Místa, kam (skoro) nikdo nechodí: rozhledna Kohout

Výlet začíná v Benešově nad Ploučnicí na náměstí Míru, odkud se vydáváme po žluté směr Sokolský vrch. Po kilometru, hned za řekou je rozcestí, které nás směřuje na modrou. Uděláme si však malou odbočku právě na Sokolský vrch, kde se nachází zděný altán Ploučnická vyhlídka. Odtud je pak město jako na dlani.

Vracíme se zpět, protože na modrou odtud žádné napojení nevede. I cesta zpět nabízí krásný výhled, i když je potřeba se dívat i pod nohy.

K rozcestníku za řekou není potřeba se vracet, protože na modrou se napojíme u místní tělocvičny. Necelý první kilometr vede okrajovou částí města, po chodníku. Silnice však není moc frekventovaná (v sobotu) a lze poslouchat romantický šum řeky Ploučnice, která protéká mimo jiné i bývalou textilní továrnou.

Po necelém kilometru začíná stoupání, nejprve mezi domy a po chvilce už jsme v lese. Možná proto, že je cesta trochu náročnější, nepotkáváme vůbec nikoho. Abych však neodradila hned na začátku, tak srovnat to s výšlapem třeba na Sněžku, určitě nelze - tedy co obtížnosti. Přesto však je potřeba počítat s tím, že z cca 5 kilometrů se téměř 4 kilometry jdou do kopce. Pravda, zpět je potom zase z kopce. Celkové převýšení je 552 metrů, přičemž na posledním úseku je potřeba během 600 metrů překonat převýšení 134 metrů. Stoupání nebere konce, a tak se každý určitě zaraduje, když před závěrečným výšlapem načerpá sílu na necelý kilometr dlouhé rovince.

Mezi pomalu se zelenajícími stromy se naskytne taková malá reklama na výhled, který čeká jako odměna po výstupu na rozhlednu. A už je to tady: poslední rozcestník, informující, že k rozhledně zbývá 600 metrů. Trochu jsme byli nervózní, protože jsme jenom šli a šli a rozhledna pořád nikde. Za poslední zatáčkou se konečně objevila.

Rozhledna je otevřená celoročně a na vstupních dveřích se seznámíme s její stručnou historií. Tak, jako mnoho jiných staveb v regionu, i stavbu této rozhledny inicioval Spolek německých turistů. Základní kámen byl položen 5. května roku 1907. Slavnostní otevření „Kaiser Franz Josef Warte“, jak se tehdy vyhlídková věž nazývala, proběhlo již 15. srpna téhož roku. U věže byla také bouda pro občerstvení turistů. Víc už zde prozrazovat nebudu, doporučuji se na rozhlednu vypravit. Čtení o historii je sice krásné, ale ještě krásnější je výhled. Ačkoli počasí nenabídlo úplně jasnou oblohu, tak výhled byl skutečnou zaslouženou odměnou za tu námahu.

Pod rozhlednou jsou pro spočinutí připravené jednoduché lavičky a pokud vám cestou vyhládne, tak je zde i ohniště pro opečení špekáčků. U laviček dokonce poslední návštěvníci nechali pruty na opečení. Stačí nasbírat dříví…

Zpět do Benešova nad Ploučnicí se vydáváme stejnou cestou. Stejně jako u Ploučnické vyhlídky i zde platí, že stejná zpáteční cesta nerovná se nuda. Naopak, vidíme to, co jsme cestou na vrch neviděli, mj. i zříceninu hradu Ostrý.

Cesta zpět je rychlejší, ale s ohledem na prudší úseky není o nic méně náročnější než výstup. Po těžbě dřeva je navíc potřeba opravdu dobře koukat pod nohy, aby člověk nezakopl i nějakou větev či kámen.

Celkem i s návštěvou Ploučnické vyhlídky vychází výlet na necelých 15 kilometrů. A pokud ještě váháte nebo máte strach z toho, že jsem použila slova jako „náročný“, „prudký“, „převýšení“ a jiná, tak jsou to obavy zbytečné. Cestu tam i zpět bez problému zvládla naše vnučka, které je 12 let a není moc trénovaná. Čokoláda nebo ovoce na dodání energie však cestou určitě neuškodí.