Po stopách podještědské legendy

Stezka převážně kopíruje již známou turistickou Cestu Karoliny Světlé, kterou jsme před mnoha lety s mými spolužáky absolvovali v rámci předmětu Český jazyk a literatura. Na sklonku roku 2023 jsme se s kamarádkami rozhodly, že zavzpomínáme na časy dávno minulé a vydáme se, jak my říkáme přes kopec (rozuměj z Liberce přes Ještěd), a stezku si projdeme. A aby mělo ten správný punc, tak jsme se rozhodly vyrazit autobusem. Sraz ráno v 8.00 na autobusovém nádraží. Tma, mrholí, ale předpověď počasí v našich chytrých telefonech slibuje, že v 8.30 mrholení ustane. Nálada byla pozitivní. Prostě jako za starých časů, když se místo výuky jelo na výlet (i když to byl výlet se vzdělávacím nádechem).

V 8:40 jsme vystoupily ve Světlé pod Ještědem u kostela sv. Mikuláše, kde stezka začíná. Ano, skutečně přestalo mrholit. Začalo totiž pršet a přidal se vítr. Nás ale nic nezlomí, takže vytahujeme pláštěnky a deštník. Ve vzpomínkách máme uloženo, že přes náves proti památné lípě je socha spisovatelské ikony. Po pěti minutách hledání ji skutečně nacházíme. Nedůstojně zarostlou dřevinami. Bohužel, zahradnické náčiní jsme nechaly doma, takže necháme Karolinu tak jak je (tedy její sochu) a vydáme se po žluté směr Skalákovna.

Již po několika málo stovkách metrů zjišťujeme, že jdeme „proti proudu“. Místo informační tabule číslo 2 jsme totiž došly k jedenáctce. No, přece se nebudeme vracet, takže když už jsme tu, přečteme si mnohé zajímavé o smrti a pohřbívání v Podještědí, o nichž se Karolina (snad nikoho neurážím, když o této velikánce české literatury píšu takto familiárně) ve svých dílech zmiňuje.

Ve Skalákovně jsme se občerstvily. Ne, že by tam byl kiosek nebo snad dokonce hospoda. Měly jsme vlastní zásoby. Ačkoli již máme děti a manžele (tedy některé z nás), tak jedna z našich maminek nám usmažila řízky. Takže opravdu zpátky do minulosti, jak má být. Až na ten svařák.

Ze Skalákovny pokračujeme po žluté a kolem spícího obra pokračujeme přes osmé zastavení ke kříži u potoka.

Román Kříž u potoka, poprvé vydaný v roce 1868, je patrně nejznámější Karolininou knihou. Kniha se dokonce dočkala dvou filmových zpracování, což jsem tedy ani netušila. Filmové zpracování z roku 1921 se na CSFD pyšní dokonce 67 %. Druhého zpracování se román dočkal v roce 1937. Když jsem tedy byla v tom online světě, tak jsem mrkla i na databázi knih a překvapilo mě, že kniha má 84 %. I zde nás poněkud zklamalo, jak je toto legendární zanedbané.

Pokračujeme po zelené k zastavení číslo 6, jež se věnuje procesu literární tvorby. Informační tabule se nachází před domem, v němž Karolina bydlela v letech 1867 - 1887, když přijížděla ke své švagrové na letní prázdniny.

