Místa, kam (skoro) nikdo nechodí: Tanvaldský Špičák

Nedělní ráno bylo ve znamení svěžího deštíku. Vzduch se trochu vyčistil a není takové vedro. Ideální počasí na malý výlet. Dneska mám náladu na menší okruh, takže žádné auto. Pojedeme vlakem. Takové cestování vlakem má i své kouzlo. Za nespornou výhodu považuji fakt, že se nemusím vracet tam, odkud jsem vyšla. Cestou tak mohu klidně i měnit své plány.

Nasedám tedy vlaku směr Tanvald. Když si kupuji lístek, paní průvodčí mě zaskočí dotazem, zda Tanvald - zastávka nebo Tanvald - hlavní nádraží. „No, nevím,“ odpovídám, protože jsem se sice dívala do mapy, abych věděla, jakým směrem se po vystoupení z vlaku vydat, ale nějak jsem si nevšimla, že by ve městě velikosti Tanvaldu mohlo být i více možností pro vystoupení z vlaku. „A kam jedete?“ ptá se průvodčí. „No, chci jít na Tanvaldský Špičák, takže asi to hlavní nádraží,“ krčím rameny. „To ne, vystupte na zastávce. Já vám poradím krásnou cestu,“ říká paní průvodčí. Prodá mi jízdenku, pískne na odjezd v další stanici a už je zpět u mě a radí mi, kudy jít a co tam všechno uvidím. Jsem příjemně překvapená, protože paní průvodčí je opravdu moc milá. Není nad čím přemýšlet a rozhodnu se jít podle její rady. Nakonec, koupila jsem si lístek jenom do stanice „zastávka“. Trochu mě mrzí, že zaměstnanci Český drah nemají štítky se jménem. Původně jsem myslela, že ano, a že si jméno paní průvodčí napíšu a potom dám vědět celému světu, jaká to je fajn paní. Bohužel, na „jmenovce“ se skvěl nápis „Pověřená osoba“. Tak neosobní.

Při vystupování z vlaku „Pověřené osobě“ ještě jednou poděkuji a již se vydávám po modré značce směr Špičák, jižní sedlo. Cesta začíná v nádherné aleji, je lemovaná říčkou a po ranním deštíku je to všechno tak krásně zelené a svěží. Přes Horní Tanvald pokračuji kolem krásného kostelíku (bohužel zavřeného) dále po modré až na zmiňované sedlo. Trasa je tzv. Tanvaldský vyhlídkový okruh. Odtud se po místní zelené vydávám na kontroverzní vyhlídku Špička na tzv. Malém Špičáku. Proč kontroverzní? Když se v roce 2020 na vrcholu Malého Špičáku objevila, vyvolala řadu diskuzí. Vyhlídka totiž není v tradičním pojetí, na které jsme zvyklí. Její moderní pojetí a tvar odkazuje na místa, kde dříve začínala tanvaldská bobová dráha. Třešničkou na pomyslném dortu je pak zrcadlová fólie, jíž je potažena spodní část vyhlídky a odráží se v ní žulová skála, nad níž je postavena. Vyhlídka je kapacitně omezena na max. čtyři osoby. Po výstupu na vyhlídkovou plošinu chápu proč. Vítr, ačkoli bych jej přirovnala ke svěžím vánku, s ní lehounce cloumá. Nic pro slabší povahy. Výhled je však nádherný.

Po „kochačce“ se vracím zpět na sedlo a odtud už po zelené na Tanvaldský Špičák. Turistická chata s rozhlednou nepůsobí zvenku úplně atraktivním dojmem, ale uvnitř je to velmi útulné a překvapivá je bohatá nabídka teplých i studených jídel a nápojů a také suvenýrů. Obsluha je také velmi příjemná a ačkoli se nás tam v jeden moment sešlo poměrně dost hostů, zvládají to celkem rychle. Za bonus považuji vstup na rozhlednu zdarma. A výhled je opět velmi nádherný i přes zamračenou oblohu. Na Špičáku se nachází několik skalních vyhlídek, které nabízí nejen výhled do kraje, ale také krásný pohled na chatu s rozhlednou.

