Článek
Středověk si často spojujeme s nadpřirozenem. Ať už šlo o pána nebo poddaného, životem tehdejšího člověka zpravidla prostupovala hluboká víra v Boha, světce, zázraky a také různé formy magie. O to zajímavější je, že se jedním z nejmocnějších panovníků křesťanské Evropy stal muž, kterého mnoho jeho současníků považovalo takřka za ateistu – především proto, že nebyl ochoten slepě přijímat zavedená dogmata bez toho, aby se je nejprve pokusil ověřit v praxi.
A to někdy údajně velmi brutálním způsobem.
Ten muž se jmenoval Fridrich II. a mezi lety 1212 a 1250 vládl Svaté říši římské, mimochodem i díky pomoci českého panovníka Přemysla Otakara I., který mu za to vydal slavnou Zlatou bulou sicilskou a potvrdil tak dědičnost českého královského titulu. Fridrich sice pocházel z německé dynastie Štaufů, vyrůstal ale na Sicílii – tedy na ostrově, kde se po staletí stýkaly různé kultury, od řecké přes arabskou až po normanskou.
Mezi sicilskými vladaři nebylo neobvyklé obklopovat se židovskými nebo muslimskými dvořany a přesně to dělal i Fridrich II., který si kromě toho dopisoval s učenci různých náboženství nebo s egyptským sultánem Al-Kámilem. Mezi jeho největší zájmy patřila urputná snaha najít odpovědi na otázky týkající se jak duchovního, tak i materiálního světa.
Právě proto měl císař ve svém okolí největší vzdělance svojí doby, jako byl Michael Scottus – skotský matematik a překladatel z arabštiny, ale také astrolog, alchymista a samozvaný mág. A právě proto vzbuzoval velkou nedůvěru papežů, se kterými v průběhu své dlouhé vlády opakovaně válčil a kteří ho za jeho neposlušnost hned čtyřikrát exkomunikovali.
Papežové Fridricha II. vinili z toho, že měl pochybovat o nejsvatějších katolických dogmatech, jako bylo panenství Ježíšovy matky Marie nebo učení o skutečné přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii. Inocenc IV. dokonce císaře před církevním koncilem označil za „předchůdce Antikrista“ a nepomohlo mu dokonce ani to, že pro křesťany díky dohodě se sultánem Al-Kámilem po takřka půl století znovu získal Jeruzalém.
Příliš zvídavý panovník
Už za Fridrichova života se tvrdilo, že se byl kvůli své zvídavosti a touze dopátrat se pravdy ochotný zajít daleko za hranu toho, co bylo v tehdejší (a ostatně i dnešní) společnosti považováno za morálně přijatelné. Týkalo se to především několika jeho údajných experimentů, které měl provádět třeba na odsouzených vězních.
Jeden takový pokus souvisel s existencí duše a detailní popis nám o něm ve své kronice podává františkánský bratr Salimbene:
Císař nechal zavřít živého člověka do sudu, aby tam zemřel. Tím chtěl ukázat, že jeho duše zcela zahynula, aby mohl dokázat Izaiášova slova: „Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.“ Byl totiž epikurejcem, a proto zčásti sám od sebe a zčásti prostřednictvím svých učenců hledal v Písmu svatém všechno, co podle něj dokazovalo, že po smrti už není žádný život.
Fridrich se podle Salimbeneho domníval, že pokud nesmrtelná duše skutečně existuje, musela by se před očima přítomných vznést ze sudu rovnou k nebesům. Nakonec byl ale nucen přiznat, že jeho experiment nemůže být směrodatný. Jeden z jeho dvořanů jej totiž upozornil na to, že se přece ze sudu před nebožákovou smrtí ozývaly jeho výkřiky, a přesto je nikdo z nich neviděl na vlastní oči.
Pro další dvojici odsouzenců měl císař podle Salimbeneho připravený jiný pokus:
Při večeři výborně nakrmil dva muže, z nichž jednoho ihned poslal spát a druhého nechal lovit. A ještě téhož večera je v jeho přítomnosti nechal vykuchat, aby věděl, který z nich lépe tráví. Lékaři pak rozhodli ve prospěch toho, který spal.
Fridrichovi se tímto brutálním způsobem podařilo rozhodnout odvěký spor, zdali je po jídle lepší cvičit, nebo odpočívat. Odpověď naopak nedostal při dalším experimentu, který měl zjistit, jestli existuje prapůvodní jazyk Adama a Evy, jak tvrdili někteří učenci. Tedy zdali dítě začne jakousi pradávnou řečí mluvit samo od sebe a o jaký jazyk by se mohlo jednat.