Pokračujeme dál po zelené, naučné stezce a kdyby nebyly mraky (z nichž stále prší), tak by se nám naskytl krásný výhled na dominantu a symbol našeho kraje - Ještěd. Páté zastavení pojednává právě o něm: Ještěd v literatuře a krajině. A zde mi to nedá a dovolím si citovat naši legendární spisovatelku: „Právě teď jsem přišla – z Ještěda! V největším vedru slunečním, ve dvě hodiny odpoledne jsme nastoupili naši pouť. Šlo nás šest osob. Máma, Jozef, Milada, my dva manželé a – Anna liberecká. – První část cesty byla hrozná, slunce se o hora opíralo a vyloudilo z každé dírky naší kůže proudy potu, ve mně byla celá krev v takovém pobouření, že se mi chvěl tlukotem žil vrkoč na hlavě, ale jakmile jsme vešli do lesa, bylo hned mnohem lépe. Razili jsme si cestu přímo lesem a kráčeli jsme slavně strouhou hojným deštěm vyrytou, nazývajíce ji pyšně pěšinou. Kameny se za námi řítily do propasti. Milada asi dvacetkrát sedla a padla jednou na jednom místě čtyřikrát po sobě, my ostatní jsme klopýtali, celé kusy jsme se vezli dolů a klekali bez pobožnosti, ale nicméně jsme přece nazývali tu proklatou strouhu pěšinou a chválili jsme se, že tak hezky stoupáme. Sice já jsem naši cestu nechválila, neboť jsem se na ty dva Mužákové zlobila, že pořád se zdržují trháním černých jahod na obou stranách naší strouhy hojně se nalézajících. Měli již huby celé počerněné a ruce jako uhlím umouněné, a přec toho nechtěli nechat. Tu najednou slyšíme podivné šumění v houští, zastavíme se očekávajíce, že vyrazí jelen z houštiny, tu ale se zdvihne velká tetřev a vznáší se nad námi na protější stranu, její perutě se třpytily v slunečním lesku, jen okamžik a hned zas zmizela v husté skrýši vonných smrků. Konečně jsme se dostali z lesa před samý Ještěd, ale již se nám radost poněkud kazila, neboť jsme viděli množství lidu stoupat s námi, a již docela jsme se mrzeli slyšíce liberecké neušlechtilé nářečí. A vskutku neklamali jsme se, svým houkáním, svou všetečností a nešetrností nám zkazili celé odpoledne. Kde jsme my se postavili, tam oni přišli též, dívali my jsme se dalekohledem, tak oni jej chtěli také míti, konečně se dali do výskání, do tlučení lahví a do sto jiných příjemných žertů, takže jsme byli přinuceni se vzdálit. Cesta domů byla teprv příjemná, večerní slunce čarovně osvěcovalo vrcholky smrků a jedlí a sem tam bloudil ruměný paprsek, vkrádaje se větvemi méně hustými po smaragdovém mechu, až konečně Světlá nám u nohou ležela.“ (Z dopisu sestře, 23. srpna 1855, psáno na Světlé Karolina Světlá: Z literárního soukromí II. Korespondence. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959. S. 21. Text editován. Zdroj: karolinasvetla.cz)

Tak přesně takhle tedy náš výlet nevypadal. My šly po pohodlné asfaltce prakticky celou dobu (vyjma Skalákovny) a potkaly tolik lidí, kolik bychom na prstech jedné ruky spočítaly. Dokonce i místní byli kdesi zalezlí. No, pravda, není se čemu divit, když bylo počasí, že by psa nevyhnal. I přesto se nebesa na chvilku umoudřila a poskytla nám pohled, který pro nás „z poza kopce“ není tolik známý.

Pomalu se vracíme do Světlé pod Ještědem. Vzhledem k počasí vyhodnocujeme, že vynecháme zbývající tři zastavení. Ono totiž, když jsme šly proti směru, tak jsme se prakticky i vracely v životě Karoliny, takže bychom došly do jejího mládí a literárních začátků. V Hořeních Pasekách se tedy rozhodneme vydat po žluté na autobus a vrátit se do Liberce. Ačkoli je to pouze půl kilometru a autobus jede za téměř půl hodiny spěcháme. A dobře jsme udělaly. Stačil špatný úhel natočení rozcestníku a místo, abychom se k autobusové zastávce blížily, spíš je jí vzdalujeme. Inu, jak ten výlet začal, tak i skončil. Autobus jsme naštěstí stihly a navzdory počasí jsme prohlásily výlet za krásný.