Článek
Ještě jednou se vrátím k době ne tak dávné, totiž k našemu omezenému životu v období covidu.
Mám rád příběhy s dobrým koncem, vážení čtenáři, a hřeje mně u srdíčka, když se někdy některého z nich mohu i zúčastnit. A jeden takový se mi povedl. Tak jestli máte zrovna teď chuť a čas, udělejte si kafíčko, a já Vám ho moc rád budu vyprávět. A začnu pěkně zeširoka.
Jak jistě všichni víte, na Slovensku byla v roce 2020 povinná státní karanténa, a tak když jste se vrátil(a) ze zahraničí, musel(a) jste si jít přibližně na týden povinně „odpočinout“ do nějakého střediska, kde jste prostě strávil v izolaci nějakou dobu, bývalo to zpravidla tak týden, než Vám lékař a následně laboratoř nepotvrdila, že zrovna vy máte to štěstí, a jste „covid-19 negativní“, jak zněl oficiální termín v naší statistice.
Alternativou bylo, že jste si mohl stáhnout do mobilu aplikaci nazvanou eKaranténa, a pak jste mohl jít „povinně odpočívat“ i domů. Být doma je bezesporu lepší varianta, jenže… holt ta aplikace byla ušita příliš horkou jehlou, z různých (spíše politických) důvodů byla spuštěna do provozu, aniž by byla důkladně odladěna a otestována, a tak šla spustit jen na některých telefonech, a to ještě tehdy, když zrovninka foukal příznivý vítr, sluníčko svítilo pod tím správným úhlem a když veverka právě dostala svůj oblíbený oříšek. Absence byť jen jediné z uvedených podmínek Vám na obrazovku hodila něco jako „fatal error“, a protože aplikace nešla jen tak odinstalovat a nahrát znovu, úúúž jste se z toho obvykle nevylízali.
No a děda Víťa v této době byl v podstatě „stálá služba“ na jednom takovém karanténním centru, kde se postupně vedle celé řady dalších funkcí stal i „ajtý odborníkem na mobilní aplikace“.
A tak jsem se postupně pohyboval po pokojích a chodbách našeho centra a pomáhal jsem lidem, kteří o to měli zájem, nahrát mobilní aplikaci a splnit při tom všechny tři výše uvedené podmínky, aby tedy ti lidé mohli odjet ke svým rodinám domů.
Podařilo se mi to celkem ve dvanácti případech, a lidé tak mohli odjet domů, a jenom třikrát jsem musel svou snahu vzdát, protože prostě… no, třeba zrovna těmto mým klientům nepřál osud nebo veverce prostě ten oříšek nechutnal, no…
Podělit se s Vámi však chci jen o jeden z těch příběhů. Jednalo se o mladou maminku, která se vrátila z tříměsíční práce v Německu. Maminka, tatínek a jejich čtyři děti bydlí na východním Slovensku, a kvůli penězům maminka musí odjíždět do Německa za prací, kde vždy stráví nějakou dobu, a pak se vrátí na měsíc domů užít si své rodiny a volně dýchat, než zase přenechá děti tatínkovi a zmizí zpátky do světa. Slovenský stát se jí tu holt o odpovídající práci nepostará, a tatínkovi taky ne.
