Článek
Dvousetletá homeopatie patří mezi tradiční evropskou medicínu. Spjata je s německým lékařem Samuelem Hahnemannem, který žil v letech 1755 až 1843.
Homeopatie je rozšířena po celém světě jako vitalistický projev plurality způsobů léčby v humánní a veterinární medicíně a péči o rostliny. Zároveň homeopatie svědčí o integrativní medicíně, integrativním rostlinolékařství a integrativní farmacii. Mluvíme také o agrohomeopatii.
Ve Švýcarsku je humánní homeopatie hrazena ze zákonného zdravotního pojištění jako jeden z oborů komplementární medicíny. U nás bývala v první půli 90. let hrazena homeopatická vyšetření. Nikoli však všeobecně, ale jen některými zdravotními pojišťovnami. Například Podnikovou zdravotní pojišťovnou Garant, která již zanikla. V té době některé jiné zdravotní pojišťovny jako Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna proplácely alespoň pojištěncovy náklady na koupi homeopatických přípravků, a to ze svých fondů prevence. Zesílil však protitlak zájmových lékařských korporací, České lékařské komory a České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, a tak zdravotní pojišťovny od této péče o pojištěnce ustoupily.
Homeopatie obsahuje metafyzický prvek, který je povahově nadřazený nejhrubší hmotě. Ta se stává jen nosičem zachycené síly. A v tom je „zakopaný pes“. Týká se „jemného“ pojetí člověka a impulsů v tocích a chvěních záření a až následného léčebného projevu na „hrubohmotném“ čili „pozemském“ těle.
Pro většinu křesťanů, doktrinárně vzato, je homeopatie účinnou, ale duchovně nebezpečnou, „bílou magií“. Pro materialistické stoupence vědeckého světového názoru zase jde o podvod. V lepším případě má podle nich homeopatie vliv jen na prožívání choroby. Anebo může mít dle jejich mínění význam jako šidítko neboli placebo. Možná něco jako vlídný pohled oblíbeného terapeuta. Anebo podmanivý úsměv veterináře a sobě vemluvení býka nebo včely, pokud jde o používání veterinárních homeopatických přípravků. Nemluvě o rostlinné homeopatii a o pěstiteli.
Po jistý čas v 19. stolení byla u nás homeopatie zakázaná. V tomtéž století ale také proběhla habilitace z homeopatie na pražské lékařské fakultě. Z doby první půle dvacátého století v Československu známe tzv. homeopatky neboli válcové homeopatické lahvičky z trubicového skla. Kdysi na ně pamatoval sazebník daně z obratu.
Roku 1995 se v Praze konal Světový homeopatický kongres pod záštitou prezidenta republiky Havla a ministra zdravotnictví Rubáše.
Dnes podle EU musíme v celém Evropském hospodářském prostoru u hospodářských zvířat chovaných v ekologickém zemědělství dávat léčebnou přednost homeopatikům a přírodním léčivům před alopatiky. Začalo to u nás roku 2000. Důvodem spočívá v kvalitě potravin živočišného původu. Alopatiky rozumíme biochemické nebo biofyzikální léky.
Homeopatie ve zdravotních službách znamená zdravotnickou metodu. Nejedná se o lékařskou odbornost ani o obor zdravotních služeb. Homeopatii může praktikovat každý zdravotnický pracovník, pokud to oborově, věcně, přichází v úvahu. Zároveň z toho ale plyne nebezpečí. Týká se chybějícího zdravotnického vzdělání v homeopatii. Vedle toho se jedná o obor léčitelských služeb, které jsou volné. Ovšem také bez vazby na vzdělání.
Homeopatické postupy tak, jak je dnes veřejně známe, popsal a klinicky zavedl Samuel Hahnemann. Kdo nabízí jejich modifikace, musí vysvětlit, v čem spočívají a zda se ještě jedná o homeopatii podle jejích podstatných pojmových znaků, jak jsou obecně uznávány podstatnou částí homeopatické obce v místě a čase.
