Jak vypadá Ježíšek: Historie a proměna vánočního patrona

Jak tedy vypadá Ježíšek? Na první pohled jednoduchá otázka, na kterou však neexistuje tak jednoduchá odpověď, zejména zeptáte-li se zvídavých dětí. Některé možná zdůrazní, jak je možné, že tolik dárků zvládne roznést novorozený Ježíšek. Vždyť ty dárky ani neuzvedne! Proto jim představa vousatého stařečka může připadat důvěryhodnější. Jejich dětská intuice navíc nebude daleko od pravdy: původně u nás roznášel dárky pouze sv. Mikuláš čili předobraz Santa Clause.

Pokud se budeme držet zdrobněliny jména Ježíš čili Ježíšek, pak se skutečně jedná o Jezulátko v jesličkách obklopené pannou Marií, Josefem a tradičně také volkem a oslíkem. Děťátko se nejčastěji zobrazuje se světlými nebo hnědými vlásky v bílém oděvu, vyskytují se ale i varianty Ježíška v plenkách, nebo dokonce v zavinovačce. Spíše než novorozence však připomíná odrostlejší dítě.

Křehkost novorozeněte bychom nenašli ani u slavného Pražského Jezulátka, které nejen, že stojí ve vzpřímené poloze a kyne rukou, ale má ve tváři rysy dospělého člověka. Znázorňování dětí jako „malých dospělých“ bylo totiž běžné až do období renesance (14. – 16. století). Teprve poté se v umění začala u dětí pomalu upřednostňovat roztomilost. Pražské Jezulátko se navíc může pochlubit bohatě zdobeným šatníkem v liturgických barvách, který si společně s ním můžete prohlédnout v chrámu Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského v Praze.

S neobvyklým Ježíškem se rovněž můžete setkat v obci Boží Dar v Karlovarském kraji. Tento Ježíšek je už dospívající chlapec perfektně připravený na zimu: v oranžovo-růžovém kabátku, kulichu a botách. Jeho socha s výraznými žlutými vlasy a modrýma očima vás bude sledovat téměř na všech zastaveních na místní Ježíškově cestě, kde se můžete setkat i s dalšími pohádkovými postavičkami z Ježíškovy dílny. Navštívit můžete i místní poštu, která každoročně zdobí dopisy a pohlednice speciálním vánočním razítkem.

Svatý Mikuláš působil jako biskup ve městě Myra v Lykii (na území dnešního Turecka) přibližně kolem roku 300 našeho letopočtu. Dnešní podoba sv. Mikuláše stále vychází z jeho povolání (proto ho potkáváme oděného v rouchu, s mitrou a berlou). Vědcům už se dokonce podařilo na základě nalezených ostatků rekonstruovat jeho tvář:

Podle historických pramenů se jednalo o muže zbožného a dobrotivého, který se mezi lidmi těšil veliké úctě. Byl také patronem a ochráncem dětí. Nejznámější legendy praví, že zlatými mincemi vykoupil dcery zchudlého šlechtice z nevěstince a tři zavražděné děti dokázal vzkřísit zpět k životu.

Právě díky štědrosti a schopnosti konat zázraky se dokonale hodil do role spojené s rozdáváním dárků. Jako zastánce slabších dokonce podtrhuje původní smysl Vánoc – rozdával totiž dary jen chudým a potřebným. Tím nám připomíná hodnotu lásky a vděčnosti nad hmotnými statky. Je to právě ten pocit, kdy je radost z dávání ještě větší než z přijímání.

V této pozici se udržel až do 16. století, kdy došlo k reformaci církve. Právě tehdy si němečtí protestanté prosadili Ježíška místo sv. Mikuláše jen proto, že chtěli snížit světcovu oblibu. Přesto se prý děti nedokázaly s Mikulášem nadobro rozloučit, a proto nyní 5. prosince nosí dětem dárky sv. Mikuláš a 24. prosince Ježíšek. Zajímavostí je, že 6. prosinec je pak dnem, kdy sv. Mikuláš údajně zemřel, kdežto 24. prosince se Ježíšek narodil (alespoň podle židovské tradice, neboť křesťané narození Krista obvykle datují až na 25. prosinec).

