Článek
Jmenuji se Jana a je mi padesát šest let. Prožívám období, kterému se s nadsázkou říká druhá míza. Děti, syn i dcera, už vylétly z hnízda a s manželem Petrem máme najednou dům i finance jen pro sebe. Je to zvláštní, ale krásná svoboda. Oba pracujeme se zelení – já navrhuji zahrady, Petr je zahradník. Naše profese se hezky doplňují a občas se potkáme i na společném projektu. Když zrovna nesedím u PC, nebo se nevěnuji naší zahradě, která je ukázková kovářova kobyla, zalezu si ráda pod deku s dobrou knihou. A právě tady začíná můj příběh.
Už léta do mě děti hučely, ať si pořídím čtečku elektronických knih. Dokonce mi doporučily konkrétní značku, abychom si mohli snadno půjčovat knížky. Já jsem to ale odkládala. Byla jsem vždycky trochu skeptická k novým technologiím. Mám ráda vůni papíru a pocit otáčení stránek. Jejich hlavní argument byl, že čtečka je pokrok a smáli se mi za mé příplatky na letišti za knížky. Nedávno mi ale Petr s úsměvem řekl: „Jani, když ti něco podsouvají jako inovaci dvacet let, už si budeš muset najít jinou výmluvu, než že je to na tebe příliš horká novinka.“ A měl pravdu. Kapitulovala jsem.
Příležitost se naskytla, když jsem synovi vybírala online dárek k narozeninám. V jednu chvíli jsem si řekla „a dost“ a do košíku jsem si přihodila i tu slavnou čtečku. Abych ušetřila, zvolila jsem levnější, takzvanou rozbalenou variantu. Někdo si ji koupil, během dvou týdnů vyzkoušel a vrátil. Prodejce garantoval stoprocentní stav. Přišla zabalená jako nová a já se začala těšit na novou éru svého čtenářství.
Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem ji poprvé zapnula. Kromě úvodní obrazovky na mě v knihovně čekalo několik českých dokumentů. Někdo ji asi zapomněl před vrácením vymazat. Ze zvědavosti jsem jeden otevřela. Byly to dopisy. Nádherné, láskyplné dopisy, které psal mladý muž své milované. Styl jazyka byl neobvyklý. Nepůsobil příliš moderně, ale ani archaicky. Bylo to psáno srdcem, s citem pro jazyk a s hloubkou, která mě naprosto pohltila.
Několik večerů jsem nedělala nic jiného, než že jsem hltala řádek za řádkem. Čím víc jsem jich přečetla, tím víc jsem byla přesvědčená o síle citů, které autor musel ke své drahé polovičce chovat. Bylo to tak čisté a upřímné. Vyprávěla jsem o tom Petrovi a ten, stejně fascinovaný jako já, mě přesvědčil, ať zkusím autora vypátrat. „Tohle by mělo zůstat uchováno, ať už je jim dvacet, nebo sedmdesát“ řekl mi. Měl pravdu. Byla by škoda, aby takové vyznání zůstalo zapomenuté v cizí čtečce.
Obrátila jsem se tedy na internetový obchod. Nejdřív byli neoblomní. Ochrana osobních údajů je prý nade vše. Chápala jsem to, ale zároveň mi to přišlo líto. Po několika e-mailech, kde jsem vysvětlila situaci a zdůraznila, že jde o záchranu velmi osobních dat, se mi je podařilo přesvědčit. Slíbili, že předchozímu majiteli předají můj kontakt s prosbou, aby se mi ozval. Pak se dlouho nic nedělo. Týdny plynuly a já už jsem na to skoro zapomněla.
Jednoho večera mi ale přišel e-mail. „Vážená paní Jano,“ stálo v něm. Srdce se mi rozbušilo. Pisatel se představil jako Honza, student vysoké školy. A pak přišla věta, která mě naprosto odzbrojila. „Data jsou ze školního projektu, generovaná umělou inteligencí. Nemají tedy žádnou osobní hodnotu a můžete je smazat.“ Zůstala jsem na tu zprávu zírat s otevřenou pusou. Cítila jsem směs pobavení a obrovského zklamání. Všechny ty emoce, ta hloubka, ta láska… nic z toho nebylo skutečné. Vytvořil to počítač.
Čtečku jsem si nakonec opravdu oblíbila. Je lehká, praktická a vejde se do ní celá knihovna. Tenhle zážitek ale mou nedůvěru v nové technologie paradoxně jen prohloubil. Ukázal mi, jak snadno lze vytvořit dokonalou iluzi, která dokáže oklamat lidské srdce. Můj romantický příběh o ztracených dopisech se rozplynul jako pára nad hrncem. A mně zůstala jen trochu hořká pachuť a vědomí, že svět se mění způsobem, kterému asi nikdy úplně neporozumím.
