Článek
Zeptal se mě onehdy kamarád: „Proč v knížce Právo z osmdesátek aneb Oldies chybí kapitola On the Road? Jen ji v úvodu zmiňuješ?“ Možná měl trochu smutku v očích. „Proč tam vlastně není?“, položil jsem si v duchu otázku sám sobě. Vždyť se jedná o děj romantický, cudný a zároveň právnický. Odpověď mi naběhla hlavou: „No proto, že jsi jej nesepsal!“, odpověděl jsem si.
Střihem se vrátíme do června 1982.
Právě jsem absolvoval čtyřleté studium práva na brněnské právnické fakultě. Stal jsem se právníkem, bez titulu. Jen Masarykova univerzita se nesměla jmenovat Masarykova, ale přiřčena byla Janu Evangelistu Purkyněmu. Jeho jména dnes zase nese univerzita v Ústí nad Labem. Snad aby se nám to všechno nepletlo a všichni dostali zadost. Součástí ústních státních zkoušek byla od roku 1980 povinná zkouška z marxismu-leninismu. Nebyla to žádná „právnická výsada“. Stejná státní zkouška probíhala v osmdesátých letech na všech československých vysokých školách bez ohledu na obory.
Oddechl jsem si. Zaměstnání zatím bylo daleko přede mnou a nejisté. Co však bylo od konce září jisté, byl nástup do jednoroční základní vojenské služby absolventů vojenských kateder vysokých škol, vojenským žargonem zvaných „špagáti“.
S kamarádem jsme si řekli, že to vše musíme odžít. V normálních poměrech bychom vyrazili zřejmě do Kalifornie „on the road“. Tak trochu za stárnoucími beatniky v duchu románu Jacka Kerouaca, On the Road, z roku 1957. Česky vyšel v národním podniku Odeon až v roce 1978.
„If you're going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair“, zpíval Scott McKenzie ve světovém hitu z roku 1967 s názvem San Francisco (Be Sure to Wear Flowers in Your Hair), skladatele a textaře Johna Phillipse.
Doba osmdesátek u nás nebyla běžná. On the Road se tak mohlo odehrát leda na Jižní Moravě nebo někde poblíž. A tak se stalo…
V půjčovně aut, brněnském Brnocaru, jsme si vypůjčili největší osobní vozidlo, které měli volné. Šedivou sovětskou Volhu, GAZ-24 Volga, v cyrilici psáno Волга. Nejvíce připomínala velký americký Cadillac nebo Chevrolet z přelomu 70. a 80. let. Do rozměrného vozidla, ještě větší verze kombi byla zrovna vypůjčená, se vešla menší zvuková a světelná aparatura i s kufrem plným gramofonových desek. Dozadu jsme posadili dvě blondýny. Aparaturu jsme vezli proto, abychom si mohli cestou něco vydělat. Záměrem byla vícedenní „šňůra“ po venkovských diskotékových štacích a krajině.
Oči nám svítily, když jsme před sebou na obzoru viděli zapadající Slunce nad silnicí. Legendární americká Highway 61 (U.S. Route 61), spojující sever a jih USA, to sice nebyla, ale což… Blondýnám také svítily oči. I světelná aparatura svítila, tedy občas, pokud nebyla zrovna porouchaná. Vznikla podomácku na zakázku. V duchu jsme se ocitli daleko v Zámoří.
Snad jednu zvláštnost to mělo. Nebylo totiž snadné si v Brnocaru vypůjčit auto. Nevím, jaké zacházení měli devizoví cizozemci, ale běžní tuzemci museli nejprve udělat vstupní řidičskou zkoušku. Řidičský průkaz snad ani nechtěli vidět. Tak nějak jej předpokládali samo sebou. Z celé osádky jsem byl jediný, kdo měl řidičák na auto. Ostatně byl jsem nejstarší, už třiadvacetiletý. Zkouška spočívala v ukázkovém vycouvání s vozidlem z parkoviště. Co by na tom bylo divného? Parkoviště, dílem vyhrazené pro Brnocar, stálo vedle Hotelu International v samém středu města. Zcela bylo přeplněno vozidly. Bylo proto obtížné na něm zaparkovat anebo z něj vyjet bez odření či vůbec vyjet. Navíc s rozměrnou sovětskou Volhou! Povedlo se však!