Často probíhá souboj především mezi Ježíškem a Santa Clausem. Santa Claus je považován za amerického vetřelce a ikonu rozbujelé vánoční komerce. Ale Ježíšek by měl ve skutečnosti v tomto souboji prohrát, protože Santa Claus je opět jen převlečený sv. Mikuláš. Santa Claus totiž vznikl z původně holandského jména Sinterklass nebo Sint-Nicolaas (tzn. sv. Mikuláš). Jeho jméno a tradici s sebou do Ameriky přinesly rodiny holandských přistěhovalců v 18. století.

Právě proto si americký Santa Claus ponechal svůj červený obleček (podle Mikulášova červeného roucha) a dlouhý bílý plnovous. Současné vánoční zvyky však mají podle historiků pradávné kořeny. Vánoce jsou totiž křesťanskou obdobou pohanských zimních svátků, ze kterých převzaly tradice jako je zdobení stromku, věšení jmelí apod. A v tomto bodě se pak sv. Mikuláš začíná zajímavě prolínat dokonce se severským bohem Odinem.

Severského boha Odina si většina fajnšmekrů vikinské kultury vybaví jako boha smrti, války, magie a runového písma (ačkoli byl dle historiků uctíván v severní Evropě již od 2. století, tedy mnohem dříve před vikinskou kulturou datovanou až od počátku 8. století). Málokoho by tedy napadla spojitost s něčím tak nevinným, jako je rozdávání dárků. Přesto když se odpoutáme od této nejznámější představy a podíváme se na Odina s odstupem, vidíme, že i v tomto případě se jedná o starce s dlouhým bílým plnovousem, který je schopen díky magii konat zázraky.

Odin jezdil na svém osminohém koni Sleipnirovi. Podle pověstí byl Sleipnir šedý jako bouřková mračna, nebo se soudí, že se jako u některých dnešních koňských plemen narodil s černou srstí, která postupně zbělá. Také svatý Mikuláš měl údajně svého bílého koně. Zároveň prý mohl být osminohý Sleipnir inspirací pro osm sobů Santa Clause. Eddická báseň Sigdrifumal tvrdí, že Sleipnir měl na řemenech saní vyřezané runy, což dokazuje, že i on občas musel táhnout sáně (které byly v zasněžené Skandinávii oblíbeným dopravním prostředkem).

Podle některých autorů severské děti nechávaly v botách slámu a mrkev jako dar pro Odinova koně, aby v nich pak za odměnu našly další den dárky. Předpokládá se, že právě odtud pochází Santa Clausův zvyk plnit dětem punčochy zavěšené nad krbem.

Odin byl rovněž obklopen trpaslíky a elfy, kteří uměli zhotovit nejrůznější magické předměty, jako je např. Odinovo kouzelné kopí Gungnir. Tato skutečnost vysvětluje, proč má Santa Claus (anebo již zmíněný božídarský Ježíšek) svou dílnu, ve které mu kouzelní elfové nebo pohádkové bytosti pomáhají zhotovit a připravit dárky.

Předpoklad, že Santa Claus žije na severním pólu, může mít rovněž spojitost s bohem Odinem. Velká část Skandinávie se totiž nachází uvnitř polárního kruhu.

V neposlední řadě staří Seveřané věřili, že Odin ví, zda jsou hodní, nebo zlí. Odin informace o smrtelnících získával pomocí dvou havranů Huginna a Muninna, zatímco současný sv. Mikuláš má s sebou knihu hříchů a ptá se, zda byly děti hodné.

Pokud tedy budeme chtít odpovědět na otázku, kdo v Čechách roznášel dárky dříve, jednoznačná odpověď zní, že sv. Mikuláš. Podoba sv. Mikuláše se navíc formovala podle tradic a náboženství národů, ke kterým pronikla (např. Otec Vánoc ve Velké Británii, Papa Noël ve Francii, Děda Mráz v Rusku atd.). Jednoznačně tedy převažuje podoba starého vousatého starce nad malým Jezulátkem, které se k nám dostalo až v 16. století z Německa.

Nakonec příliš nezáleží na tom, jak si Ježíška představujeme, nebo jak mu říkáme. Jeho pradávný původ vycházející z dob, kdy lidé žili ve výrazně skromnějších podmínkách, by nám měl připomínat pravý význam Vánoc: že radost z dávání a lásku, kterou můžeme sdílet, nelze nijak změřit ani zabalit do papíru s mašlí. Poučíme-li své děti o skutečných hodnotách, podnítíme v nich vděčnost a schopnost si své vánoční dárky opravdu zasloužit.

Zdroje: stars24.cz, chcidoameriky.cz, wikipedia.org, history.com, sonsofvikings.com