Maminka za mnou přišla se starším mobilním telefonem a s velikou nadějí v tmavých krásných očích. „Děduško, pomůžete prosím i mně????“ Sedám si k mobilu a začínám kouzlit. Je na něm starší a téměř nepoužívaná verze operačního systému, která má docela dost chybiček a nedokumentovaných funkcí, což je pro zhýčkanou princeznu eKaranténu šíleně vražedná kombinace. Taky že jo, displej mi hlásí „fatal error“ a odmítá jakkoliv spolupracovat. Snažím se o to podruhé, potřetí i po dvacáté, a visím ze svého mobilu na podpůrné lince, kterou nám pro tyto případy zřídil krizový štáb. Opravdu a usilovně to dáváme dohromady i s paní z callcentra Ministerstva vnitra, ale… po hodině vracím mobil mamince zpátky. Tady to, bohužel, nepůjde, mladá paní. Jsem jen čaroděj druhé kategorie, a tohle by chtělo samotného Davida Copperfielda. Moc se omlouvám…
Mamince se z očí koulí slzičky jako hrachy. „Nešlo by to, přece jen, nějak… jakkoliv… děduško???“ Mnooo, uvažuji nahlas, resetnout aplikaci už nejde, protože už jste spojila svoje rodné číslo se svým telefonním číslem, a na rozpojení tohohle pouta jaksi programátor, zatím, neměl čas pomyslet. Ale… kdybychom vyměnili Váš telefon za nějaký modernější, prohodili bychom sim-karty, stáhli si poslední verzi aplikace ne z oficiálního google play, ale z toho odkazu, co mám přímo od krizového štábu, pak by… MOŽNÁ… byla tak dvacetiprocentní naděje, že… víte, tahle aplikace zatím ještě nekontroluje IMEI kód telefonu, takže…
„Manžel mi určitě přiveze svůj telefon, zkusíme to ještě - děduško, PROSÍM?“ V duchu si promítám mapu Slovenska a jeho „dokonalou“ dálnici směrem na východ. „Váš manžel to sem má zhruba šest hodin cesty autem, mladá paní. A já nemůžu garantovat, že zrovna na jeho telefonu se všechno rozeběhne. Chcete si i tak zahrát sportku a pokusit se o to?“
Za šest a půl hodiny mi volá příslušník policejní hlídky. Za paní tou a tou přijel manžel, a dovezl jí mobilní telefon. Dávám pokyn, aby manžela výjimečně pustili až na malé parkovišťátko před vchod do karantény a volám maminku do vstupní haly. Sedám si ke stolu a začínám rozebírat oba telefony. Prohazuji simky, upravuji nastavení internetu v telefonu, zapínám možnost push-up notifikací, stahuji znovu appku. Tmavé černé oči mně celou tu dobu velmi soustředěně a upřeně sledují. „Fatal error“, neúprosně trvá na svém ta aplikace. Jestli okamžitě nepřijde uklízečka s hadrem, budeme tu mít z těch slziček povodeň. Znovu volám na infolinku. Zkusíme ještě nastavit tohle… a ještě povolit támhleto… Slečna na druhé straně telefonu mi opravdu pomáhá.
Maminka jde pomaličku ke dveřím, zůstává ale uvnitř karanténního objektu. Tatínek přišel z parkoviště také až ke dveřím, jen z druhé strany. Objímají se mezi dveřmi a dávají si polibky přes roušku. Ze vzdálenosti nepochybně menší než předepsané dva metry je sleduje jejich jedenáctiletý syn, který přijel společně s tatínkem. Hlídkový policista poblíž vchodu se na mně tázavě podívá. Měl bych tomu z hlediska svých pracovních povinností zabránit, ale… myslím na svoji ženu Gitku, a na to, jak i my oba bychom chtěli v tuto chvíli být určitě spolu. Tak prostě dělám, že to nevidím, a totéž naznačuji i policistovi.
Restart. Znovu vyplnit všechny údaje o mamince. Už je znám zpaměti. Ještě jednou shift a enter. Zadejte šestimístný kód. Enter. Nafoťte maminku (snad po třicáté děláme vstupní fotku, paní se fakt potřicáté smutně usměje do telefonu. Už to také zná - mohla by se živit jako modelka). Enter. Znovu verifikační kód. Enter. A nahoře na obrazovce najednou svítí místo „fatal error“ obyčejný EAN čárový kód. Pod ním červený nápis „úspěšně jste nainstalovali aplikaci, odpočet ještě nezačal“. Pro pokračování předejte přístroj policejnímu důstojníkovi… ruce mi letí nahoru ve vítězném gestu, jako bych právě vyhrál Wimbledon. Vyhráli jsme. VYHRÁLI JSME!!!
Maminka pláče znovu, tentokrát štěstím, tatínek taky, a děduško vrátný (co Vám mám povídat)… no, ten taky. Volám panu majorovi XXX, jedinému člověku v okruhu 30 kilometrů, který mi může maminku verifikovat a pustit domů. Vím, že už jste tady dnes dvakrát byl. Ale mám ještě jednu paní, prosím, mohl byste se ještě zastavit??? Za pětadvacet minut před dveřmi tiše zastaví policejní limuzína. Pan major kontroluje občanku, fotku, předáváme mu vyplněné potřebné dokumenty a čestné prohlášení. Další verifikační kód. Enter.
Odpočet zahájen, maminka může jet domů. Maminka bere schody nahoru na pokoj snad po třech, a fakt už za minutu a půl stojí dole na vrátnici se sbalenou taškou. „Děkuju za všechno, děduško!“ Policejní limuzína odjíždí, auto se šťastnou maminkou snad jen jednu minutu po ní. Na stole mi zůstaly darované respirátory, které si maminka ani nenaložila do auta. A nedojezená krabička jahod, které tatínek mamince přivezl.
Stojím tam, a mám slzy na krajíčku. Šťastnou cestu.
