Místa, kam (skoro) nikdo nechodí: Český ráj

Dlouho jsem přemýšlela, zda tento výlet zařadit do cyklu míst, kam (skoro) nikdo nechodí. Nakonec jsem se rozhodla, že sem patří a důvody budou následovat, ale hezky popořadě.

Když se řekne Český ráj, tak každý většinou na první dobrou „vypálí“ Trosky, Turnov, Jičín a někdy „padne“ i ten Frýdštejn. Geograficky se jedná o oblast vymezenou spojnicí Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Hodkovice nad Mohelkou, vrch Kopanina, Železný Brod, Semily, Nová Paka, Jičín, Kopidlno, Sobotka a Dolní Bousov. Takže není divu, že Zlatá stezka Českým rájem má 115 kilometrů. Z těch 115 kilometrů jsem tedy ušla zatím „jenom“ 2,5 km, ale k tomu také později. Začnu hezky od počátku, tedy od nápadu.

Za dlouhých zimních večerů jsem hledala inspiraci na výlet. Tedy na výlet, až bude hezké počasí. Většinou si v zimě plánuji, kam v létě vyrazím. Za tím účelem mám i sešit, kam si to všechno píšu. A jak jsem tak „listovala“ těmi různými webovkami, kde se nabízí mnoho a mnoho tipů na různé výlety, tak jsem narazila na rozhlednu Kopanina. Zaujala mě svým vzhledem prakticky na první pohled. A tak se stalo, že se dostala do mého sešitu.

Poslední prázdninový víkend byl už pak jako stvořený na výlet za touto krásnou rozhlednou. Jenže by to nebyl výlet, kdybych tam měla dojet autem a jít kousek pěšky. A tak se zrodil nápad, že auto nechám pod Frýdštejnem a odtud se vydám na Kopaninu. No, ale to je opravdu malý výlet (celkem 3 kilometry), takže jsem to „protáhla“. A jak je mým dobrým zvykem, ne zrovna málo.

Dle původního plánu jsem nechala auto na parkovišti pod hradem. Je to v takové krásné zatáčce, takže celkem snadno to člověk mine, ale trefila jsem se. Výše parkovného za neupravenou plochu mě lehce zaskočila. Taxu 30,- Kč za hodinu si neúčtují ani v centru Liberce, ale budiž. Následně mě výběrčí parkovného zaskočil otázkou, jak dlouho zde hodlám pobýt. Na můj požadavek, zda můžeme účet vyrovnat po mém návratu, aby byl vyvážen poměr cena vs. služba, jsem se dočkala zamítavé odpovědi. Tak jsem to odhadla na 4 hodiny. Při úhradě účtu ve výši 120,- Kč jsem pak výběrčího zaskočila bankovkou s podobiznou Franty Palackého. Děda porůznu po kapsách vytahal drobnější bankovky, aby mi rozměnil. Následně se ukázalo, že najít 70,- Kč na vrácení do 200,- Kč je též celkem oříšek. Nechtěla jsem nebohého starce více trápit, tak jsem svou útratu zaokrouhlila na 150,- Kč. Za ně jsem obdržela 5 vstupenek (asi na to parkoviště, na kterém jsem už stála). Po této vsuvce jsem konečně zahájila cestu k prvnímu cíli.

Frýdštejn je zříceninou hradu, u nějž není přesně známo, kdy byl postaven. První písemná zmínka je z roku 1385, kdy se v církevních pramenech lze dočíst o Bohuňkovi, řečeném Puklice z Frýdštejna. Následně, jak je dobrým zvykem a tradicí, přecházel hrad z rukou jednoho rodu do rukou rodu jiného. O tom se tu nebudu rozepisovat, to lze najít ve veřejně dostupných zdrojích (nebo se dočíst přímo na hradě). Zmiňovat, že se na hradě točily scény pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci je, myslím, také zbytečné. Co však pro mě bylo novou informací (a divím se, že jsem do teď bez této znalosti mohla literárně fungovat), je skutečnost, že se o hradu píše v knize O Krejčíkovic Anežce, napsané rukou legendární paní Mužákové, rozené Rottové, známější coby Karolina Světlá.

