Článek
Za starosty Ignáce Měchury si občané města Kocourkova nejednou s neskonalou vděčností vzpomněli, jak se jejich předkové naučili lovit v okolních lesích zvěř. Od těch dob nebyl v Kocourkově zajíc či bažant při nedělním obědě žádnou vzácností. Naopak si poněkud se značnou nelibostí připomínali dávný, především pak nevydařený výlov slanečků z kocourkovského rybníku, o kterých se od těch dob tradovalo, že prostě odplavali do moře.
Slanečci se tedy Kocourkovským v rybníce nevylíhli ani náhodou, ale chuť na dobrou rybu měli stále. Postupem let stále větší. A tak jednou na podzim si na jednání kocourkovské městské rady povzdychl radní Masorád: „Nevím, jak vy, sousedé, ale já bych si dal v neděli k obědu rybu. Dobrou smaženou rybu.“ To byla voda na mlýn ostatních radních. Pouze radní Játovím všem připomněl dávný a jaksi nepovedený vánoční výlov: „Sousedé, cožpak jste zapomněli, jak našim předkům odplavali slanečci do moře?“ Ani kocourkovský starosta, ani radní na nepovedený lov slanečků nezapomněli. Ale chuť na usmaženou rybu se již nedala ničím přehlušit.
Krátké snění kocourkovských radních přerušil první radní a starostův zástupce Bonifác Semtele. Vzpomněl si, že starosta Ignác Měchura v mládí putoval světem, a tak poněkud nesměle hlesl: „Ehm, tedy jak bych to řekl. Co kdyby nám náš starosta poradil, jak jinde ve světě loví ryby.“ Po těch slovech všichni radní ožili. Z letargického snění o pečené rybě se probudil i samotný starosta. Opět se totiž ukázalo, že by bez něho chod věcí kocourkovských neměl potřebný řád.
Starosta měl na paměti, jak jejich předkové neslavně dopadli s výlovem slanečků z kocourkovského rybníka. A tak se mu zákonitě chtěl vyhnout. Ale pak si vzpomněl na kocourkovský potok a hned začal ostatní radní poučovat: „Ve světě někteří tuláci lovili v potocích ryby tento holýma rukama.“ Ono se řekne chytat ryby holýma rukama, ale komu by se na podzim chtělo vlézt do studené vody v kocourkovském potoce. Ale i s tím si kocourkovský starosta věděl rady. Okamžitě poslal obecního strážníka Řimbabu, aby svolal kocourkovskou gardu.
Jak Kocourkovští lovili ryby v potoce
Pro kocourkovskou gardu nebylo nic překážkou. A tak se k výlovu ryb z kocourkovského potoka ve mžiku shromáždili v plném počtu před kocourkovskou radnicí. Členové gardy byli pro lov ryb vyzbrojeni bidly, háky, sekyrami, různými vaky nebo jen tak obyčejnými košíky. To, aby bylo možno ulovené ryby nějak odnést do Kocourkova. V čele rybářské výpravy šel starosta s kocourkovskými radními, za nimi pak hrdinná kocourkovská garda a průvod uzavíral obecní strážník Řimbaba s trakařem.
V potoce vyzkoušeli svoje lovecké štěstí všichni. Nejprve do studených vod potoka nastoupila slavná kocourkovská garda. Ta toho z potoka vytahala tolik, že se to ani na trakař nevešlo. Staré kastroly, hrnce, rendlíky, děravý nočník a několik roztrhaných bot, přičemž některé šly i do páru. Ale rybu nechytili ani jednu.
Potom se ve studením potoce vystřídali kocourkovští radní. Všichni do jednoho. Ti však dopadli ještě hůře, jelikož slavná kocourkovská garda prakticky všechno harampádí již před nimi z potoka vytahala. Rybu však nechytili žádnou ani radní. Pouze radní Semtele chytil v potoce jednu zapomenutou žábu.
Nejlépe, alespoň z pohledu ostatních, dopadl starosta, i když vlezl do potoka až jako poslední. To už v něm nebyla k nalezení ani zlámaná vidlička. Kocourkovský starosta se nechtěl nechat zahanbit, a tak zůstal ve studené vodě déle, než bylo zdrávo. Celý prokřehlý a modrý zimou se najednou v potoce narovnal, aby se následně ozvalo jeho hromové: „Hepčííí!“ Po mohutném starostově kýchnutí ožili na břehu i ostatní, neméně prokřehlí kocourkovští občané. „Chytil jste něco, starosto?“ zeptal se zvědavě radní Masorád.
Starosta s plným nosem popravdě odpověděl: „Chytil jsem pořádnou rýmu.“ Ale zkuste tuto větu povědět s ucpaným nosem, zní to jako: „Chytil jsem pořádnou rybu.“ A tak Kocourkovští, když uslyšeli starostovo zahuhňání a následně uviděli jeho prázdné ruce, si zklamaně mysleli, že mu chycená ryba vyklouzla z rukou.
