Místa, kam (skoro) nikdo nechodí: Bobří soutěska a vodopád

Bobří soutěska. Ten název jsem poprvé zaznamenala v roce 2021, kdy jsem zavítala na výstavu Srdeční záležitosti do infocentra v Kravařích na Českolipsku. Ano, bylo to v tzv. době covidové, kdy jsme vlastně nemohli skoro nic. Já říkám: „Mohli i nemohli. Záleželo na každém z nás.“ A protože hrady, zámky, kostely a jiné pamětihodnosti, kde to hrozilo větší koncentrací lidí na jednom prostoru, byly zavřené nebo kapacitně (či jinak) omezené, tak jsem o to víc cestovala do přírody. Ale zpět k Bobří soutěsce. Jakožto vášnivá sběratelka suvenýru zvaného „turistická známka“ jsem hned po příchodu domů hledala další informace k tomuto místu, abych jej mohla navštívit. Pravda, mohla jsem si to dřevěné kolečko koupit rovnou, ale to by nebylo ono. Informace resp. obrázky z místa, které mi nabídly internetové zdroje byly krásné a tak bylo rozhodnuto. Bobří soutěska s vodopádem se zapsala na seznam výletů.

Letos to konečně klaplo. Tedy, tak napůl. Po pečlivém prostudování mapy, papírové i té online, jsem se rozhodla, že z Kravař to bude krásná a ne moc dlouhá procházka. Ne, že by mi dlouhé procházky vadily, ale vybrala jsem si pro svůj výlet celkem horký den. Večer před výletem jsem (pro jistotu) zkontrolovala otevírací dobu „ícéčka“, abych se po návratu mohla odměnit dřevěným suvenýrem.

Do Kravař jsem dorazila kolem desáté. Na náměstí jsem mrkla na rozcestník. Bobří soutěska po zelené 6 km. Co na tom, že je to škrtnuté. Podle vybledlé barvy přeškrtnutí jsem usoudila, že to nebude zrovna moc aktuální. Vydala jsem se na cestu. Musím tedy přiznat, že trochu ve mě hlodala nejistota, jestli se opravdu dostanu k cíli. Čerstvá barva na turistickém značení mě však utvrdila, že to bude v pohodě a bude to jistě krásný výlet. Trasa vede zprvu po silnici, takže není kde zabloudit. První komplikace nastala, po té, co jsem prošla menším lesíkem a vyšla na krásné louce. Tak krásné, že i zelená se někde ztratila. No nic, intuitivně jsem se vydala vyšlapanou stezkou. Nevím, kdo ji vyšlapal, ale byl to zřejmě někdo, kdo šel do Kravař, protože stezka se po chvilce stočila o 180° a mě došlo, že tudy tedy ne. Mapa zůstala odvážně doma, takže snad pomůže aplikace v telefonu. Pomohla, navedla mě přes louku zpět na zelenou. Současně mi oznámila, že do Bobří soutěsky jsou to ještě 4 kilometry. To je divné, protože jsem ušla už 4,5 km a i když jsem královnou matematiky pouze za pomoci kalkulačky, tak mi došlo, že součet těchto dvou čísel je rozhodně vyšší než 6. Asi nějaká chybka v datech, jdu dál - po zelené. Za chvilku mi však přijde divné, že jdu do kopce. Podle fotek by to mělo být spíš níže položené. A ten kopec je i celkem prudký. Opět vytahuji telefon, abych se poradila. Ale jdu správně - po zelené. Nicméně najednou vidím, že soutěska vede souběžně se zelenou, ale potom se to tak nějak odděluje. Zvětším si mapu v telefonu a zjišťuji, že se pravděpodobně jedná o novou turistickou trasu. K tomuto závěru mě vedou tři ikonky oznamující, že na původní trase jsou místa, jež jsou neschůdná. Jdu dál. Les houstne, přibývá obtíženého hmyzu a pomalu ale jistě mizí cesta. Začínám litovat, že jsem se před výletem nenechala očkovat proti malárii a horečce dengue. V obsahu batohu pomalu začínám postrádat srp, křoviňák a mačetu, protože i kopřivy jsou mi najednou nad hlavu (a to měřím přes 170 cm).

Když mi telefon ukázal, že k vodopádu je to „vrchní cestou“ ještě 3 kilometry, rozhodla jsem se vrátit a zkusit tu starou trasu. Původní turistické značení je ještě celkem dobře čitelné, co se může stát. Nic, jenom prostě na trase chybí most. Na variantu brod nejsem připravena resp. vybavena. Chvilku váhám, zda si neužít také trochu dobrodružství a nezkusit to přelézt po těch traverzách, které tam zbyly, ale nakonec jsem se rozhodla, že si to schovám pro jiný výlet. Takže varianta návrat. Nálada byla taková, že nikoli návrat na oficiální trasu, ale zpět do Kravař.

Aby ten výlet přinesl aspoň nějaký hmatatelný výsledek, nakoukla jsem do Vísecké rychty. Paní pokladní mě zvala na prohlídku, ale já s díky odmítla, že nemám náladu, protože jsem nedošla k Bobřímu vodopádu, neboť ta cesta byla „divná“. Paní mi sdělila, že to je už asi 4 roky, kdy se tudy prohnal silný vítr, který polámal stromy v soutěsce a od té doby je to uzavřené. Takže rozcestník na náměstí nelhal! Paní však byla velmi milá ochotná a poradila mi, že se k vodopádu dostanu tzv. z druhé strany od Verneřic.

Pokud tedy chcete objevit kouzlo Bobřího vodopádu, tak jeďte autem do Verneřic resp. kousek za Verneřicemi je malé parkoviště, kde můžete nechat auto a dojít necelý půl kilometru pohodlně k vodopádu. Odtud se dá projít i dál několik metrů do soutěsky resp. k prvnímu polámanému stromu.

Jo, a turistickou známku nemám, protože v „ícéčku“ měli dovolenou.