Ačkoli hrad působí dojmem, že na něm není moc k vidění, opak je pravdou. Hlavním „lákadlem“ je věž, která nabízí úchvatný pohled do kraje. Na hradě sice průběžně probíhají záchranné práce, ale ty nijak neomezují možnost prozkoumat prakticky všechna možná hradní zákoutí. Sama jsem byla překvapená, že „pouze“ návštěvou hradu jsem ukrojila prvních 30,- Kč ze zaplaceného parkovaného.

Poslední pohled na hrad a už si to mířím po modré směr Kopanina - Pacltova rozhledna. Prakticky celou cestu se jde do kopce, což je samozřejmě překvapení, když se jde na rozhlednu, ale to hlavní je, že cestou se nabízí nádherné výhledy na hrad Frýdštejn a přírodu Českého ráje. Zhruba půl kilometru před rozhlednou se na plotě jednoho penzionu objevuje informace, že rozhledna je zamčená a klíče jsou k dispozici u paní Janků v domě č.p. 2 v obci Kopanina. Ha, tak tohle mě opravdu nezaskočilo, protože jsem si před cestou vše dobře zjistila. Hodila se však rada, zde dobře míněná, že pokračovat po modré k rozhledně a potom si jít pro klíče je zacházka. Lepší jít po silnici (žádný hustý provoz se zde nekoná) a nejprve si vyzvednout klíče a z Kopaniny se na rozhlednu vydat po žluté. Od paní klíčnice je to 0,5 km. Najít dům, kde se klíč půjčuje není vůbec problém, protože v obci je vše dobře značeno a popsáno. Paní klíčnice je velmi sympatická starší dáma, takže jsem u ní pustila i nějakou tu korunu navíc za turistické suvenýry v podobě dřevěné turistické známky, turistických nálepek a pohlednice. Proti záloze ve výši 100,- Kč (ještě, že mi ta dobrá duše výběrčí parkovného rozměnil) jsem obdržela klíč od rozhledny. Je to hezký pocit, mít ten klíč nejen v ruce, ale odemknout si jím rozhlednu. Škoda, že to vlastnictví je dočasné.

Rozhledna nezklamala. Zvenku krásná cihlová stavba, uvnitř litinové schodiště, které vás po 94 schodech dovede na ochoz s nádherným výhledem nejen na Český ráj, ale i Jizerky, Krkonoše, Bezděz nebo Ralsko. Výstup je tak trochu i adventurou, protože poslední úsek je potřeba zdolat po úzkém a lehce nestabilním žebříku. Na rozhledně nefouká, protože plošina je „obehnána“ okny, ale ta se dají otevřít, takže výhled si lze užít opravdu všemi smysly.

Z rozhledny se vydávám po zelené směr Malá Skála. Nebojte, klíč jsem vrátila cestou, zelená totiž vede kolem domu paní klíčnice. Zde se jde prakticky celé 4 kilometry z kopce. Raději nemyslím na ten krpál na Pantheon a užívám si přírodu kolem.

Na Malé Skále jsem se ztratila. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Pravda, žádné drama to nebylo, jenom jsem prostě nenašla další značku ani rozcestník, který by mě navedl na Pantheon. Za to jsem našla infocentrum, a otevřené. Bylo by smutné, kdyby na takovém místě, jako je v letních měsících Malá Skála bylo, ícéčko zavřené. Na druhou stranu by to v našich zemích nebylo překvapivé. Vešla jsem tedy dovnitř, že se zeptám kudy dál. Slečna obsluhující zrovna telefonovala a okázale mě ignorovala. Když asi po pěti minutách dořešila, kdo na večírek koupí jaký druh alkoholu, v kolik hodin se všichni sejdou a kdo vlastně s kým a jak pojede, dovolila jsem si ji podruhé pozdravit. Aniž by zvedla oči od displeje telefonu, odpověděla napůl huby a dál se věnovala tomu kouzelnému přístroji. Nechtěla jsem ji rušit víc než doposud, ale dovolila jsem si položit otázku, kudy se dostanu na Pantheon. Není žádným překvapením, že celkem neochotně odpověděla, kde najdu červenou značku a že se mám vydat po této barvě. Uctivě jsem poděkovala a šla si po svých.