Kuličky nebo jiná hrubá zachycení a individuální postoj ošetřovaného
Drobné cukrové kuličky nebo jiná hrubě hmotná zachycení do jiných věcných nosičů, potažmo do výrobků, nemají léčivé vlastnosti. Slouží pouze k účelovému hrubohmotnému zachycení předpokládané jemné síly. Podobně tomu je u některých antroposofik, rovněž tak léčivých přípravků, a zřejmě i u spagyrik či alespoň některých z nich. Mechanismus účinku směřuje na „jemnější“ lidskou vrstvu. Až následně se projeví „nahrubo“. Hrubohmotné nosiče sehrávají roli jen z hlediska výrobkového nakládání, skladování a podobně.
Původ síly léčivých vlastností je v případě homeopatik zjevně předpokládán v jemnějším, avšak stále ještě poměrně „hrubém“ bezprostředním okolí člověka. Homeopatie by tak nepřekračovala hranice materie. Jen by technologicky pracovala s materií podstatně „jemnější“, nežli alopatické léčivé přípravky.
Připomenout si můžeme kuličky ze staniolu, velikosti tak do dlaně. Používal je známý německý léčitel Bruno Gröning, zesnulý roku 1959. Zřejmě se jednalo o hrubohmotná zachycení, tedy o věcné nosiče, které byly předem trvale nabité nebo dle konkrétního člověka nabíjené, a to předpokládanou jemnější silou léčivé vlastnosti. Gröning také dával fotografie nabitých staniolových kuliček nemocným lidem „na památku“ k vyléčení. Očitá svědectví nalezneme v posledním, třetím, dílu německého filmového dokumentu Fenomén Bruno Gröning. Film je veřejně dostupný na You Tube s českým rychlodabingem. Ostatně, právě s Brunem Gröningem se pojí celý samostatný, smutný, „právní příběh“. V dnešní době, oproti nedávné minulosti, by takový příběh podle všeho dopadl dobře.
Otázkou může být, zda Gröningem používaný postup využíval „nižší“ toky jako tomu bylo a je u homeopatik a podobně, anebo se jednalo o hrubohmotné nosiče vyššího Aetheru, počeštěle éteru. Na pradávný Aether a jeho znalost jsme pozapomněli. Proud obnoveného, veřejně dostupného, poznání ale tryská k obecnému prospěchu. Gröningovy přípravky byly lidem určeny k všeobecné léčebné indikaci po způsobu „všeléku“. V tom by spočíval podobný podstatný znak s Aetherem. Zároveň by se asi jednalo o znak odlišný od homeopatik a jim podobných či s nimi srovnatelných přípravků. V Gröningově veřejně známém případě staniolových kuliček musíme vzít v potaz „zprostředkování“ působení síly pomocí určitého „přípravku“. Vybavuje se proto „zapomenutý“ všelék Eiridio, který byl jako prostředek přílivu uzdravujících sil určen pro každou nemoc. Aniž by sám léčil.
Ve všech podobných případech se jedná o léčbu, která odvisí od osobního postoje pacienta či klienta. Individualita sehrává mnohem větší roli nežli při jiných praktikách. Ošetřovaný má být o své vůli a v důvěře vnitřně nastaven, otevřen, k nebrzdícímu přijetí působení síly o léčivé vlastnosti. Nic zvláštního na tom až tak není. Nezbytnost „otevření se“ ošetřovaného či alespoň jeho součinné uvolnění v důvěře nalezneme v základu řady praktik nebo oborů péče o zdraví. Opak, někdy vedený pocitem strachu, maří snahu o zlepšení nebo zachování zdraví.
Homeopat a řádná odborná péče
V českém právním prostředí je homeopatem každý, kdo poskytuje péči o zdraví lidí, zvířat nebo rostlin po homeopaticku. Jako příslušník zdravotnického povolání ve zdravotních službách anebo jako jiný odborník na homeopatii, který poskytuje jiné služby. Například tedy živnostník. Lékové právo používá obecný, střechový, výraz odborník na homeopatii.
Z hlediska české statistické Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO) z roku 2010, zveřejněné ve Sbírce zákonů, spadá homeopat do podskupiny „Specialisté v oblasti tradiční a alternativní medicíny“ (kód 2230). Vedle například specialistů na ajurvédu, akupunkturu a tradiční čínskou medicínu. Česká statistická klasifikace je vypracována na základě mezinárodního standardu Mezinárodní organizace práce (ILO).
