Článek
Vánoční podnebí před čtyřmi lety se vyznačovalo bezvětřím, horkem a teplým mořem. Ne u nás doma, ale na východoafrickém Madagaskaru, dříve po česku v Malgašsku, v Indickém oceánu. Přesněji řečeno, na malém madagaskarském ostrovu Nosy Be, kam hojně přilétají turisté z Evropy i jinde ze světa. Název ostrova česky znamená Velký ostrov, protože je největším ostrovem v Mosambickém průlivu mezi africkou pevninou a Madagaskarem. O Nosy Be se říká, že je „ostrovem vůní“. Pěstuje se na něm například skořice a vanilka.
V „době pocovidové“ byl člověk vděčen za všechno. Zejména za klid a ticho přírody. A to vše přinášelo ostrovní pobřeží oceánu. Natolik jsem si hned po příjezdu užíval poledního klidu v teplém moři až jsem dostal úpal. Samoléčil jsem se Aspirinem, než tělo samo zareagovalo. Večer, dávno po brzkém setmění, jsem náhle uslyšel hudbu a zpěv z okolí turistických bungalovů na pomezí džungle a pláže. Vždyť slyším „Sladké mámení“ a česky! „Že by snad projev úpalu?!“, běželo mi hlavou. Pomalu jsem šel za zvukem. Ejhle, malgašská hudební skupina hrála českou pop music, Helenu Vondráčkovou, Michala Davida a podobně. Zpívali česky, na texty koukali do mobilních telefonů.
Ani mě v důsledku úpalu a radosti z dovolené nenapadlo, zda měl madagaskarský hotelový podnik autorskoprávní licenci k živému provozování českých hudebních děl se zhudebněnými texty a jak by ji vůbec mohl získat. Česko i Madagaskar se účastní Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl. Buďme si však navzájem „právně velkorysí“, ne malicherní. Říká se tomu „daň“ či „ztráta“ za slávu, kterou bychom měli unést.
„Sladké mámení“, zpívané Helenou Vondráčkovou, jsem předtím naposledy slyšel při příležitosti podepsání nového občanského zákoníku prezidentem republiky v roce 2012. Akce se konala v Zotavovně Vězeňské služby České republiky v Přední Labské, části Špindlerova Mlýna v Krkonoších.
V ostrovním letovisku bylo hodně českých a slovenských turistů díky přímému letu z Prahy, vedle Italů. V pozdním nočním čase malgašští hudebníci a zpěváci přešli na klidné, poněkud táhlé, písně. Na hranici džungle, pláže a oceánu se rozléhalo „Vínečko bílé“. A také se bílé víno rozlévalo. Jako u nás na Jižní Moravě ve vinném sklípku. Víno ovšem bylo z francouzského dovozu.
Právě ve vinných sklípcích zaznívají zlidovělé písně. I takové, o jejichž autorovi se obecně vůbec nic nevědělo či dávno zapomnělo. Některé písně zlidověly natolik, že jméno skladatele a textaře se úplně vytratilo z veřejného povědomí a nehrálo roli. Jako by některé písně zde byly odjakživa a „spadly z nebe“. Autorskoprávně vzato se jednalo o písně anonymní.
Ze všech z nich si připomeňme právě „Vínečko bílé“, ale také „V širém poli studánečka“, „Mikulecké pole“ anebo „Mikuleckou dědinu“. Autor těchto a dalších písní nebyl žádnou smyšlenou postavou. Skutečně žil v letech 1912 až 1970 a jmenoval se František Hřebačka, rodem z moravských Mikulčic. Působil na Moravském Slovácku pod pseudonymem Fanoš Mikulecký. Léta umělecky zůstával v anonymitě, skryt před veřejností. Až později se přihlásil k autorství. Mikuleckého písně doznaly takového ohlasu, že lidé si je vzali za své a vskutku zlidověly. Netušil jsem však, že by mohly proniknout až na Madagaskar v Indickém oceánu. Jistě, místní lidé nebo česká cestovní kancelář se chtěli zavděčit našim turistům, aby se i v Africe cítili jako doma. A stalo se tak.
Československé autorské zákony z let 1965, 1953 a 1926 počítaly s díly nejen pravojmennými a pseudonymními, ale též s anonymními, jejichž autor nebyl obecně znám. Chráněna byla totožnost autorova, protože je autorovou svobodnou vůlí, zda uvede své jméno. Autorské právo k anonymnímu dílu, u něhož se autor veřejně neprohlásil, mohl svým jménem vykonávat vydavatel či jiný zveřejnitel díla. Podobně to máme dnes, jen zpřesněně.
O postavě Fanoše Mikuleckého byl v roce 1981 v Československu natočen celovečerní hraný film. Režii měl Jaromil Jireš podle scénáře Vladimíra Merty. Kameramanem byl Emil Sirotek. Film se jmenoval Opera ve vinici. Fanoše Mikuleckého zahrál Josef Kemr. Ve filmu se objevuje i postava právníka. Producentem filmu bylo Filmové studio Barrandov. Distributorem Opery ve vinici byla další „hospodářská organizace“, Ústřední půjčovna filmů.
Jedna scéna filmového děje Opery ve vinici se odehrává v reálných prostorách OSA, Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním v Praze. Týká se právě Mikuleckého autorství písní, skladeb a zhudebněných textů.
Sám jsem měl do OSA nastoupit v roce 1983 po návratu ze základní vojenské služby. V Brně se zakládala „kontrolní expozitura“ pro Jihomoravský a Severomoravský kraj. Pracoval bych doma v bytě a vyjížděl na pracovní cesty po Moravě. Dokonce mi nabídli paušální hrazení nákladů na pracovní telefonní hovory. Prostě, „home office“, jak bychom dnes řekli. Místo jsem ale přenechal svému kamarádovi, také právníkovi. Pracovní místo se sice zdálo docela atraktivním, ale chtěl jsem co nejvíce proniknout do „právních tajů“ typické právní praxe. Proto jsem nastoupil do justice jako notářský čekatel a později státní notář v Břeclavi. Léta jsem pak z toho zkušenostně žil.
Jakmile jsem na ostrově Nosy Be v Indickém oceánu zaslechl „zvuky pralesa“ v podobě „Vínečka bílého“ zpívaného s malgašským přízvukem, cítil jsem se jako doma.
Nevím proč, ale když na Moravě slyším zpívat „Vínečko bílé, jsi od mej milej,…“, vybavím si Indický oceán.
Květ fíkovníku, fíkusu, na madagaskarském ostrově Nosy Be v prosinci 2022.
