Místa, kam (skoro) nikdo nechodí: Přehrada Naděje

Je neděle, po dobrém obědě (řízek s bramborou kaší) se mi nechce plácnout na gauč a kynout. Naopak, venku svítí sluníčko ale není vedro, že by mouchy padaly. To úplně láká na nějaký ten výlet. Dám si něco tak kolem deseti kilometrů. Rychle kouknu do sešitu, kam si píšu nápady na výlety. Jo jo, opravdu je to sešit, stará škola. Žádný mobil, žádná appka, starý dobrý sešit, kde si navíc výlet následně i odškrtnu. Nechci jet nikam daleko, takže vybírám přehradu Naděje v Lužických horách. Kouknu ještě do mapy, jak by se to dalo realizovat. A už dávám do batohu sešit na razítka, drobné na suvenýry a pití. No, nenechám se obalamutit slunečným počasím a pro jistotu přibalím i nepromokavou bundu. Naopak svůj nový výletní klobouček a opalovací nechávám doma. Jednak to dnes fakt tak moc nepálí a potom to podle mapy vypadá, že se půjde převážně lesem.

Původně jsem chtěla dojet do Trávníku (část obce Cvikov), ale cestou se mi vybavil loňský zimní výlet na cvikovskou kalvárii a řekla jsem si, že ji chci vidět i v létě. Takže jsem nechala auto u dětské léčebny a vydala se křížovou cestou vzhůru. Nezklamalo mě to. I v létě, kdy je vše krásně zelené je to nádhera a genius loci je se mnou na každém kroku. A taky černé mraky a hřmění. V dálce se však modrá obloha a neblýská se, takže pokračuji v cestě.

Modrá směr Knesplův kříž a tam je další křižovatka. To jsem si pamatovala z mapy, kterou jsem samozřejmě nechala doma. A dobře jsem udělala. Sotva jsem vlezla do lesa, začalo pršet. Takže mapa zůstane v suchu a já oblékám (poprvé za odpoledne) nepromokavou bundu. Cesta naštěstí vede lesem, takže stromy nahrazují deštník. Nakonec ani neprší tak dlouho a po slabé půlhodince bundu zase skládám do batohu. Dojdu na krásnou mýtinu a ani se nestačím pořádně nadechnout, abych nasála vůni sena a spustí se pořádný slejvák. Vytahuju bundu, podruhé. Naštěstí opět vcházím do lesa. Ten déšť zřejmě čte moje myšlenky, protože začne pršet ještě víc a i v lese to je znát. Na obzoru už není žádná modrá obloha. Šedé mraky kam oko dohlédne a hromy se točí pořád kolem. Ale stále se neblýská, takže není důvod proč se vracet. Blesku těch já se totiž bojím. Ta cesta lesem ve vytrvalém a vydatném dešti skoro neubíhá a tak mi 3,5 km přijde jako 10.

Konečně. Knesplův kříž. Rozcestník mi říká, že po modré dojdu do Trávníku. Místo, odkud jsem původně plánovala vyrazit. Jako zázrakem se po té, co vyjdu z lesa na louku, z níž se otevírá neuvěřitelný pohled na okolní kopce a lesy, přestane pršet a dokonce vyleze sluníčko. Bundu zatím nechávám, protože v tomto stavu ji do batohu opravdu dát nemohu.

Z Trávníku pokračuji po modré do Antonínova údolí. Značení je však trochu zmatečné, protože se trasa kříží s cyklotrasou „Cesta k sousedům“ značenou též modrou. Pro jistotu jsem tento rozpor konzultovala s mapami v telefonu. Po krásných 2 kilometrech jsem v Antonínově údolí, odkud je možné dojít po místním značení k bývalému vodnímu náhonu. Ten vynechávám, protože se opět stahují mračna. Po červené se tedy vydávám směr Hamr. Zde je možnost se občerstvit, čehož nevyužívám, ale svlékám bundu, která aspoň trochu proschla. Krom toho je celkem teplo a v kraťasech a bundě působím trochu exoticky. Nebo aspoň na mě tak lidi koukají.

Stále po červené pokračuji z Hamru směr Naděje. A zde začíná adventura. Cesta je po dešti opravdu hodně rozbahněná a směs bahna a tlejících spadaných (nebo možná i pokácených) stromů vytváří opravdu „příjemné“ aroma. Víc než ten smrad mě ale trápí to, jak to přejít pokud možno bez ztráty boty. Tak trochu mi to připomíná Ninja faktor. Po kamenech, kmenech a místech s menší koncentrací vody ladně přeskakuji, až se dostávám „do bezpečí“. Boty jsou sice zabahněné, ale mám je stále na noze. Jenom tedy poněkud ztěžkly. Potkávám paní, která to vzdala a boty nese v ruce a jde bosa resp. má nohou bahenní zábal.

A je to tu: hráz a přehrada Naděje. Nádhera. Ve vodní hladině se odrážejí okolní stromy. Mít ručník, tak svlažím chodidla. Bohužel, zapomněla jsem.

Když jsem se konečně dokochala tou krásou, pokračuji po zelené směr Ledová jeskyně a následně Pod suchým vrchem. Odtud cesta pokračuje po červené až ke zřícenině hradu Milštejn. Historie hradu je spojena s rodem Berků z Dubé a také s těžbou pískovce pro mlýnské kameny. Z té je také odvozen název hradu. Pod skalním převisem znovu oblékám bundu, protože opět začínám pršet.

Déšť mění původní plán jít z Milštejna do Rousínova a odtud k autu a vydávám se po zelené směr Knesplův kříž. Déšť sílí, kromě toho se přidává bouřka. Tentokrát už i s blesky. Když scházím s Křížového vrchu nad Cvikovem k autu, mám pocit, že víc už snad ani pršet nemůže. Může. Ani závěrečný déšť však nemůže zkazit celkový dojem z krásného výletu, který nakonec čítal 19,5 km. A abych nezapomněla: až k Hamru jsem krom místních v obci Trávník nepotkala nikoho, v Hamru u občerstvení bylo plno (včetně plného parkoviště), cestou od Hamru na Naději jsem potkala v obou směrech 10 lidí, na přehradě samotné bylo 6 lidí a od přehrady směr Milštejn a dále jsem nepotkala nikoho.