Po duševním i fyzickém občerstvení (lehce pikantní a hutná gulášovka bohatě nasytí pro další cestu) se vydávám po zelené směr Jiřetín pod Bukovou, odkud plánuji jet zpět vlakem směr Liberec (s přestupem). Cesta dolů ze Špičáku křižuje sjezdovku a bike park (nebo co to je), takže je potřeba opatrnosti, protože cyklisté si moc neuvědomují, že se pohybují v místech turistického značení (zatímco pěší jsou na tento fakt upozorněni).

Jsem v Jiřetíně. Za ošklivého počasí zde lze navštívit muzeum výroby hraček. Dnes je však krásně, takže to odkládám na jindy. Koukám na vlak a moc se mi nechce do toho „přestupu“. Moje nejhorší noční můra totiž je, že nastoupím do jiného vlaku a pojedu jinam než chci. Nakonec pokračuji pěšky po žluté směr Záhoří.

V Jiřetíně se pokochám ještě několika krásnými tradičními horskými stavbami, následně se rozladím nad moderní zástavbou, která hyzdí místní malebnou krajinu. Ze Záhoří pokračuji po modré směr Smržovka - vlak. To je ten, co jede rovnou do Liberce, takže to už bych mohla zvládnout. Na okraji mýtiny je domek a na plotě je lístek, že vše co tam je, si kolemjdoucí může zdarma vzít. Vidím tu krásný porcelán - polévková mísa a hluboké talíře s nádherným přírodním motivem. Bohužel, to bych nesměla mít malý batoh. No, tak snad to udělá radost někomu jinému.

Kousek nad Smržovkou, konkrétně tedy je to rozcestník „Skalní vyhlídka“, odbočím na Finkův kámen. Opět nádherný výhled na jizerskohorskou krajinu. Poslední kouknutí a už scházím do Smržovky, když kousek od železničního přejezdu slyším houkat vlak. Závory se zavírají a já váhám, zda běžet. Čekat další hodinu na vlak se mi nechce. Už jsem to tu jednou zažila a věřte mi, to nechcete. Místní nádražní je totiž současně i „restauračním“ zařízením a tudíž i panoptikem různých typů lidí, s nimiž se v běžném životě nesetkáte (a ani setkat nechcete). I přesto chvilku vyčkávám, protože ono je to je ještě pěkný kousek cesty na ten běh. Nakonec jsem udělala dobře, že jsem se zbytečně neunavovala, protože to byl žlutý vlak a do Liberce jede modrý. Jdu tedy na pohodičku dále. Zbývá mi už jenom 500 metrů na nástupiště, když přijíždí modrý vlak směr Liberec. Dobře, tak teď už tedy poběžím. Pan průvodčí mě vidí, to je super, to určitě teď nepískne na odjezd. Písknul, ale až po té, co jsem dosedla na sedadlo. A už je u mě a chce vidět jízdenku. Říkám, že tu bych si ráda koupila. „A proč jste si ji nekoupila ve stanici? Tam je pokladna,“ ptá se mě jak učitelka malé školačky. S úsměvem odpovím, že mě viděl, jak na vlak dobíhám, takže bych to jenom těžko stihla. No, to jsem si naběhla. Okamžitě jsem byla poučena, že je tedy možné si lístek koupit i online. A také si mám uvědomit, že ve vlaku to je dražší. No tedy, díky za poučení, pane „Pověřená osobo“. Těžko se kupuje lístek online, když ani nevím, odkud vlastně nakonec pojedu. A měl by být rád, že dávám národnímu dopravci vydělat a ne mě tady poučovat. I u něj lituji, že je anonymní „Pověřená osoba“.

Celý tento výlet vychází na necelých 14,5 km. A proč jsem ho zařadila do svého „cyklu“ míst, kam skoro nikdo nechodí? Na celém pěším úseku jsem potkala dohromady ani ne 20 lidí ( z toho 6 byli zahraniční turisté). To, že na Špičáku bylo trochu víc rušno je dáno tím, že tam lze vyjet autem nebo sedačkovou lanovkou, na které v odpoledních hodinách bylo opravdu plno. Na rozhledně jako takové jsem ale byla sama.