Homeopat nebo homeopatka patří do Evropské klasifikace dovedností nebo kompetencí, kvalifikací a povolání (ESCO). Členské státy EU mohou upravit veřejnoprávní předpoklady pro výkon tohoto povolání. V české úřední Národní soustavě povolání pro účely trhu práce není homeopat obsažen. Tím pádem není ani obsažen ani v české úřední Národní soustavě kvalifikací.
V soukromoprávním smyslu občanského zákoníku patří homeopat mezi odborníky, povinné řádnou odbornou péčí. Musí proto postupovat znale a pečlivě i s přihlédnutím k oborovým pravidlům homeopatie, protože se povahově jedná o péči o zdraví při plnění smluvního závazku. Mluvíme o odbornické odpovědnosti ve významu náležitosti či patřičnosti včetně odborné, tudíž vyšší než běžné, opatrnosti.
Pokud by homeopat nejednal s řádnou odbornou péčí, šlo by to podle občanského zákoníku k jeho tíži. Zmíněné pravidlo platí jako příkaz pro každého odborníka ve smyslu soukromého práva. Tedy i bez ohledu na eventuální veřejnoprávní předpoklady výkonu povolání, pokud by byly stanoveny. Například i bez zřetele na odbornou zkušenost, délku odborné praxe či na rozsah a stupeň odborného vzdělání a podobně. Pro lékaře homeopaty a jiná zdravotnická povolání homeopatická platí navíc ještě zvláštní profesní pravidla. Účel sleduje ochranu slabší strany, tedy pacienta.
Podle standardu diagnostických a léčebných postupů, zveřejněného Ministerstvem zdravotnictví ve Věstníku z roku 1997, patří homeopatie spolu s akupunkturou mezi „alternativní metody léčby“. Podle ministerského mínění „Akupunktura a homeopatie jsou metody, pro jejichž účinnost není dostatek objektivních důkazů. Jsou-li přesto na žádost nemocného aplikovány, nesmí v žádném případě dojít k oddálení adekvátní farmakoterapie.“
Dlužno dodat, že se jedná o „silný“ názor z roku 1997, který nebyl ministerstvem změněn či opuštěn ani po téměř třiceti letech světového výzkumu, univerzitního vzdělávání a klinické praxe. Nezbývá proto než jej pojmout kriticky ve smyslu současně dostupného stavu poznání a každopádně jej odborně revidovat. A to i s přihlédnutím k právu EU a současnému českému zdravotnickému a farmaceutickému právu. V roce 1997 jsme ani nebyli členským státem Evropských společenství a k jeho právu jsme se jen postupně přibližovali. Pojem „evidence-based medicine“, který zřejmě stojí za citovaným ministerským míněním, je jedním z více medicínských pojetí. „Evidence-based medicine“ se podstatnou měrou veřejnoprávně i soukromoprávně významově liší, pokud jde o průkaznost podkladů („evidence“) pro různé právně vymezené účely. A to ani nemluvíme o procesněprávní zásadě volného hodnocení důkazů.
Homeopatické přípravky
Homeopatika čítají asi 6 000 druhů. Z toho je běžně používáno okolo 200. V EU a Evropském hospodářském prostoru spadají homeopatika pod lékové právo včetně lékopisů. Výslovně s nimi počítá též Evropský lékopis podle Úmluvy o vypracování Evropského lékopisu z roku 1964, kterou spravuje Rady Evropy, stojící mimo Evropskou unii. Česko přistoupilo k úmluvě a jejímu protokolu roku 1998.
Roku 1992, ještě v Evropském hospodářském společenství (EHS), došlo k lékovému uznání a podřazení homeopatik. Na druhé straně to ale přineslo rizika. Homeopatika totiž nelze medikovat podobně jako alopatika, tj. biochemicky nebo biofyzikálně. Homeopatika jsou povahově spojena s jiným obrazem světa a s ucelenou, svébytnou, naukou. Výraznou roli sehrává individualita pacienta, a tedy i homeopaticky vedená anamnéza. Co sedí u jednoho nemocného, nemusí být použitelné u druhého.
