Článek
Vždycky jsem si myslela, že po šedesátce už člověk bude moct trochu zpomalit. Mám čtyři dospělé děti, dvě z nich už mají své vlastní rodiny, a nejstarší vnuk půjde příští rok do školy. Rodina je moje všechno, a tak samozřejmě kdykoliv mohu, ráda vnoučata pohlídám. Jsou pro mě obrovskou radostí a energií, která mě nabíjí.
Jenže realita je trochu jiná, než jsem si představovala. Pracuji jako pečovatelka v domově důchodců, kde máme také hospicovou péči. Je to práce krásná, ale zároveň nesmírně náročná – jak fyzicky, tak především psychicky. Každý den se staráme o lidi, jejichž zdraví se už jen horší a kteří pomalu odcházejí. Není jednoduché dívat se na to den co den a nosit si to s sebou domů.
Když pak přijdu domů, starám se o dům, o svého muže Vítězslava, kterému je pětašedesát. Je zdravý, ale někdy mám pocit, že je vlastně dalším dítětem v rodině. Myslím, že to tak znáte. Někdy je prostě všechno na mně a já mám pocit, že už to brzy nezvládnu.
Nejhorší na tom všem je ta nespravedlnost, která mě občas úplně srazí k zemi. Ještě moje tchýně šla kdysi do důchodu v šestapadesáti a ve výsledku pak strávila v důchodu víc let, než kolik strávila v práci. Já už mám šedesát a ještě několik let budu muset pracovat. Přitom cítím, jak mi zdraví pomalu, ale jistě odchází.
Do toho všeho jsou tady mé milované děti. Když zavolají, že potřebují pohlídat vnoučata, nedokážu jim říct ne. Jednak proto, že nechci, aby měli pocit, že jsem nespolehlivá, jednak proto, že s těmi dětmi zapomínám na všechno špatné. Jsou mým únikem od stresu z práce, od nemocí a od smutku, se kterým se denně setkávám. Jenže po pár hodinách hlídání jsem úplně vyřízená a vyčerpaná.
V takových chvílích se dostávám do paradoxní situace. Vyčítám sama sobě, že neumím říkat ne, někdy si říkám, že by děti měly víc chápat, jak moc jsem unavená. A vzápětí se za tyhle myšlenky strašně stydím, protože děti i vnoučata jsou přece to nejcennější, co mám.
Nevím, jestli jsem jediná, kdo tohle zažívá. Je normální být rozpolcená mezi vlastní únavou a potřebou být tu pro svou rodinu? A je vůbec správné, že systém nutí lidi pracovat tak dlouho, dokud jim zdraví doslova slouží, a někdy ještě o něco déle? Sama odpověď nemám, ale tuším, že v tom nejsem sama.
