anebo nikdo“. Například v porovnáni se živnostníky zapsanými ve veřejném živnostenském rejstříku.
Dlužno dodat, že legální soustava kulturních fondů s povinnými příspěvky z let 1953 až 1993, dobíhající ještě roku 1994, byla pro potenciální příjemce podpory mnohem jednodušší. Zbudována byla pro tvůrce samé. Nikoli například pro kinematografickou výrobu nebo distribuci, pro které v letech 1945 až 1993 platil státní filmový monopol. A podobně ani pro rozhlasové a televizní vysílání jako takové.
Spektrum předchozího textu je trochu různorodé. Prolíná se jim však „červená niť“. Spočívá v činorodosti, která je lidskou přirozeností.
A ta vyžaduje i veřejnou podporu.
Autor účinkoval jako profesionální disc jockey, po amatérských začátcích, v letech 1982 až 1990.
Dodatek k autorově knize Právo z osmdesátek aneb Oldies. Praha, Nakladatelství Leges 2025, 230 stran. ISBN 978-80-7502-755-9.
[1] Hadraba, A.: Rekvalifikace po prvním kole. Rozhovor s Petarem Zapletalem. Melodie, roč. 12, 1974, č. 10, s. 289-299.