A zde nastává ten moment. Nastupuji na Zlatou stezku Českého ráje. A zdolávám první kilometr v podobě výstupu na Pantheon. Cestou se nesmí opomenout skalní vyhlídka, z níž se naskýtá krásný výhled na řeku Jizeru a celou Malou Skálu. Po deštivém týdnu není voda v řece tyrkysově modrá, takže žádná romantika. I přesto je to pohled opravdu krásný.

Ale zpět na Zlatou stezku a vzhůru na Pantheon. Skalní hrad Vranov - Pantheon, jehož založení se datuje do roku 1425,  je se svou délkou téměř 400 metrů jedním z nejdelších a nejkomplikovanějších hradů v Čechách. Ani zde se nebudu o historii nijak významně rozepisovat, protože to jsou běžně dohledatelná fakta. Na tomto místě však musím potvrdit, že výše uvedené skutečně platí. Tedy především to o té komplikovanosti. Je to takový labyrint, kde prolézáte mezi skalami a různě širokými nebo spíše úzkými průchody. Můžete se vydat směrem nahoru nebo i dolu. Ne každý výstup je však jednoduchý (i když tedy lana a cepíny nejsou zapotřebí), ale pokud se nenecháte odradit trochou nepohodlí, tak se vám ze skalních vrcholů otevře impozantní výhled na krajinu Českého ráje. Návštěva Pantheonu je minimálně na hodinu a určitě stojí za to.

Z Pantheonu na Frýdštejn je to 1,5 kilometrů po červené. A mimochodem je to další úsek již zmiňované Zlaté stezky České ráje. Naivně jsem čekala, že to bude pohodlná cesta prakticky po vrstevnici. Nemile jsem byla překvapena, že je to opět do kopce, přes kořeny a po skalních masivech. Na druhou stranu se cestou opět naskytl krásný pohled na Frýdštejn.

Když jsem přišla k autu, tak pan výběrčí parkovného už měl nejspíš po pracovní době (ačkoli bylo ještě před zavíračkou hradu), protože už tam nebyl. Tak proto nechtěl zaplatit následně dle skutečnosti. I přesto jsem svou investici vyčerpala maximálně. Výlet vč. prohlídek hradů zabral 5 hodin a celkem 13 kilometrů.

A proč jsem vlastně tento výlet zařadila do cyklu? Frýdštejn je přece známý. Ano, je. To však ještě neznamená, že je hojně navštěvovaný. Nemůžu říct, že bych tam byla sama, ale fronty u vstupu tedy také žádné nebyly. A to ani ve chvíli, kdy se pan pokladní s každým návštěvníkem dal do řeči. Cestou na Kopaninu jsem potkala jednoho mladého hocha jinak nikde nikdo. Na Kopanině to, pravda, trochu ožilo. Ovšem z Kopaniny na Malou Skálu jsem prvního živáčka potkala těsně nad Malou Skálou a byl to ten samý mladík, kterého jsem potkala cestou na Kopaninu. Evidentně zvolil ten samý výlet a pozměnil jenom směr. Na Pantheonu byla dominantní skupina polských turistů čítající zhruba 30 lidí, české návštěvníky by šlo na prstech jedné ruky spočítat. Takže ačkoli na hradech a rozhledně turisté byli, tak protože i cesta je cíl a na té jsem byla sama, zařadila jsem výlet do tohoto cyklu.