Homeopatické přípravky se podle zákona považují za léčivé přípravky. Svým mechanismem účinku jsou ale vůči molekulární chemii jinorodé. Jsou zcela odlišné od přírodních i uměle chemických látek. Účinek homeopatik není biochemický ani biofyzikální. Na „pozemské“ tělo působí tyto přípravky nepřímo coby pouhé hrubohmotné nosiče jemnější síly. Pracuje se zde s vitální silou, která má povahově blíže k duchu než k tělu. Mluvíme proto o „jinolécích“ a o jejich svébytných předpokladech včetně vyzařování lidského ducha. Výzkum, který by si toho věcně nehleděl, by byl zcestný. Pokud by vycházel ze specifických hledisek alopatických, nebyl by zde použitelný. Homeopatický způsob prokazování přitom vyplývá z lékového práva.
Veřejnoprávně rozlišujeme dvojí humánní homeopatické přípravky. Za prvé ty, které byly zjednodušeně registrovány bez důkazů účinnosti. Za druhé pak specifické homeopatické přípravky. U nich je možno ve zvláštním řízení doložit homeopatické použití a léčebné indikace. Důkazem slouží publikace uznávané v členských státech EU s tradiční homeopatickou praxí anebo výsledky výzkumu spočívajícího v homeopatickém způsobu prokazování; tzn. v podání látky za účelem zjištění příznaků. Pro veterinární homeopatické přípravky je stanoven další režim.
Bezpečnosti homeopatik řeší například dokument Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 2009. Má název Bezpečnostní otázky v přípravě homeopatických přípravků (Safety issues in the preparation of homeopathic medicines).
Homeopatické ředění
Homeopatickým ředěním je právně vzato sledována bezpečnost. Rozhodné je, zda technologie výroby obsahuje právě takové ředění. Bez ohledu na protřepávání a rozmělnění. Pod homeopatický přípravek proto spadá každý výrobek určený k prevenci nebo léčbě, jehož výroba obsahuje homeopatické ředění. Příkladem slouží Schüsslerovy soli. Nemůže proto jít o doplněk stravy ani o nic jiného. Ze zákona je takový výrobek považován za homeopatický přípravek, a tím pádem spadá pod režim lékového práva.
Pakliže spagyrika, přes veškerou „jemnou“ povahu, nejsou vyráběna homeopatickým ředěním, nýbrž máčením, nejedná se o homeopatika. O takové ředění nejde ani u Bachových květových esencí. Nezbývá proto, nežli právně rozlišovat i uvnitř skupiny „bioinformačních“ výrobků, a to bez ohledu na podobné vlastnosti či mechanismy účinku.
Technologie výroby homeopatik je součástí farmaceutické vysokoškolské výuky.
Lékařský předpis?
Patříme mezi země s tradiční homeopatickou praxí. Jsme ale ojedinělí v tom, že převážná část humánních homeopatických přípravků je u nás vázána na lékařský předpis. Na Slovensku to již před lety zrušili. Poslanecký pokus o zrušení u nás v roce 2019 nevyšel. Někteří lékaři si možná myslí, že jsou stejně tak dobrými znalci biomedicíny jako hermetických, kdysi raději skrytých, nauk.
Státní ústav pro kontrolu léčiv registruje 834 homeopatických přípravků v různém postavení v rámci české anatomicko-terapeuticko-chemické skupiny homeopatik (V-12). Z toho 251 je vázáno na lékařský předpis. Panují však právní pochybnosti o zákonnosti rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv vzhledem k zákonným předpokladům, za kterých lze vázat léčivý přípravek na lékařský předpis. Vůbec se nejedná o věc účastníka řízení podle jeho zájmu.
Vázanost ztěžuje práci nelékařským odborníkům na homeopatii. Vázanost některých homeopatických přípravků na lékařský předpis zároveň tvoří překážku vyhrazení homeopatik k prodeji i mimo lékárny. Například v provozovně odborníka na homeopatii nebo přírodního léčitele.
Veřejné zdravotní pojištění
Roku 1950 bylo v Československu stanoveno, že na účet Ústřední národní pojišťovny nelze předpisovat homeopatické přípravky. I dnes jsou homeopatika, spolu s fytofarmaky, vitamíny a minerály, vyjmuta z úhrad z veřejného zdravotního pojištění.