Císař nařídil pěstounkám a ošetřovatelkám, aby děti kojily, koupaly a umývaly, ale v žádném případě s nimi nemluvily. Chtěl se totiž dozvěděl, zda začnou mluvit hebrejsky, řecky, latinsky, arabsky nebo snad jazykem svých rodičů, z nichž se narodily. Marně se však namáhal, neboť děti nedokázaly žít bez tleskání rukama, gestikulace, radostných výrazů a pochvalných slov.
Děti, na kterých měl Fridrich tento pokus nechat provést, tedy brzy zemřely, aniž by promluvily jediné slovo.
Pomlouvačný kronikář
Zprávy o všech zmíněných pokusech pochází od jediného zdroje: výše zmíněného františkánského bratra Salimbeneho z Parmy (1221-1290), který napsal ve středověku mimořádně oblíbenou kroniku nazvanou jednoduše Cronica. Salimbene byl evidentně na jednu stranu Fridrichem okouzlen – popisoval ho jako muže „veselého, radostného a plného nápadů“, který „uměl číst, psát a zpívat, skládat písně a hudbu“.
Císař byl skutečně nadaným básníkem, za což ho později vyzdvihoval i sám velký Dante. V Salimbeneho očích mu ovšem scházela jedna klíčová vlastnost: víra. „Viděl jsem ho a udělal na mě velmi dobrý dojem. Kdyby byl poctivým katolíkem a miloval Boha, církev a svou vlastní duši, bylo by na světě jen málo císařů, kteří by se mu vyrovnali,“ postěžoval si Salimbene, který je rovněž autorem pamfletu výmluvně nazvaného Dvanáct pohrom císaře Fridricha.
Fridrich byl možná talentovaný a snad i v osobním styku příjemný člověk, pro Salimbeneho byl nicméně na prvním místě nepřítelem papeže a ostatně i jeho vlastního františkánského řádu, který nechal po jedné ze svých mnoha exkomunikací vyhnat z italské Lombardie. Mnoho dnešních historiků se proto domnívá, že jeho popisy císařových experimentů jsou spíše pomluvy nebo jsou alespoň záměrně překroucené tak, aby na Fridricha vrhaly negativní světlo.
Na druhou stranu ale není možné vyloučit, že se v Salimbeneho popisu nachází alespoň zrnko pravdy. Vždyť podobné pokusy, jaké měl Fridrich II. provádět na dětech, se připisovaly i egyptskému faraonovi Psammetikovi nebo pozdějšímu skotskému králi Jakubovi IV. a otázka prvotního lidského jazyka se mezi vzdělanci po staletí divoce diskutovala.
Stejně tak nemůže být pochyb o tom, že císaře fascinovalo poznání: víme s jistotou, že svým dvořanům ukládal sepsání děl podrobně vysvětlující příčiny různých přírodních úkazů, jako byly sopečné výbuchy, gejzíry nebo duha. Fridrich se také intenzivně zajímal o medicínu a potažmo anatomii – ve slavné lékařské škole v Salernu nechal založit první anatomickou školu v Evropě a ustanovil, že se každý student medicíny musí zúčastnit pitvy lidského těla.
Byl tedy Fridrich skutečně jakýmsi středověkým doktorem Frankensteinem, jak naznačuje Salimbene, nebo se jen františkánský mnich rozhodl navěky poškodit jeho pověst? Pravdu už se zřejmě nikdy nedozvíme, nezbývá tedy než si na fascinujícího císaře udělat vlastní názor – nebo převzít pohled některého z četných romanopisců, kteří se jeho životu věnovali. Výběr těch nejlepších českých románů o Fridrichovi Štaufském najdete níže, rozhodně stojí za přečtení.
Seznam použité literatury a pramenů
Abulafia, D.. Frederick II: A medieval emperor David Abulafia. Oxford.: Oxford University Press, 1992.
Coulton, G. G. From St. Francis to Dante: Translations from the chronicle of the Franciscan salimbene (1221-1288). Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1972.
Van Cleve, T. C. The Emperor Frederick II of Hohenstaufen: Immutator Mundi. Oxford: Oxford University Press, 2011.
Další doporučená četba
Polách, Antonín. Ať zemře král. Praha: Knižní klub, 2013.
Svobodová, Jana. Rozlet císařské orlice. Praha: Mladá fronta, 1999.
Vaňková Ludmila. Dítě z Apulie. Praha: Šulc–Švarc, 2011.
(Jako historik vím je blog spisovatele Františka Kalendy, ve kterém se dočtete zajímavosti nejen ze středověké historie)
