Článek
Smrt a násilí byly středověkému člověku nablízku od samotného okamžiku narození. Historikové odhadují, že se na 30-50 % dětí nedožilo dospělosti – a i šťastlivec, který dokázal toto nejnebezpečnější období přežít, se musel v pozdějších letech připravit na dnes jen těžko představitelné nástrahy.
Prostý venkovan, který tvořil drtivou většinu středověkého obyvatelstva, se musel obávat neúrody a hladomoru, epidemií a samozřejmě i války, ať už šlo o lokální nájezd loupeživých rytířů nebo o postupující frontu většího konfliktu. Hrozbu samozřejmě představovaly i přírodní katastrofy a okolní příroda vůbec, například v podobě vyhladovělých vlčích smeček.
V tomto období neklidu představovaly oázu relativního bezpečí kláštery: společenství mnichů a jeptišek, které se řídily podle přísných řádových pravidel. Kláštery oproti všeobecně rozšířené představě nebývaly místem zahálky. Mnišské řády si cenily manuální práce a ostatně i další obvyklá činnost, jako například opisování a ilustrování knih, bylo mimořádně fyzicky náročné a často vedlo k rozvinutí vážných onemocnění očí nebo kloubů. Obyvatelé klášterů se přesto povětšinou nemuseli obávat toho, že by neměli co k jídlu nebo k pití – nebo že by museli vzít do ruky zbraň, aby bránili svou rodinu.
O to víc šokující byly pro tehdejší společnost i samotné mnichy okamžiky, kdy násilí proniklo až za zdánlivě bezpečné zdi kláštera. Nejčastěji se samozřejmě jednalo o nájezdy: například vikingové ke zděšení tehdejších křesťanů neváhali mnichy vraždit jako ovce na porážku a servítky si nebrali ani čeští husité, kteří stojí za zničením velké části klášterů na našem území. Občas však byli za násilí zodpovědní i mniši samotní.
A právě to je bizarní případ Thurstana z Caen: opata a zároveň masového vraha.
Nový opat, nové pořádky
Hudební preference bývají i v dnešní době předmětem vášnivých sporů – stačí sledovat hádky na sociálních sítích, které se každoročně vedou kolem Eurovize. Ve středověku však mohl být jiný názor na hudbu důvodem vraždy. Zvláště pak pokud se někdo odvážil odporovat opatovi Thurstanovi.
Thurstan se narodil v Normandii, vystudoval v Lutychu a od přijetí mnišské kutny působil v klášteře svatého Štěpána ve městě Caen, které bylo centrem mocného normandského vévodství. Když se ale jeho vládci Vilému Bastardovi (později obdařeného lichotivější přezdívkou „Dobyvatel“) podařilo v roce 1066 ovládnout Anglii, Thurstan dostal nový úkol: stát se novým opatem Glastonbury, bohatého kláštera na jihovýchodě dobytého území.
Ve skutečnosti šlo o silně politickou misi, protože Normané začali po celé Anglii nahrazovat nejen původní anglosaskou šlechtu, ale i církevní hierarchii – a to s cílem „očistit“ místní křesťanství od keltských vlivů, které se nezamlouvaly papežovi v Římě. Starodávné zvyky, jako bylo uctívání keltských světců, sňatky duchovních nebo smíšené mnišské komunity, měly být přísně potlačeny. Thurstanovi se ovšem podle kronikářů nelíbilo ještě něco: způsob, jakým anglosaští mniši v Glastonbury zpívali.
„Tyranský opat“ Thurstan chtěl podle kronikáře Orderica Vitalise přinutit mnichy k tomu, aby se „naučili cizí a nový zpěv od Vlámů a Normanů“. A když jeho podřízení odmítli, povolal si na pomoc zástupce místní „okupační moci“: normanského šerifa spolu s ozbrojeným doprovodem. Anglosaské kroniky popisují, co se stalo dál:
Vojáci v plné zbroji vtrhli do kapitulní síně a vrhli se na mnichy. Řeholníci, kteří se jich velmi báli, se rozutekli pryč. Někteří se uchýlili do kostela a zamknuli se uvnitř (…) Ale Francouzi vnikli na chór a stříleli k oltáři, kde se mniši schovávali, a někteří z rytířů pronikli do horního patra a stříleli šípy dolů ke svatostánku, takže se mnoho šípů zabodlo do kříže, který stál nad oltářem. A nešťastní mniši leželi kolem oltáře a někteří se vplížili pod něj a horlivě volali k Bohu a prosili ho o milost, když už se jim nedostalo milosti od lidí.
Co víc říct, než že Francouzi zuřivě stříleli a jiní vyrazili dveře do kostela, vtrhli dovnitř a zabili některé mnichy a mnohé další zranili, takže krev tekla z oltáře na schody a ze schodů na podlahu. Tři tam byli zabiti a osmnáct dalších bylo zraněno.
Masakr mnichů přivolaný jejich vlastním opatem, který podle kronikáře Florence z Worcesteru celou akci dokonce osobně vedl, vyvolal v tehdejší společnosti pobouření a dolehl až k uším krále Viléma. Jelikož ale byli povraždění řeholníci „zpupnými“ Anglosasy, zatímco opat Thurstan byl urozený Norman, jeho trest byl na tehdejší poměry jen mírný.
Thurstan byl poslán zpátky do Normandie, aniž by ho panovník oficiálně zbavil jeho úřadu. A když Dobyvatel o několik let později zemřel, zneuctěný opat si u jeho syna Viléma Ryšavého vykoupil právo znovu odcestovat do Anglie. Do Glastonbury, kde zůstával až do konce života formálně opatem, už se z pochopitelných důvodů nevrátil, zato však až přinejmenším do roku 1096 pobýval u královského dvora.
Zbylí anglosaští mniši byli mezitím posláni do jiných klášterů po celém dobytém království a Glastonbury se o sto let později stalo jedním z nejdůležitějších středisek panovnické moci, když v něm byl „nalezen“ hrob patřící údajně samotnému králi Artušovi.
To už je ale jiný příběh.
Seznam použité literatury a pramenů
- Florence of Worcester, The Chronicle Of Florence Of Worcester With The Two Continuations. Legare Street Press: Paris, 2022.
- Judith A. Green, The Normans: Power, Conquest and Culture in 11th Century Europe. Yale University Press: New Haven, 2022.
- David Hiley, "Thurstan Of Caen and Plainchant at Glastonbury: Musicological Reflections on The Norman Conquest" in In Hiley David (ed.), Proceedings of the British Academy, Vol. 72, s. 57-90 (1987).
- The Anglo-Saxon Chronicles. Weidenfeld & Nicolson: Londýn, 2021
Další doporučená četba
- James Aitcheson, Ve znamení meče. Vyšehrad: Praha, 2016.
- James Aitcheson, Rozervané království. Vyšehrad: Praha, 2017.
(Jako historik vím je blog spisovatele Františka Kalendy, ve kterém se dočtete zajímavosti nejen ze středověké historie)