Něco jiného jsou však zdravotní služby. Klinické vyšetření po homeopaticku, spojené například i s medikací, spadá pod hrazené zdravotní výkony. Použitý medicínský postup je věcí jinou. Ovšem při splnění předpokladů hrazení zdravotních výkonů. Tedy při souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a při existenci důkazů účinnosti. Spor by řešil soud. Důkazem může být před soudem cokoli.
Zatímco homeopatické přípravky ze zdravotního pojištění hrazeny nejsou, zdravotní služby po homeopaticku ano. Pakliže splňují předpoklady hrazení. Poskytovatelé zdravotních služeb však mnohdy nedbají práv pojištěnců ani výkaznictví a protiprávně po nich chtějí zaplatit cenu klinického vyšetření po homeopaticku. Ačkoli mají smlouvu s pojištěncovou zdravotní pojišťovnou.
Sice s technickou normou, ale bez zdravotnického vzdělávání
Homeopatie u nás není obsahem zdravotnického vzdělávání. Výjimkou jsou některé akce celoživotního vzdělávání, což je málo. Navíc nejsou, zcela úmyslně, zohledňovány Českou lékařskou komorou.
V roce 2017 byla u nás převzata evropská technická norma týkající se zdravotních služeb lékařů homeopatů. Jedná se o technickou normu s dlouhým názvem ČSN EN 16872 Služby lékařů s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii (MDQH) – Požadavky na lékaře s doplňující odbornou kvalifikací v homeopatii.
Technická norma počítá s tříletým studiem v rozsahu 350 hodin. Ačkoli tím došlo k dalšímu obecnému uznání homeopatie, lékařské vzdělávání v ní není podle tohoto standardu zajištěno. Ministerstvo zdravotnictví sice v roce 2021 veřejně sdělilo, že zadá jím řízenému Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, aby zajistil vzdělávání v souladu s uvedenou technickou normou. Výsledek se však nedostavil ani po letech. Vyloučit nelze, že někteří lékaři a lékařští funkcionáři mohou mít nepřekonatelný duševní odpor k homeopatii, podobně jako třeba k tradiční čínské medicíně. Negativní pocity obecně míváme každý. Těžko však věcně a právně argumentovat tam, kde bychom nechali sami sebe ovládat pouhými pocity. A obvykle bez kloudné znalosti věci a bez otevřeného „okna do světa“.
Nebezpečím proto je, že homeopaticky může u nás postupovat i takový lékař, jehož znalosti homeopatie nebyly nikým ověřeny. A proto mohou být i chabé nebo povrchní až odborně vadné. V roce 1997 byla sice zřízena subkatedra homeopatie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, ale v témže roce byla zase zrušena. Podobně volně to ovšem platí i pro léčitele. Přesto všechno musí lékař i léčitel skýtat záruku odbornosti. Odkud a v jaké míře nabydou znalost homeopatie, ale stát nezajímá. Odborná zkouška není zavedena. A přitom v sousedním Německu lze studovat „homeopatii a komplementární medicínu“ jako studijní obor na dvou vysokých školách. Ve Švýcarsku lze homeopatii studovat na dvou vyšších odborných školách.
Vysokoškolské vzdělávání v homeopatii je hojně rozšířené zejména v Indii. Bakalářské studium v oboru trvá čtyři a půl roku. Pokračovat lze v magisterském studiu, a nakonec v doktorském. Do čela bývá staven Státní ústav homeopatie v Kalkatě. Spadá do resortu svazového, unijního, Ministerstva ajurvédy, jógy a naturopatie, júnani, siddhy a homeopatie (Ayush). Podobně jako Ústřední rada pro výzkum v homeopatii. V Indii působí 259 akreditovaných vysokých škol včetně státních, ve kterých lze studovat homeopatii. Například na prestižní Dillíské univerzitě.
Námitka, že Indie není Česko, neobstojí. Medicína je světová a jedna. Liší se jen používané postupy, prostředky a látky. Těžko uvěřit, že by některé zahraniční vysoké školy, cizími státy přinejmenším nepřímo podporované, záměrně věnovaly tolik let a stupňů zdravotnického až vědeckého vzdělávání, pakliže by mělo jít o „nic“, o podvod na lidech, zvířatech a rostlinách anebo o šidítko pacientů. Aniž bychom ubírali na významu snahy o „pouhé“ lepší psychické prožívání nemoci, nelze jí rozumně věnovat tolik let oborového vysokoškolského studia. Zjevně se proto věci mají jinak. A nepůjde jen o kulturní zvláštnosti krajů, ale spíše o podstatu „všeho“.