Poslední skončil v potoce strážník Řimbaba. Chtěl pomoci starostovi ven z vody, ale uklouzla mu noha, a tak oba spadli do potoka. Domů se vracela kocourkovská výprava v čele s kýchajícím starostou bez ryb. Ale ne s prázdnou. Vylovené hrnce, kastroly, rendlíky a boty použili k ozdobení strašáků v kocourkovských polích a lukách.
Neslavný lov štědrovečerních kaprů v kocourkovském rybníce
Lov ryb v kocourkovském rybníce skončil pro všechny účastníky nachlazením a pořádnou rýmou. Po celém Kocourkově se ozývalo jak o závod: „Hepčí!“ Nejvíce samozřejmě ze starostova domu, Léčená rýma trvá sedm dní a neléčená týden. A tak se kocourkovští radní brzy sešli opět v plném počtu na radnici. A začali tam, kde skončili před nuceným odchodem do postele. U ryb.
Starostovi po neúspěchu na kocourkovském potoce to nedalo a chodil obhlížet kocourkovský rybník. Jestliže v potoce nebyla ani ta nejmenší rybička, rybník se přímo hemžil velkými kapry. Sem tam nějaký ten kapr vyskočil lehce nad hladinu a starostovi se zdálo, jakoby se mu potměšile vysmíval za neúspěch lovu ryb na potoce. Přesto starostovi bylo s blížícími se Vánocemi jasné, že pokud chtějí mít rybu alespoň na štědrovečerní večeři, jak se ostatně sluší a patří, musí Kocourkovští vyrazit na jejich lov ke kocourkovskému rybníku a pokusit se je ulovit pomocí udic a podběráků.
Naposledy byl starosta obhlédnout rybník na konci listopadu v pátek a kapři jakoby se mu nad jeho bezradností vysmívali čím dále více. A tak starosta hned v pondělí prvního prosince na jednání kocourkovské rady prohlásil: „Sousedé, nedá tento se nic dělat. Pokud chceme mít tento alespoň na Vánoce kapra, musíme vyrazit tento k rybníku. Připravte si tento nějaké udice s háčky, podběráky a navařte z těsta tento knedlíky, abychom je měli tento na co chytat. V pátek vyrazíme tento na lov kaprů k rybníku!“ Po těchto starostových slovech nejvíce ožil ten, u kterého touha na tučnou rybu začala. Neméně tučný a vypasený radní a řezník Vincenc Masorád.
Kocourkovští po starostových pokynech nelenili a chystali na páteční lov vše, co bylo potřeba. Jaksi si ani pořádně nevšimli, že mezitím uhodily silné mrazy tak, jak to v zimě bývá. A taky napadlo něco sněhu. Jak to tehdy v zimě ještě bývalo běžné. Přesto, jak starosta nakázal, v pátek po rozednění vyrazila k rybníku další výprava na lov ryb. Tentokrát šel v čele obecní strážník Řimbaba se sáňkami, aby všem šlapal stopu. Za nim se brodila sněhem slavná kocourkovská garda a teprve jako poslední šli v čele se starostou kocourkovští radní. Ti už měli cestu rybníku sněhem vyšlápnutou.
Jelikož však od úterka mrzlo, až praštělo, čekalo na Kocourkovské u rybníka nemilé překvapení. Na hladině rybníka, kam oko dohlédlo, byl samý led. Kocourkovští sice opatrně, ale za neustálého padání vstoupili na led a hledali, jestli náhodou není někde v ledu díra, aby si mohli nachytat štědrovečerní kapry. Nebyla. Prostě nenašli ani tu nejmenší dírečku. Zato byli samá modřina a boule od toho, jak neustále padali na led.
„Nedá tento se nic dělat, sousedé“, zavelel starosta: „budeme si tento muset díru vysekat!“ A tak za soustavného padání se vydali zpět na břeh a domů pro sekyrky, majzlíky, kladiva a palice. No prostě, co měl, kdo po ruce. S nářadím se všichni vrátili zpět k rybníku. Starosta se opatrně, tentokrát již bez pádu došoural kousek od břehu a holí kolem sebe na ledu namaloval velký kruh. Potom již pouze vydal pokyn: „Na nic nečekejte, sousedé, a začněte jako tento sekat do ledu díru!“
Kocourkovští tedy začali po obvodu namalovaného kruhu sekat až úlomky ledu odlétávaly. Starosta zůstal uprostřed jim namalovaného kruhu a rozšafně sledoval, jak sousedům jde dílo od ruky. Za chvíli byla díra do ledu po obvodu kruhu vysekána a starosta si spokojeně prohlížel vykonané dílo. A po právu. Vždyť díra byla tak veliká, že by jí mohli vytáhnout hravě i kostelní zvon, který před mnoha lety schovali do rybníka jejich předkové. Jen kdyby věděli, kam ho schovali.