– Ostatně Volhu jsme neměli půjčenou poprvé. O něco dříve jsme využili černou Volhu ve verzi kombi. Největší osobní vůz u nás na trhu. Volhy ale byly prodávány jen podnikům. Jedinec si mohl koupit leda ojetou, což můj kamarád později učinil. Projížděli jsme jihomoravskou vesnicí. Chlapeček, když nás uviděl, se pokřižoval. Vypadali jsem jako funebráci. Vzadu složené reprobedny připomínaly dětské rakvičky. –
Postátnicová romantická cesta mohla začít. Zážitky byly romantické. Proto je přeskočím… Romantické, jak vzkazy a obrázky malované rtěnkou na zrcadle.
Jedna věc mi však utkvěla. Cestou si kamarád usmyslel, že musí něco vyřídit své známé, která vedla dětský letní tábor, kolem kterého jsme zrovna jeli. Jenže, oddělovala nás od něho řeka Oslava. Přes řeku sice vedl most, ale se značkou „Zákaz vjezdu všech vozidel“. Ačkoli jsem byl právníkem teprve pár dnů, probudila se ve mně profesní čest. Navíc jsem byl jediný, kdo měl řidičák na auto, a proto jsem je řídil. Považoval jsem se za „velitele cockpitu“ a v mžiku rozhodl, když nesmíme jet po mostě, projedeme na druhou stranu řeky vodou. Vždyť máme sovětské silniční vozidlo Volha! Nazvané podle ruského veletoku. Musí být obojživelné!
Koupající se děti a rodiče plovoucí na nafukovacích matračkách po Oslavě nechápali, proč na ně ten pán z řítícího se auta stále mává. Posunky jsem je odháněl z cesty, tedy z řeky pryč.
Sovětské „říční“ vozidlo vjelo do řeky jakoby nic. Ale někde za půlkou řečiště motor náhle zhasl. Na mostě už stál u zábradlí zástup lidí. Sledovali, jak to dopadne. Tipovali a sázeli se mezi sebou.
„Velitel cockpitu“ však musí zůstat duchapřítomný. V proudu uprostřed řeky jsem rázně zavelel: „Holky do vody a tlačit!“ Jakmile dlouhonohé blondýny otevřely zadní dveře a jako nymfy vpluly do vody, voda se nahrnula do vozidla. Asi jsem obě blondýny přecenil. Řeka je sice neodnesla, ale auto neměly šanci roztlačit. Kamarád proto musel vystoupit do vody za nimi. Jakmile otevřel přední dveře, řeka se nahrnula i tudy. Musel by se vysoukat ven jedině dveřním okénkem, ale už se stalo jinak… Spojenými silami se venkovní osádce podařilo sovětské „říční“ vozidlo Volha v proudu řeky Oslavy rozhoupat, tam zpět, tam zpět. Sázky obecenstva stojícího na mostě se tím zvýšily. A podařilo se! Motor rozhoupaného auta se zařazenou rychlostí opět zabral a vozidlo se vyhouplo na druhý břeh.
Blondýny si zasloužily živý potlesk obecenstva zírajícího na estrádní, trochu cirkusové, představení z mostu. Vstupné jsme nevybírali.
„Zákaz vjezdu všech vozidel“ jsem neporušil. Stal jsem se právníkem…
Při vrácení vozidla se v půjčovně divili, proč je auto mokré zevnitř. Navíc, když je pěkné počasí a nikde neprší. Tvářil jsem se nechápavě, někde neprší, jinde zaprší… Někdy zaprší i dovnitř…
Pár dnů po návratu mě spolucestující kamarád požádal, abych předal jedné z dlouhonohých blondýn jeho velmi osobní dopis. Bydlela na kolejích v Sušilově ulici, kousek od mého bydliště. Když jsem jí chtěl dopis předat, nebyla zrovna přítomna. Otevřela mi spolubydlící studentka. „Jak mám dopis osobně předat, když tam adresátka není?“, běželo mi hlavou. Abych dostál svému morálnímu závazku, vložil jsem dopis do jedné z bot adresátky, které stály za dveřmi. Spolubydlící studentka se divila, jak jsem z množství dámských bot poznal zrovna tu správnou botu.
Dámské červené lodičky lze lehce rozpoznat. V sovětské Volze lze totiž z dámských lodiček pít sekt Sovětskoje igristoje, v cyrilici psané Советское игристое. Sovětské šumivé bývalo v osmdesátkách u nás běžné.
Sovětský sekt sice nebyl šampaňským… Jižní Morava také není Kalifornie a Volha není Mississippy ani Cadillac. On the Road to ale bylo!
Po americké dálnici U.S. Route 61 jsem dodnes nejel.
Když jsem si po 44 letech připomněl postátnicovou „cestu za svobodou“, slyšel jsem hudbu z vedlejší místnosti. Album Boba Dylana Highway 61 Revisited z roku 1965.
