Článek
„Táááák… tady to je!“ Vítězoslavně prohlásí opravář praček, když najde v mobilu to, co hledal. „To by bylo 4 litry za nový buben, s prací celkem 7 tisíc. Samozřejmě bez daně. Ty ložiska jsou úplně na maděru, to se musí vyměnit i s bubnem.“ Usměje se na mě a myslí si, že mu to naivně odkývnu. Člověk nemusí být zrovna Einstein, aby mu došlo, že když ho nová pračka stála necelých 12 tisíc, tak se taková oprava moc nevyplatí. Naše milá pračka se rozhodla, že odejde do předčasného důchodu, a to hned 2 měsíce po záruce. Pitomé 2 měsíce!
Náš vztah s pračkou nezačal zrovna nejlépe. Vzhledem k úzkým dveřím do koupelny, jsme zvolili úzkou nestandartní variantu pračky, která se sice s přehledem vešla do dveří i do úzkého otvoru pro ni určeného, nicméně jsme jaksi neodhadli, že se třemi dětmi nám ten 6kg koš (resp. buben) prostě nebude stačit. I přesto, že pračka jela, dá se říci non-stop, 24 hodin denně, špinavé prádlo se stále vršilo a vršilo a vršilo… Člověk přece nenechá své miláčky chodit ve špinavém a převléká je někdy i 2× denně. A i přesto, že jsem se sám obětoval a vlastní oblečení jsem nosil několik dnů, ne-li týdnů, a když bylo nejhůř, tak ho obracel naruby. A ano, i spodky. Stále to nestačilo! Už jsem z toho začínal mít i noční můry. Jak jsem se zřítil do bažinoprádla a to prádlo mě začalo pomalu pohlcovat, vlezlo mi do úst, nemohl jsem dýchat, potopil jsem se pod hladinu ponožek, v očích mě štípalo z pracího prášku a všechno bylo pořád tak špinavé… vzbudil jsem se úplně propocený. I proto jsem si říkal, že ten zvuk, co pračka vydává, je pouze z toho, že je na nás naštvaná, jak moc často jí používáme. Nikoho tehdy nenapadlo, že za to můžou jakési aretační šrouby.
Věděl jsem o nich, připravoval jsem se na ně. Bylo to všechno v návodu. Vyndal jsem je při instalaci. Respektive vyndal jsem nějaké šrouby, až později jsem zjistil, že to nebyly šrouby aretační, ale úplně jiné šrouby. Na ten zvuk, zhruba takový, jako když zapnete drtič větví a místo větví do něj cpete železné tyče, a ještě k tomu nastartujete hned vedle toho stíhačku, který pak naše pračka vydávala při praní, jsme si postupně zvykli, nebo stačil jednoduchý trik. Stačilo pračku zapnout těsně před tím, než se šlo na nějakou celodenní túru a nebyl nikdo doma.
Kdo by si taky nechal platit za nějakou instalaci, když je to tak jednoduché a člověk si přece vše dokáže udělat sám a ušetřit. Bohužel se situace dostala do takové fáze, že se manželce z toho zvuku začala spouštět migréna a mě nezbývalo nic jiného než zavolat instalatéra. Ujistil jsem ho, že nechápu, jak je to možné, že nám ty aretační šrouby, ten blbec, co to zapojoval, nevyndal. A také, že nechápu, proč je pračka tak nakřivo a musí to vyvažovat vodováhou, když to ten člověk, co nám to instaloval, určitě dělal. Vím, lhát se nemá, ale občas je prostě lepší trochu zalhat a nebýt za úplného blbce, než přiznat, že jsem si to celé krásně zapojil sám tak, že jsem to prostě položil na zem rovina-nerovina hlavně, že to pralo. Hadice chvíli tekly, pak už ne, pomohla izolepa. Ale ta radost, že člověk dokáže něco také udělat sám, i když blbě, je k nezaplacení!
Nebyla to pračka z nějakého výprodeje. Byla to pořádná značková pračka, a přesto nám pan opravář, kterého jsem naháněl zhruba týden a kterému trvalo zhruba další týden, než si na mě udělal čas, tvrdí, že je neopravitelně poškozená, na odpis, že je to de facto šrot? Ne. To není možné!
Pan opravář odchází. Já o tisícovku lehčí, a to jen za získanou informaci, že pračka nepere. No, není to k popukání, to jsem opravdu před tím nevěděl? Otevírám webové stránky. Nacházím ten správný eshop, tu správnou pračku, ideální velikost pračky i bubnu, ideální výprodejovou cenu a opět úplně na konci ten záludný dotaz, zda si to zvládnu nainstalovat sám, nebo si chci připlatit. Usměju se, protože odpověď už znám. Tentokrát použiju i vodováhu.