Homeopatie před soudy
V roce 1996 byla někdejší Homeopatická společnost vyloučena z České lékařské společnosti J. E. Purkyně pro „nevědeckost“. Spor se dostal k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku jako případ Běleš a spol. v. Česká republika. Evropský soud roku 2002 rozhodl, že české soudy upřely sedmi stěžovatelům právo na soudní ochranu. A měl pravdu. České soudy včetně Ústavního soudu procesně selhaly na plné čáře. Dopustily se školácké chyby. Ovšem „jen“ procesní. Vědeckost homeopatie se na pořad jednání nedostala. Zda je homeopatie „vědecká“, je věcí filozofie vědy a jejích hledisek vědeckosti.
Nemocným lidem bývá spíše jedno, zda jsou vyléčeni vědecky nebo mimovědecky a jakou měrou. Hlavně, že se bezpečně uzdraví. Trpícího člověka zpravidla nezajímají intelektuální půtky ani učené rozpravy o různých filozofiích vědy. Na druhou stranou ale není státně odpovědné ponechávat zranitelné osoby nebo již skutečně nemocné pacienty v rukou zejména lékařů bez patřičného, ověřeného, zdravotnického vzdělání. A to je případ, krom jiného, právě homeopatie. Podobně to platí pro tradiční čínskou medicínu a pro antroposofickou medicínu, která přitom patří mezi tradiční evropská lékařství. O ajurvédě nemluvě.
Metodologie dnešního racionálního zkoumání homeopatie může být z důvodu jejích vlastností do jisté míry podobná metodologii zkoumání niterné zkušenosti, metodologii spirituální psychologie nebo metodologii anomální psychologie. V potaz nutno brát, že děje rázu jemnějšího nežli „hrubého“ biochemického nebo biofyzikálního nejsou tělesnými smysly vnímatelné. Lze o nich však pravděpodobně usuzovat dle vnějších projevů, příznaků, ošetřovaného, pakliže jsou zkoumány. Podobně tomu bývá v některých oborech zdravotních služeb, jakož i řady služeb dalších, které se přímo či nepřímo věnují péči o zdraví nebo o pohodu a podobně.
Roku 2012 Nejvyšší soud potvrdil podmíněný trest desetiměsíčního odnětí svobody a dvouletý zákaz činnosti jedné lékařce za ublížení na zdraví z nedbalosti. Lékařka léčila pacientčiny potíže se štítnou žlázou homeopaticky. Ta následně, po delší době, zemřela v nemocnici. Soud nevytýkal lékařce, že léčila homeopaticky, ale to, že nepoužila i jiných dostupných možností. Justice nevycházela z toho, že by homeopatická léčba byla nesprávná, neúčinná nebo škodlivá. Vina lékařky měla spočívat v tom, že nesledovala vývoj onemocnění laboratorními zkouškami a nijak nereagovala na zhoršení stavu.
Homeopatie se dostala před soudy ještě několikrát. Nakonec, roku 2019, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že nelékařská homeopatie je legální. Odůvodnění rozsudku se dotýká řady otázek léčitelství a zdravotních služeb.
Právní příběh homeopatie slouží za dílčí příklad zmatků světa. Zmatků v hlavách i srdcích. V jádru stojí světonázorový spor o pravdu a o způsoby jejího poznávání. A spor o podstatu člověka samého a zejména o povahu, druh a zdroj „jemných“ energií, které mají potenciálně léčivé vlastnosti.
Situace má východisko.
Spočívá ve znovuobjevování všeho prospěšného, co jsme dávno zapomněli nebo záměrně potlačili. A také v naší pokoře a upřímné důvěře ve zlepšení zdravotního stavu i stavu světa.
Podrobnosti, předpisy a jiná data, citace a odkazy zde:
Telec, Ivo: Právní příběh homeopatie. Regenerace, 2021, č. 10. Právo komplementární a alternativní medicíny. Praha: Leges 2020, 448 stran. ISBN 978-80-7502-384-1. Právo přírodního léčitelství. Praha: Leges 2018, 336 stran. ISBN 978-80-7502-306-3.