Spokojenost starosty, který pořád stál uprostřed vysekaného kruhu, však trvala pouze chvilku. Ještě stačil vydat další povel: „Teď musíme, sousedé, vysekanou kru tento vytáhnout a můžeme tento lovit.“ Pak už pouze udělal na vysekaném kruhu krok a neštěstí bylo na světě. Poté, co starosta opustil střed kruhu tvořící těžiště vysekané kry, kra se pod jeho tíhou převážila a překvapený starosta sklouzl pod hladinu rybníka. Nezbedná kra, když se takto zbavila starostovy zátěže, se opět narovnala na hladinu a starosta zůstal pod ní. Naštěstí starosta nechal vysekat díru v místě, kde byla voda pouze pod ramena. Jinak s ním bylo načisto amen a Kocourkovští by si museli zvolit nového starostu.
„Rychle, sousedé, tahejte kru, ať se nám starosta neutopí!“, zavelel rázně první radní Semtele. A jak ostatní tahali a on přitom ze všech sil zabral, uklouzly mu nohy a už byl za starostou taky ve vodě pod nezbednou krou. Takto tam ve chvilce popadala polovina kocourkovských radních. Poslední zahučel do vody obecní strážník Řimbaba. Naštěstí se druhé polovině radních podařilo za obětavé pomoci kocourkovské gardy nejprve vytáhnout nezbednou kru. Následně pak z vody vytáhli polomrtvého starostu a ostatní radní, co tam do vody zahučeli za ním. Obecní strážník Řimbaba se musel z té vodní šlamastyky vyhrabat sám.
Polomrtvého starostu hodili na sáně a táhli ho rychle domu, co jim dech stačil. Ostatní, co se při jeho záchraně taky nechtěně vykoupali ve studené vodě, museli domu po svých. Není divu, že všichni byli za chvíli včetně starosty jak rampouch. Kocourkovská garda přitom do města odnesla i všechny udice a podběráky. Stejně tak garda iniciativně odnesla vaky, pytle a košíky na ryby.
Po uložení starosty a ostatních nechtěně zmáchaných radních do postele, kdy pouze strážník Řimbaba musel být zbytku radních nadále k ruce, se velení ujal radní Masorád. Den pokročil, mráz jaksi přituhnul, a tak nebylo na co čekat. Když zbytek radních a kocourkovská garda pod velením radního Masoráda včetně obecního strážníka Řimbaby opět dorazili k rybníku, zjistili, že tam na břehu sice zůstalo všechno to nářadí, kterým vysekali do ledu díru, ale to nejdůležitější jim chybělo. Udice, podběráky, vaky, pytle a košíky na ryby. To vše jaksi zapomněli u chudáka polomrtvého starosty. A tak nezbylo radnímu Masorádovi, než aby zavelel zpět.
Když v Kocourkově popadli vše potřebné vydali se ten den již počtvrté ke kocourkovskému rybníku. Než tam došli, pomalu se již stmívalo. Ale měsíček svítil na zamrzlou hladinu rybníka a zbytek kocourkovské rybářské výpravy ke svému neskonalému zklamání uviděl, jak vysekaná kra, kterou po vytažení starosty a dalších radních položili na hladinu rybníka, aby tam někdo další nespadl, mezitím přimrzla k ostatnímu ledu a po vysekané díře tak prakticky nebylo ani památky. Takto neslavně tedy skončil pro Kocourkovské výlov štědrovečerních kaprů. Stejně jako jejich předkové, kterým uplavali slanečci do moře, se vrátili domů s prázdnou. Opět bez ryb.
Chmury nad dalším nevydařeným lovem ryb jim po návratu do Kocourkova rozehnal starosta Ignac Měchura. Ten mezitím poněkud obživl a zachumlán až po uši v peřinách, sípavým hlasem moudře prohlásil: „Alespoň letos nikomu neuvízne tento v krku rybí kost.“ A tak nakonec Kocourkovští svorně oslavili Štědrý večer i bez kapra. Z domů radních, co se starostou spadli do rybníka, se ozývalo: „Hepčí!“ a jako odpověď se neslo Kocourkovem od druhé poloviny radních: „Pozdrav pánbůh!“ A když se ozvalo hromové kýchnutí ze starostova domu, odpověděl mu s veškerou úctou celý Kocourkov.
Co říci závěrem. S pohádkami je to složité. Někomu se líbí a jinému zase nikoliv. Z letošních vánočních pohádek dopadla podle recenzí lépe pohádka Tři zlaté dukáty. Na Štěpána pak tyto pohádky doplnil o další český premiér ve svém vánočním proslovu. Opět platí. Někomu se jeho pohádka líbila a dalším pak ne. A tak uvidíme, co nakonec nám přinese příští rok. Stejně tak uvidíme, zda pro letošní pohádky nebyla premiéra zároveň jejich derniérou. Jelikož naše zem často připomíná jeden velký Kocourkov, může být pohádka Jak Kocourkovští lovili ryby pro někoho včetně dětí poučná. A možná se i bude někomu líbit a druhým pak zase ne…
